Gattolino

Skvělý psychologický film, kde se sice odvíjí ničím výjimečný, skoro až banální příběh, ale mistrovské herecké výkony a bezchybná režie diváka umí doslova vcucnout. Tak, že prožívá psychické pochody všech zúčastněných jako by se s nimi ztotožňoval. Pomalu a chytře odkrývané 13. komnaty protagonistů vedou k hlubokému zamyšlení nad základními hodnotami. Matka, která zřejmě ze strachu ze sebe samé zhasíná každou jiskřičku možnosti introspekce vlastní duše hned v zárodku, aby se náhodou něco nedozvěděla, a povrchním způsobem všechny problémy zazdívá kdesi v hloubi své mysli. Otec, který se zřejmě pod jejím silným vlivem potácí mezi snahou udržet požadovanou (a falešnou) harmonii a ztrácí tak cestu ke svému synovi. Ten se nemůže dostat z bludného kruhu pochyb a sebeobviňování, a stále se do svého mindráku propadá víc a víc, dokud .... ale nechci prozrazovat. Jednak zprvu velmi protivný a odtažitý psycholog se ukazuje velmi citlivý, moudrý a vnímavý, a vliv sympatické nové přítelkyně taky vykoná své. Nesporně Redfordův mistrovský režijní debut, klobouk dolů!

Bohužel zklamání. Všechny předchozí díly dobře nastartovaly možnost překvapivého, nečekaného a přitom logického vyústění. Ale přitom přišel na závěr nenápaditý, divný, z hlediska stavby příběhu nemotorný konec. Psycholožka by za 17 let společného života musela opravdu vědět, že Jonathan není schopen vraždy. Hádka mezi ním a Elenou byla zbytečná, křečovitá a nevěrohodná. Vyústění, že Jonathanovi "ruplo v hlavě" je nejlacinější variantou, k níž se autoři příběhů uchylují z nouze Ještě fakt, že lékař zabil matku vlastního dítěte, je divný. Magoři, blázni, úchylové, to jsou všechno hodně neprofesionální a otřepané závěry. Tolik z literárního hlediska stavby příběhu. Daleko elegantnější by bývalo bylo, kdyby se zjistilo, že pro Miguela byla Elena macechou a Miguel ji viděl s milencem, a protože bezmezně miloval otce, v rozhořčení by macechu zabil. A že Jonathan ze strachu z obvinění ukryl kladivo. Zprvu skvělý thriller bohužel prokoučoval svůj potenciál.

Bohužel zklamání. Všechny předchozí díly dobře nastartovaly možnost překvapivého, nečekaného a přitom logického vyústění. Ale přitom přišel na závěr nenápaditý, divný, z hlediska stavby příběhu nemotorný konec. Psycholožka by za 17 let společného života musela opravdu vědět, že Jonathan není schopen vraždy. Hádka mezi ním a Elenou byla zbytečná, křečovitá a nevěrohodná. Vyústění, že Jonathanovi "ruplo v hlavě" je nejlacinější variantou, k níž se autoři příběhů uchylují z nouze Ještě fakt, že lékař zabil matku vlastního dítěte, je divný. Magoři, blázni, úchylové, to jsou všechno hodně neprofesionální a otřepané závěry. Tolik z literárního hlediska stavby příběhu. Daleko elegantnější by bývalo bylo, kdyby se zjistilo, že pro Miguela byla Elena macechou a Miguel ji viděl s milencem, a protože bezmezně miloval otce, v rozhořčení by macechu zabil. A že Jonathan ze strachu z obvinění ukryl kladivo. Zprvu skvělý thriller bohužel prokoučoval svůj potenciál.

Česká Eastwoodovka bez Eastwooda. Odhodlaný boj proti zlu, nekompromisní, statečný, zásadový, drsný příběh pomsty starého vojáka. Tristní, ale s ideálem, který v mnoha tématech české tvorby chybí. Obvyklé tuzemské tvorbě se vymyká. Těžko lze říci "krásný film", ale silný a cenný bezpochyby. Oba protagonisté hrají naprosto dokonale. Nejen tímto způsobem je třeba zrůdnost totalitního režimu neustále připomínat. Na dvě kouknutí to ale asi nedám, nicméně vidět nutno!

