Eluin

Škoda, že hlavní hrdina nepřišel na to, že si může zřídit účet v bance, který obvykle bývá bezpečnější než prostor nad stropem. :)

Příběh se drží více Stokerova románu než třeba film z roku 1979 s Frankem Langelou. Na Coppolově snímku oceňuji zajímavý výběr prostředí a nápadité přechody scén. K verzi z roku 1979 mám ale o chloupek větší vztah.. :).

Velmi silný film, který mě přinutil záhy po jeho shlédnutí dohledat si nějaké informace na wikipedii.

Takovéto smutné filmy bych si měl napříště zakázat :). Krásný příběh o věrnosti a vztahu mezi člověkem a psem.

Francouzský režisér Jean-Luc Godard, který se u tohoto filmu podepsal i pod scénář, je považován za duchovního otce filmové "nové vlny" (která ve své specifické podobě filmově proslavila i Československo), filmového stylu vymezujícího se vůči hollywodskému pojetí. Jedním z typických zástupců tohoto žánru je slavný snímek "Banda pro sebe". Ve filmu jako takovém se toho zase až tak moc neděje. Pokud k němu budeme přistupovat jako k řadové "krimi" (což má koneckonců i vzáhlaví na ČSFD), tak budeme asi zklamáni. Jakási pseudokriminální zápletka tu sice je přítomna, ale ani zdaleka netvoří kostru filmu. Ta totiž sestává z několika scének, které se dost diametrálně odlišují svoji atmosférou, žánrovým zacílením, apod. Celé je to podáno velmi hravě, nápaditě. Z plejády drobných subzápletek vyniká zejména "minuta ticha", slavný běh Louvrem (který je poté citován ve filmu Snílci) a legendární taneční scéna (foto výše). Někomu celý film může přijít jako bohapustá nuda a zmatená režisérovo tápání, nicméně "Banda" je jedním z těch snímků, které se nesledují kvůli nečekanému rozuzlení, trikovým efektům, apod., ale kvůli filmovému kumštu jako takovému. Snímek je tak trochu i zrcadlem své doby, doby plné nejistoty, snad i útěků od problémů, apod. Dobré by asi bylo se zmínit i o hercích, z nichž skutečně relevantní je jen titulní trio - Sami Frey, Claude Brasseur a zejména Anna Karina (tehdejší manželka Godarda). Mně osobně se film moc líbil, skvěle se mi trefil do nálady a dokázal jsem se bavit nad režisérovými šprými, dlouhými záběry, Shakespearem, i komentářem na pozadí. Být, či nebýt na Tvých ňadrech, to jest, oč tu běží.

Absurdně vtipné :). Zejména Nohovicův alkoholický kopec :).

Německý režsér Wolfgang Petersen má na svém kontě řadu úspěšných filmů (Můj nepřítel, Trója, Nekonečný příběh), nicméně byl to právě snímek Ponorka (Das Boot), kterým se trvale zapsal do historie kinematografie. Druhá světová válka byla nejstrašnějším konfliktem lidské historie. Vedla se na mnoha frontách a mnoha způsoby, jedním z nich bylo i prostředí moří a oceánů, kde odvážní lidé, snad plni vlasteneckých ideálů s poblouzněnou nacistickou propagandistickou představou, působili pod velením obávaných "mořských vlků" na ponorkách. Ponorky byly pro Německo strategicky důležitou zbraní už během první světové války, ale skutečným hegemonem moří se staly až při válce druhé. Hned v úvodu je divák seznámen s tím, že ze 40 000 mužů sloužící v Německu u ponorkového námořnictva se jich 30 000 už domů nikdy nevrátilo. Skutečně, pracovat v podobné "kovové rakvi" bylo nesmírně rizikové. Německý film Ponorka nabízí pohled na život posádky jednoho takového plavidla. Petersen nás nejprve nechá seznámit s hlavními protagonisty pomocí jednoho šíleného večírku, kdy většina z oněch mužů je hladce oholena a snad ještě stále dychtivě odhodlána sloužit na moři své vlasti. Velkou devizou filmu jsou ale zejména scény následující, kdy se podařilo na diváky přenést klaustrofobní pocit námořníka v ponorce, strach z každého zvuku, z nesmírné hloubky a z obrovské masy vody, která je všude kolem, takřka na dosah, jen za několika kovovými pláty... Ponorka obsahuje několik scén, které jsou velmi silné zejména ve své autenticitě a bezprostřednosti. Je to válečný film, po jehož shlédnutí určitě divák na válku mít náladu nebude. Umírání tu je pomalé, bolestné, bez jakéhokoliv patetického hrdinství, což je věc, kterou si ve válečných filmech dost považuji. Navzdory svému relativnímu stáří je to ve svém subžánru dosud stále nepřekonaný film a podle mě jím nějakou dobu ještě zůstane, porovnávat jej třeba s takovým amerických U-571 je dost nemístné. Petersonova Ponorka může být možná pro někoho dost obtížně stravitelná, chybí tam klasické atributy některých velkofilmů s válečnou zápletkou (velká láska na pozadí, apod.), rovněž délka takřka 3 a půl hodiny (režisérská verze) může odradit. Byla by to ale chyba, protože podle mě je takto investovaný čas časem dobře stráveným.

Marta Kubišová, hudební symbol let šedesátých (v Československu), několikanásobná zlatá slavice (z doby, kdy ta soutěž - jak pevně věřím - ještě měla nějakou vypovídací hodnotu) a disidentka, se představuje v dokumentu Olgy Sommerové jako osoba mnoha tváří. Částečně její osud může souznit s životem Sidonie Nádherné, kterou v jednom představení hraje, částečně je její osud i paralelou k vývoji v Československu. Sommerová kvalitní dokumentární filmy dělat umí, o tom nemůže být sporu (Máňa, Sametoví lidé,..), nicméně v případě Magického hlasu rebelky mi přišlo, že by nebylo zcela od věci, kdyby autorka šla trochu více Kubišové pod kůži a poodkryla více z jejího života. Během sledování dokumentu mi totiž v hlavě naběhlo několik možných otázek, na něž jsem ale odpověď bohužel nedostal. Jmenovitě se třeba Sommerová vyhnula vztahu Kubišová - Vondráčková. Celkem by mě také zajímalo, čím se Kubišová živila za normalizace (vím, ve filmu zazní, že lepila pytlíky, ale to určitě nedělala pořád, protože její dcera se zmiňuje, že v osmdesátých letech byla v jakési kanceláři, o jakou práci šlo?). Z mého hlediska to tedy dokonalý portrét osobnosti není, zároveň je to vše ale pozoruhodně efektivně natočeno a film tak Kubišovou - zcela po právu - představuje jako neúnavnou a nekompromisní bojovnici za život ve své morální opravdovosti. O kom dalším to v českém prostředí můžeme říci? Některé scény mi přišly až jakoby depresivně zábavné. Jek vidět, že lecčemu se po letech zasměje i sama Kubišová, dobrým příkladem je část, kdy vypráví o tom, jak se v metru bavila setřásáním policistů, kteří ji měli špehovat :). A bez zajímavosti jistě není, že film se částečně financoval i "crowdfundingem".

Jsem nádherně a krásně zmatený...

Krásný pohádkový příběh, u něhož jsem sice měl jisté výhrady, ale i tak se na to dívá moc hezky.