mrtvej pes

Všichni si někoho idealizujeme, i sebe. A pak - nazdar, iluze. Jedna, dvě silné scény celé anime vážně nezachrání. Ani výborný ending (negují ho nervyrvoucí openingy). Psychologická provázanost se objevuje teprve ke konci, o její reálnosti ale nebudu polemizovat. Abych to zkrátila. Jste říční z detailní animace potu, která se objevuje pro jistotu pořád, i když postava jen sedí a rádoby usilovně uvažuje? Baví vás poslouchat nekonečnou smyčku funění? Máte rádi pocit, jako kdyby vám volal úchyl, který ne a ne se vymáčknout? Jo, kdyby tvůrci investovali raději do děje a ne do dabingu, ve kterém slyšíte každý nádech. A proč tomu dávám tolik hvězd? Navzdory záporům to vyniká, nebo právě pro ně.

Sesbírali hipstery, posadili je na kola... ale působí to pěkně!

Asijská teatrálnost, alespoň co se hereckých výkonů týče, se tady nezapře. S rozjezdem osmidílného seriálu (který bylo jen tak mimochodem naprosté peklo sehnat, a titulky - i jejich hledání - ledacos pohřbily ještě hloubš) jsem si nemohla odpomoct od "HibernatusHibernatusHibernatus" mantry, co se mi samovolně opakovala v hlavě; výše zmíněný kýč a celkem neoriginální začátek (no, abych byla fér, co na "děd zmrznul v ledu a pak ho rozmrazili a tzv. čirou americkou náhodou se novinku dozvědělo potomstvo z televize" jde inovovat a opepřit?) děj také nijak nevytrhávaly. Postavy mě chvílemi iritovaly. Než jsem si zvykla. A než se příběh začal zaobírat spíše rodinnými vztahy než stávající situací-senzací, střípky ze životů, kousky podivností a epizodkami jak pseudosmutnými, tak milými. Charaktery nabíraly nových rozměrů a masky padaly. Lehké introspektivní momenty vyvažoval nadhled. Seriál se nebere vážně a spíš než na psychologii nebo humor sází na atmosféru. Je to oddechovka, co si budeme nalhávat, ale zatraceně příjemná. Ojiichan wa 25 sai by perfektně shrnulo jedno jediné slůvko: úsměvné. Konec snad veškerým štěstím autoři maličko přepískli, ale co už. Nebudu pořád jenom hnidopišit. Pokud se mé hodnocení bude zdát neúměrně vysoké, musím se obhájit pouhým a všeříkajícím: sladký Daito Shunsuke v zástěře!

Bez scének se 17. členem Dračího gangu bych dala o hvězdu méně. Pffft.

Zprvu děj odsýpal a bavil. Později zápletka začala nudit, scény upadat a konec byl vyloženě roztahaný. Něco bylo vážně geniální, ale pseudoincestuální pouto a citová vydíračka posledních pětadvaceti minut zkrátka zazdily zbytek. Body za Kjóju, démona v převleku gentlemana, a rozkošně creeptastického Nekozawu. Ale tak z nostalgie...

Dafuq did I just see.

Patřím k těm nešťastníkům, kteří se zůstali dívat i od třetí série výš; úměrně s tím kleslo moje hodnocení. Vraťte mi Sida.

Jsem doslova úchylná na zvrhlý a fekální humor, a přestože je tahle komedie mírně řečeno retardovaná, splnila účel. Rozesmála mě. Ve zkouškovém období se něco takového vysoce cení.

První dialog mě málem dokopal k vypnutí (nic nového po prvotním zájmu), druhý mě donutil se dokoukat a třetí mě vážně zaujal.

Přeslazený děj i průměrní hlavní herci (naivka, otrapa a málo fantomovitý fantom) se dají potlačit a snad i nevnímat, protože ta atmosféra, ta hudba, ty kulisy - to je pro mě jako pro smyslově založeného člověka zhmotnělá extáze. Navíc Miranda Richardson a Minnie Driver zahrály své role brilantně, Driver až groteskně - zkrátka Richardson udržuje tempo a Driver vtip. Film stojí především na lásce (zív) a velkoleposti (ano!), a to druhé se podařilo bezchybně. Dále mají u mě plusové body šéfíkové divadla. Hudba je mohutná i něžná, a když vezmeme v potaz, že se jedná o "Fantoma opery", snad mě nikdo neukamenuje za to, že pro mou oblíbenou hudbu nahlížím na film s mnohem většími sympatiemi, než by si zřejmě zasloužil. Nejlepší scéna - maškaráda. Nejnelogičtější scéna - vysvětlí mi někdo, kde vzali ve sklepě, zpola zatopeném vodou, koně?!