Skvěle vystavěné a zahrané drama. Zajímavé je, že opět přináší jeden psychologický úkaz, jaký se asi vyskytuje ve více Polanského filmech, a to ponechání rozuzlení příběhu na divákovi. Zde se vlastně divák na 100% jistotu nedozví, zda doktor Miranda byl opravdu vinen nebo šlo o tragický omyl (alibi z Barcelony). Stejně tak se divák v Nájemníkovi s jistotou nedozví, zda byl pan Trelkovski duševně vyšinutý, nebo zda šlo opravdu o spiknutí s cílem dohnat jej k sebevraždě. A i v Rosemary je podobné dilema - zda se vše odehrává jen v jejích paranoidních představách, nebo zda je opravdu obětí satanistické sekty.

Pokud chci brát Strom života jako pokus uchopit neuchopitelné, pak se záměr podařil v tom, že se vlastně nemohl podařit, protože neuchopitelné uchopit nelze. Ale skvělé je, že autor do toho stejně šel a chci-li, tu iluzi uchopení podstaty si tu mohu podle svého gusta nalézt. Nemohu asi k tomuto filmu přistoupit tak, že se pobavím nebo v něčem poučím. Ale když nebudu nic požadovat, mohu se nechat unášet podprahovými pocity doteky s nečím normálně nezjevným, čeho se plynutí příběhu-nepříběhu a obrazů s hudbou občas dotkne a rozvíří to. Připadá mi to jako možnost nějakého ponoru , který mohu využít, jsem-li ochoten se filmovým tvůrcům s důvěrou odevzdat. A pokud se to povede, stojí to za to. Logika není důležitá - ani sny nemají jasnou logiku, zato kořeny někde v naší podstatě, kterou nepoznáme, dokavad se jí přímo nestaneme. Asi to je třeba vidět vícekrát, ale nevím, zda najdu odvahu. Člověk rád hledá jednodušší cesty, anebo své vlastní cesty. Ale právě nic je těhotné vším. Výborný komentář - Traffic.

Kladu si otázku, nakolik vyznění filmu nechali režisér - scénárista na divákovi, a to buď ve smyslu a) zda to správně pochopí, nebo b) ať to pochopí po svém. Nakonec, po přečtení mnoha komentářů se skoro kloním k variantě, že i sebevražda se zmrazením a procitnutím za 150 let byla jen snem, možná snad i ta vražda a to vězení. Že se César do těch snů natolik zamotal, že v nich zabloudil. Což asi lze. Některé sny mohou být záludné a bez logiky. Sám jsem po chemoterapii a užívání silných kortikoidů měl neuvěřitelně živé a naprosto šílené sny, které se nedaly zapomenout. Že se ve snech může dít cokoliv, ukazuje třeba film Počátek, a ledacos napoví i Matrix nebo Zdrojový kód. A nebo Mulholland Drive, tam jsem přijatelné vysvětlení našel až po dlouhém hledání na netu. Samozřejmě, ve hře mohlo být i to, že se ta procedura se zmrazením stala, ale pak je to spíše sci-fi než psycho. A to asi autor opravdu nechal na diváku, protože - proč něco podsouvat? Ať si divák dotvoří sám, jako ten Cézar. Rozhodně skvělý film, asi taky chce více vidění.

Když geniální režisér vypustí geniální film, pak je vše v pořádku.

No, moc se to nepovedlo. Dalo se to sice dokoukat, ale od profesionálního režiséra bych čekal více profesionální práci, a ne jedno klišé za druhým.

Překvapivé propojení napínavého scifáckého tématu s takřka meditativní filozofickou rovinou. Někde možná ne zcela zřejmé (nebo to chce vidět vícekrát), nadčasové téma s mohutným poselstvím a mnoho otázek k zamyšlení. Polozamlžení mimozemšťané a jejich lodi jsou rafinovaně odkrýváni tak, aby dali prostor k bujným představám. Scéna s telefonátem do Číny, napětí okolo vybudované a sdělení s následným dopadem na vyústění příběhu se také moc povedlo. Psychologie, zámlky, retrospektivní bliky do minulosti (nebo snad budoucnosti?), působivá hudba a strašidelný zvukový projev mimozemšťanů. A ještě výborné herecké výkony a povzbudivé, nadějeplné vyústění. Naprostá spokojenost!