Vindemiatrix

Jako hold úspěchům americké kosmonautiky snímek funguje velmi dobře; při scénách typu start rakety člověka jímá závrať obdivných emocí. Jako příběh záchrany tří lidských životů už ale film nenabízí nic navíc, protože i tahle rovina slouží jako pocta americkému heroismu, nikoli třeba jako podklad pro psychologické drama. Obě roviny spojuje jednoduchá premisa, že záchrana nešťastníků z Apolla 13 je vlastně stejně monumentálním úspěchem jako první přistání na Měsíci. Myšlenka je to snad i opodstatněná, ale snímek nám ji doslova nutí - a tím poněkud nudí. Jeho děj je vzhledem k obecně známému příběhu a zvolenému způsobu zpracování velmi očekávatelný, a vzdor kvalitním hercům i skvělému technickému zázemí tak po zhlédnutí zanechává spíš dojem dobře odvedené rutiny než mimořádného díla.

Konečně vím, co se stane, když k vám upír vstoupí bez pozvání. Zato nevím, jak tenhle film vnímat. Na horor je překvapivě komorní, jemný a emotivně vrstevnatý; krev neslouží ani tak jako katalyzátor hrůzy, nýbrž spíš jako přiměřeně dávkovaný estetický prvek kontrastující s atmosférou zasněžených severských nocí a dětskou tváří Eli. Na serióznější filmařský počin mi však jednání některých postav přišlo hororově krátkozraké a nepravděpodobné. A přeci jenom, atmosféra neatmosféra, chvílemi to bylo trochu nůďo. Celkové hodnocení vidím na velmi slušné tři hvězdičky.

V Otci Tedovi i Partičce IT přivedl Linehan na svět svérazné trojčlenné kolektivy, které se dostávají do promyšleně absurdních situací a čelí jim s porcí švihlého humoru - někdy větší, někdy menší. V Black Books, kde se opakuje tentýž koncept, je ta porce bohužel vůbec nejmenší. S výjimkou Bernarda mě tentokrát nezaujaly ani postavy a stereotypně rozdělené role ("Bernard šikanuje Mannyho, Manny zachraňuje obchod a Fran buď oba popichuje, nebo se nudí") spíš iritovaly než bavily. Linehanův nejslabší projekt. Otec Ted s námi, a zlý antikvář pryč, enter!

Průměrná komedie s množstvím gagů, někdy vtipných, jindy otravných. Přitažlivou ji činí hlavně exotický hrdina Xi a reálie africké přírody, které ovšem autoři patřičně zidealizovali a vyšperkovali výmysly alá nosorožec zadupávající oheň.

Filmový kříženec Olověné vesty a Policejní akademie. Prkennost vojenského prostředí odpovídá Clintovým hereckým možnostem, které povyšuje hláškami z konverzační příručky pro zelené mozky (úroveň C4: rodilý mluvčí na buzerplace). Děj jede jako po slalomu, který tvoří praporky s nápisy "klišé", mezi nimiž rovina chlap Clint nemíní kličkovat. A proč by taky měl, když to tím středem docela frčí? Jen v závěrečné akci se jízda nějak zadrhne.

Námět s trochu vratkou logikou, ale to u animáku nemusí trápit, zvlášť když je onen námět originální, nosný a skvěle vytěžený. Sám příběh, který na něm vyrůstá, sice ničím nepřekpvapí, ale v detailech je příjemně hravý a zábavný. Očekávatelné rozuzlení je dobře připravené a disneyovský patos nepřekračuje míru žádoucí pro kýženou katarzi. 70 %.

Nápadité, chvílemi přímo uchvacující výtvarné zpracování, které dokáže plynule přejít z úsměvného naivismu do temného expresionismu (a naopak), nemůže bohužel zastřít nevyváženou kvalitu dialogů (místy zoufale schematických) a malou propracovanost příběhu (místy příšerně zkratkovitého a nelogického). Závěr na mě působil jako kýč.

Stroze bezprostřední děj odkrývající prohnilost trestně-institučních mechanismů a osob, které se na nich vezou. Protagonisté jsou vcelku jasně rozdělení na "hodné" (sympatické) a "zlé" (nesympatické), ale film nesklouzává k povrchní podívané. Mohou za to propracované vězeňské reálie, syrové vypravěčství, ale i pestrost a charakterová odlišnost postav - vzdor jejich zdánlivě škatulkovitému rozdělení, Nejde totiž jen o to, kdo je dobrý a kdo zlý, ale také o to, jakými prostředky se dá proti zlu bojovat a zda nakonec ten hodný nepůsobí více zla než ledaskdo zlý. Zásadovému Brubakerovi patří sympatie diváka a poslední minuty potvrzují jeho morální převahu, ale oprávněnost rozhodnutí, která učinil, zůstává díky ambivalentnímu závěru otevřená.

Yates stvořil atmosféru neustálého napětí. Zatvrzele klidné obličeje hlavních protagonistů jsou stylové masky, pod nimiž probleskují náznaky stupňované nervozity. I z triviální události typu přijímání faxu se stává scéna, při které je divák v pokušení ohlodat dva až tři nehty. To vše prokládá výborná akce, včetně závrať vzbuzující automobilové honičky. Existenciální rovina (a hlavně způsob, jakým postupně přebíjí a banalizuje kriminální zápletku) mi ale nějak nesedla.

Ze silné trojky De Palmových gangsterek mi Zjizvená tvář přišla nejsyrovější, Neúplatní nejstylovější - a Carlitova cesta nejlepší.