Gattolino

Těžko říci, zda by v dnešní době měl šanci vzniknout podobný film. Paradoxně v době diktatury, kdy mocipánům bylo lhostejné, zda státní peníze půjdou na skvost nebo na šunt, hlavně aby v tom nebyly narážky proti režimu, a asi i díky jejich nepozornosti, mohl dostatečně umanutý režisér, netlačen komerčními termíny, propašovat na plátna tento křehký, občas obtížně pochopitelný, snový klenot. Možná se zpracování povídky klasika Vítězslava Nezvala zdálo nevinným záměrem, a tak mohl vzniknout jeden z nejvýznamnějších českých filmů všech dob. Chtělo by se říci, že celý film, obratně balancující na rozhraní reality a snů, stojí a padá s Jarkou Schallerovou, tehdy rovněž na rozhraní dítěte a mladé dívky. Ale jde spíš o dokonalé prolnutí obého. Nálada jako z Magritových obrazů se mísí s dotekem dávno zasutých, záhadných pocitů z dětství, některé scény a dialogy se zdánlivě neorganicky nečekaně vynořují a opět zanikají v znepokojivém, a současně okouzlujícím spojení pohádky, noční můry plné děsivých odkazů, archetypálního mýtu a středověké frašky. Ne náhodou je pozadím děje – neděje produchovnělé prostředí Kostelního Vydří. A vše sjednocuje skvělá hudba, která jako by chrání diváka, aby mu v té mozaice zdánlivě nelogických obrazů stále svítilo světélko unikavé a nepopsatelné krásy. V některých scénách (například upoutaný Tchoř ve výklenku stěny a v očekávání čehosi mystického ztichlá dvojice u fontány, pastorální shledání Orlíka s Valérií v knihovně za zvuku flétny, výskok polonahých flagelantů na zavřenou bránu, unesená Valérie ležící pod jakýmsi bizarním hodinovým strojem) doslova mrazí. Jako by se jednalo o ponor do citů dozrávající duše, odhazující kuklu dítěte a ohledávající v podobě nevinné dívky svůdnou a mnohotvárnou podobu lásky. Jestliže si každý z diváků z tohoto filmu odnese něco jiného, je to nejspíše zcela v souladu se záměrem režiséra tohoto magického setkání s hlubinami individuálního podvědomí. Vedle Vláčilovy Markéty Lazarové a Ovoce stromů rajských Věry Chytilové alespoň pro mne asi jeden z nejvýznamnějších a nejvíc přesahujících počinů české kinematografie.

Jde o velké téma plné záludností a otázku, zda se může podařit historický zásek do dějin, vytvořit snímek s působivostí klasické Kleopatry z roku 1963 nebo Ben Hura z roku 1959 a současně se strhujícím dějem Gladiátora nebo Agory. Skvělých historických filmů z antiky zase není tolik. Výsledek? Film se dá docela dobře sledovat, ale některé jeho psychologické momenty, zvláště dialogy Alexandros versus Olympias, jsou nějak nepřesvědčivé. Výpravnost mi připadá někde nevyvážená, postavy jednotlivých diadochů si určitě zasloužily osobnější přístup, neboť bez pochopení jejich smýšlení se divák musí v pochopení zvratů, provázejících velekrálovu anabázi, poněkud ztrácet. Nejhorší je asi Héfaistión, který místo jako makedonský válečník vypadá tak trochu jako diskžokej z gay clubu. Přitom Jared Leto je charismatický herec. A to je škoda, neboť jeho postava, poněkud zahalená i v historii tajemstvím, dávala velký prostor pro fabulaci psychologie krále a jeho nejbližšího přítele. Rovněž ztvárnění Róxany asi musí diváka zavést daleko od podoby vznešené baktrijské princezny, matky Alexandra IV., ale historické informace jsou v tomto směru tak vágní, že prostoru pro fantazii zbývá dost. Naopak představitel Alexandra je velmi dobře zvolen, je věrohodný a královský i v krvi a špíně, jeho vášni lze věřit a lze ji snadno pochopit. Co však pochopit nelze, je přístup dabingu, který se nenamáhal ani překladem z angličtiny (Antipater je například správně česky Antipatros), ani přesností (zkomolit např. jméno Seleukos do podivného patvaru nemuseli). Ve vlastních jménech je tam vůbec hříšků povícero. Přitom stačilo jen otevřít „Slovník antické kultury“. Film jako celek je těžkotonážní podívanou, která určitě stojí za vidění a zanechá silný dojem, přiblíží slavný úsek světové historie a může donutit zvídavého diváka sáhnout po knihách na téma Alexandros, případně i hellénismus, což je nesporně záslužné. Ale k dokonalosti filmů, uvedených na začátku, přece jen nějaká špetka schází.