Kubaso

Jeden z prošedivělých fotříků snímků, jakými jsou "Ukradený diamant", "Kořist" od Verneuila nebo "Slídilové". Nějak mi vůbec nesedl pomalejší rozjezd a (kromě Kinskiho:-) absence sympatičtějších postav a jejich představitelů v ústředním kvartetu. Dojem napravuje skvěle zpracovaná krádež, jež plným právem sama o sobě zabírá asi tak třetinu filmu, a především úplný závěr, který je doopravdy famózní. Rozhodně je to milé a povedené dílko, ale do nestárnoucí klasiky mi v něm leccos scházelo.

Tak tohle jsem viděl ještě jako malej kluk, takže už si to moc nepamatuju. Ale už tenkrát mi bylo Spencera dost líto...

Prakticky všechno, co jsem napsal o "Kvílení vlkodlaků" ze stejného roku, se dá aplikovat i na Landisovo dílko. S tím rozdílem, že nadsázka je tu patrnější a film je tím pádem trochu stravitelnější (a taky rozháranější), i když označení "komedie" je dost zavádějící. Jako horor sice funguje dobře, ale nástup osmdesátých let je tu dost znát a celkový dojem spíš snižuje. Ještě škoda trochu uspěchaného konce, ale jinak to rozhodně NENÍ špatný film a líbil se mi o trochu víc než "Kvílení". Jenom měl být natočen buď o pár let dřív nebo později, takhle tu zůstává příliš mnoho "ale", "kdyby" a "možná" na cestě ke kultovnosti.

Tenhle film mě po Kaliforňanovi ze 77. roku definitivně přesvědčil, že Michele Lupo (Šerif a mimozemšťan 1, 2) se nemá přehlížet a Giuliano Gemma podceňovat. Souhlasím se "špačkem421", že film má docela blízko k "Butchovi Cassidymu a Sundance Kidovi", ale nepřirovnával bych ho tak vehementně ke spencerovsko-hillovským "rukám ďábla", jako to dělají někteří recenzenti jinde. Komedie to je, ale narozdíl od jejich klonů se nesnaží bavit za každou cenu a spoléhá na dobrý příběh, kde nechybí ani vývoj hlavních postav a dojde v něm i na temnější pasáže. Do scénáře ostatně zasahoval Leoneho častý scénárista a jmenovec Sergio Donati. K dobru je nutno přičíst povedenou muziku (Gianni Ferrio), odpovídající rozpočet, suverénní režii, kameru (Aristide Massaccesi alias Joe D'Amato), Gemmovy četné akrobatické kousky a moře Italy proslavených lokací (vyloženě jsem si připadal jako v nějakém spaghetti-westernovém muzeu). Gemma s Eastmanem sice nejsou takoví borci, jako výše zmíněné dvojice, ale rozhodně se snažili a obě jejich postavy, tj. Bena a Charlieho, jsem si rychle oblíbil. Ani anglický dabing tentokrát nedopadl tragicky. Je trochu škoda, že závěr nebyl takový, k jakému film delší dobu směřoval. Výsledkem je ale i tak velice příjemná věc.

Když se zrovna nebere moc vážně, je to hodně sympatický a zábavný western o tom, jak připravit armádní vlak o jeden z jeho vagónů. V těch nejlepších momentech září Bud Spencer (úvod mezi slepicemi, hod puškou s bajonetem mezi střeva mexického vojáka, rozpočítávání pytlů se zlatem a hlavně napínavá scéna s přestavováním železniční trati). Z jiného soudku je scéna, kde samuraj hezky po svých dohání vlak, ta je asi nejbizardnější, jakou jsem zatím ve westernu viděl. A hudba? Je to trapné, ale už zase mě Morricone dostal. K nejlepším špageťákům to sice nepatří, ale za podívání rozhodně stojí. Co v mých očích tuhle armádu sráží o hodně dolů, je naprosto příšerná a vlezlá levicová agitka, která působí jako Spencerova pěst na oko.

Nestačím zírat, jakou atmosféru se podařilo Vadimovi vykouzlit už v 60. roce. Přesně taková mi totiž scházela u všech verzí Drákuly, které jsem zatím viděl. Moc krásná je i hudba, ovšem ty nejpůsobivější scény se zpravidla odehrávají za naprostého ticha. Vive la France! Proto se nedivím nižším hodnocením, pakliže se vztahují k anglicky dabované verzi, která do nich násilím vkládá slaboduché monology. Ale zase je v ní mnohem delší snová sekvence z konce snímku, takže taky stojí za pozornost. Kdyby tak existovalo DVD...

Neuvěřitelně nafouknuté a majestátní NIC, snažící se být s fascinujícím nedostatkem soudnosti uměním. Arnieho vina to není, ten se snaží, seč může. A Millius jeho cíle moudře zredukoval na minimum. Chyba je někde jinde. Ale už jenom kvůli pár scénám (s čarodějnicí, velbloudem a supy) je to podívaná místy nechtěně zábavná, byť další dva, ryze béčkové, filmy působí mnohem svěžejším dojmem, poněvadž se netváří tak smrtelně vážně.

Podle mě jeden z nejlepších Arnieho filmů. Dokonale ujetá vize budoucnosti (taky vám to připomnělo Robocopa?) a fóry na téma moci médií; viz další Arnoldův slib, že se vrátí, načež mu moderátor show odsekne, že jenom ze záznamu. Vždycky mě tenhle film bavil a tentokrát má i myšlenku (i když pravda, že na ní to nestojí). Mnohem větší nářez než Arnoldovy pokusy o herectví z filmů novějšího data...

Dokonalý příklad toho, jak blbě zvolený plakát, který budí očekávání propagandistické pitominy ála "Lampasy", dovede odradit od sledování celého filmu. Kdybych se náhodou nedočetl, že scénář nadrásal jistý Neil Simon, ani by mě nenapadlo do "Biloxi Blues" jít. A to by byla škoda. Nenásilný humor i nevtíravý sentiment jsou nadávkovány v tom nejlepším možném poměru. Dokonce i Matthew Broderick mě moc příjemně překvapil sympaticky civilním projevem, který nesmáznul ani tradičně démonický Walken. I český dabing je prvotřídní (Ivan Trojan, Boris Rösner, Simona Stašová...). Doporučuje pět lampasáků z pěti.

Určitě jde o zručně natočený film s výbornou retro atmosférou. J. Lee Thompson uměl. Bohužel je ale na rok 1980 natolik archaický, až působí poněkud strojeně. Jistá umělost postihla i herecké výkony, z nichž nakonec nejlépe vycházejí Jason Robards s Fernandem Reyem. Tyhle nedostatky naštěstí přebíjí stylová práce s kamerou v mexických lokacích a hudba Jerryho Goldsmithe. I přes ne moc vydařený závěr a fakt, že byl Bílý mys v době své premiéry strhán kritikou coby kopie Casablanky, stojí za oprášení.