mrtvej pes

Zbožňuju Bette a zbožňuju Susan, seriál jsem slupla jako malinu. Dával sice někdy až příliš prostoru těm, kteří dřív prostor oběma hvězdám, Bette i Joan, upírali, kteří je brali jako kus konfekce, a kterým bych tím pádem dala papírové role už z principu. Jinak - vytkla bych už jen jedno. Konec přepálili. Upsala jsem se něčemu ostrému, rozčeřenému, něčemu s obratnými dialogy a vsuvkami, které seriál zpestřovaly, zkrátka jsem stála o drama a zábavu zároveň, no a konec byla hrouda smutku. Svým předchůdcům tedy závěr nedostál, ale chápu, že pracoval s rozdanými kartami a že se ta sentimentalita nabízela. Do té doby se ještě dařilo topit se, ale vždycky vyplavat a nadechnout se, dát tomu ráz. Co už!

Díl, který se vedle Oscarů zatím zapsal nejčernějším inkoustem; zůstane mi v paměti, v povědomí. Jsem zvědavá na finále. Hned je znát, že to vzal do rukou někdo, kdo tomu rozumí. Méně prostoru pro Molinu, víc pro titulní postavy.

Zatím vedle zdařilého pilota nejpůsobivější díl. Můj girlcrush na Susan Sarandon stále sílí.

Standa a Sandor září celou sérií. Stannis the Mannis!

Ke konci už trochu táhlá, každopádně hrozně milá, nenásilně vtipná věc.

Našla jsem svou achillovku - noona romance. Bývají lidské a realistické, a Aidu Aidu je toho příkladem. Hrdinku, hrdinu i zápletku jsem si zamilovala od prvního dílu. S hrdinkou jsem se naprosto sžila, jak s jejími ambicemi a sny, tak s jejími obavami. Její povaha je ostrá a uzavřená do sebe do té míry, že se sama zraňuje. Už to je zajímavější než povahy 99% protagonistek, které horko těžko kdy vybočí z kategorie panna, podržtaška, popelka atd. Pokud něco, tohle je popelka naopak (i sám seriál si tuhle poznámku neodpustí). Což mě přivádí k hrdinovi - ze začátku se sice člověk může divit jeho šedé morálce v určitých věcech, ale později se projeví, že je v něm srdce ze zlata. Vztah mezi těmi dvěma se vyvinul z dětinského (z jeho strany) a pohrdavého (z její strany) do něčeho zdravého, pevného a vzájemného. Bylo cítit, že se oba podporují a stávají se svými lepšími já, když jsou spolu. (A že mě scénáristi na jejich "smíření" nechali čekat.) Když se role obrátí, tedy když je žena starší a muž mladší, kdramata si lépe drží standard a nezabřednou do toxické a sexistické roviny. Moře dvojic, které jsou si podle tvůrců seriálů "osudem souzené", jsou jak z příručky o domácím násilí; ale tady! Z "pýchy a předsudku (a pošťuchování)" se stane něco, co přirozeně graduje; co je psychologicky náročné, ale co nezanechá ani jednu postavu v pozadí a v nevýhodě. Po všech peripetiích se dvojice semkne, než aby se donekonečna opakovaly vnitřní rozepře a uměle vytvořené dráma, a oba se spolu pustí do vnějších překážek, aby je překonali. V šestnáctém díle je pak polibek, který jsem si pustila hned dvakrát. Dodám jen jednu výtku: pro-life agitka. Sama jsem pro-choice a chvílemi jsem kvůli tomu vyděračství skřípala zuby.

Nepamatuju si, kdy jsem se naposled u historického a korejského dramatu takhle bavila. Zhlédla jsem seriál během dvou dní. A to jsem pokradmo psala i bakalářku. Ani jeden díl mi nepřišel výrazně slabý; pravda, že těch výrazně pádných taky až tolik nebylo, protože kvalita se konstantně držela. Děj se pohybuje na lehčí notě, jde hodně o diplomacii a trochu o humor. Machinace tu jsou - ale naštěstí se nijak přehnaně netrpí, neumírá a není to překombinované. To zase neznamená, že by se nebojovalo a netekla krev, nebo že by nakonec o nic nešlo. Ono jde totiž nejen o trůn. Můžu si jen povzdechnout, kdy zas takhle komplexní postavy objevím, abych si oblíbila opravdu všechny. Každá hwarangská květinka měla svůj příběh, svou motivaci. Vztahy mezi hrdiny (a hrdinkami!) byly velmi vrstvené. Odpovídaly tomu i výkony herců. Příjemně mě překvapili mnozí kpop idolové. (V!) Ještě lepší pak byly obě herečky - a královna, uznávám, taky. Za sebe dávám plný počet, a to jsem se prve bála, že mě dvacet dílů ubije. Klidně bych jich ještě jednou tolik zvládla.

První polovina obstála o něco lépe než druhá. Začnu zápory. Zhruba od devátého do čtrnáctého dílu děj zpomalí, aniž by zhoustnul. Seriál tím na chvíli ztratí ten spád, sladkost a originalitu, pro kterou jsem si ho zpočátku oblíbila. Poslední dva díly naštěstí opět stoupnou na kvalitě a nechají diváka se pousmát. Pozitiv je tu pak určitě víc. Začátek je pecka. Humor, ať situační, konverzační nebo zvukový, mi sednul hned. Obě postavy jsem si zamilovala už v první minutě. Kdykoliv se ti dva sešli na scéně, nešlo odtrhnout oči; málokdy se stane, že mají mezi sebou dva herci tolik chemie, když mluví i mlčí. Rozdíl čtrnácti (a mezi herci devatenácti) let tu vůbec nehrál roli - nepřišlo mi ani jednou, že by on by byl moc cucák a ona "stará". (V jednom z prvních dílů je asi nejlepší a nejautentičtější milostná scéna, kterou jsem kdy v korejském seriálu viděla. To samé můžu říct o všech polibcích.) Dál bych ráda vyzdvihla vedlejší postavy a jejich vývoj. Začnou jako vystřihovánka - myslíte si, že přesně víte, co z nich vyleze, a ono vás to převeze a nakonec na sebe vezmou úplně jiný tvar. Po dlouhé době je mi zkrátka po dokoukání dobře.

Další dojírna z korejské dílny. Jenže tuhle prokládá akce a adrenalin, dvě hodinky utekly jak voda.

Zhlédnuto vloni v létě. Od té doby se bezprostřednost zážitku vytratila; snad abych se letos v létě podívala znovu! / Kvůli amatérštější kameře působí první epizoda, která se odehrává zčásti v přítomnosti a zčásti v minulosti, trochu rozpačitě. Jakmile se ale protagonista probudí z kómatu v těle princezny, scény v interiérech a exteriérech zbohatnou a snímání se zlepší. Nezapomenu na princeznino palácové závojové lože. Kostýmy jsou pak obzvlášť krásné. Herectví a hudba se taky vytáhnou; herectví zejména díky herečce, která představuje protagonistu-protagonistku. Obojí si drží si kvalitu až do konce. Co se týká stylu, ve kterém se příběh odvíjí, jak bych ho jen zapouzdřila. Ono je to chvíli slapstickové, chvíli dramatické; chvíli výpravné a plné válek a bojového umění, chvíli až politické a zabývající se intrikami uvnitř paláce, a chvíli intimní, kdy spolu vedou slovní a mocenské souboje princezna s princem. Osobně jsem měla radost z toho, že se seriál nebere nijak seriózně a zároveň člověka provede plnohodnotným dějem, kde zvraty dávají (v rámci tohoto světa) smysl. Rozhodně bych doporučila zhlédnutí všem, kdo jsou už unavení věčně ubrečenými a mnohokrát zrecyklovanými historickými harlekýnkami. Brečí se tu sice taky, ale tak, že to diváka pobaví. Postavy si jeden rychle zamiluje, mají svoje podivnůstky, svůj humor a svou osobitost. Vedlejší postavy, ať už stojí za princeznou nebo za princem, mají akorát prostoru, aby se zalíbily a aby rostly spolu s příběhem. Nejvíc "vážného" růstu tu pak čeká právě sukničkáře-princeznu. Ten se nejdřív sžívá se svou rolí ženy v těžce feudálním a sexistickém světe, pak s rolí odvržené manželky závisící na manželově milosti a nemilosti, postupně pak i s rolí intrikánky, která prvně princi cpe konkubíny až do ložnice a rozumuje zatím za jeho zády se svými podržtašky v bordelu, jen aby později vsadila na vlastní vnady a šla po princi jako beranidlo... :) Zhruba v polovině seriál zvážní, co se týká romantických prvků. Víc se zaměří na otázku genderové a sexuální identity protagonisty a na vztah mezi princeznou a princem. Stále je ale čemu se smát. Nakonec, a to je snad nejlepší, si divák může vybrat z několika alternativních konců, jak chce, aby ústřední dvojice dopadla. Hodnotím seriál plným počtem hvězd, protože se jednalo o moje premiérové setkání se soudobou čínskou seriálovou tvorbou a protože splnilo všechna očekávání, co jsem od daného žánru měla. Seriál mě podnítil, abych se později koukla na (stylově úplně jiný) Lang ya bang.