FilCroft

Ariho stand-upy mě baví už od jeho účinkování v britském Mock the Week, takže jeho vlastní speciál mě nesmírně potěšil. Nápaditý, svižný a přátelský humor! Jen jedno - kdo na Netflixu proboha vymyslel ten za uši tahající český překlad názvu?

Fantastický a až do konce napínavý zážitek!

Zajímavě vedený biosnímek o kontroverzní advokátce, který blíže odkrývá dilema izraelsko-palestinských sporů a jejich mezinárodní reflexe. Neotřelým detailem je řešení cenzury některých postav. Uvítal bych méně jednostranný náhled na problematiku (byť by ho ve filmu, který izraelští vládní představitelé odsoudili, bylo složité vůbec nějak dosáhnout). Dokument má tak poněkud agitační odstín.

Příjemný dokument propojující sondu do duše japonské filologické mládeže a povrchní studii některých rysů soudobé japonské společnosti. Zajímavá zjištění se týkají nejen japonského přístupu k nasávání cizí kultury, ale i prostě toho, jaké konverzace vedou mladí Japonci, když na ně míří kamera. Cílovým publikem musejí být pochopitelně Poláci, byť i pro nás téma není díky jazykové spřízněnosti bez zajímavosti. Člověku zcela mimo takový kontext Naše malé Polsko asi příliš neřekne.

Stopáž je asi největším kamenem úrazu. Postavy jsou natolik schématické, že se jejich repliky velmi brzo začnou opakovat a celý děj začne být podobně frustrující jako postavy samy. A je třeba mít na paměti, že humor jako takový je relativně nízko, byť tu a tam zazní dobrá hláška. Pozitivně hodnotím Terezu Voříškovou a Andreje Poláka, jejichž postavy nelze na rozdíl od všech ostatních shrnout do tříslovné charakteristiky, a které jsou pro diváka zpravidla hlasem rozumu mezi tragikomickými (a místy pouze tragickými) sousedy. Klára Melíšková sice prakticky celou dobu jede to samé dokola, ale i tak má něco do sebe a nesnášet její postavu bylo vcelku příjemné. Totéž se nedá říct o Ondřeji Malém, jehož hochštapler je čistě jen na facku a oknemprohoditelný. Herecké výkony obecně jsou samozřejmě dobré. Rozmýšlím se mezi hvězdičkou a třemi. Na základě výše zmíněných kladů a pár závěrečných twistů zatím dávám tři.

Nizozemci již stihli natočit tolik filmů o dědictví druhé světové války, že jsou v tomto subžánru více či méně mistry. Het bittere kruid (Hořká bylina) věrně kopíruje dějovou strukturu i střízlivý, jednoduchý styl knižní předlohy, liší se ovšem docela zásadní dějovou odbočkou, která filmaře dovedla až k soudu se samotnou autorkou předlohy. Působivý a nikterak přehnaně patetický portrét židovské dívky, která přichází ztrátou svých nejbližších v rukou Němců a nizozemských kolaborantů o nevinnost i jednoduše dětský náhled na svět.

Hezká podívaná a dobří herci, ovšem za cenu značně neinspirované zápletky s příliš velkým množstvím náhodně vyskakujících vedlejších postav, úpornými pokusy o humor současného diváka (tudíž tu a tam opravdu docela trapné comic relief momenty) a obecně křečovitá poplatnost fanouškům. To nicméně není novinka posledního dílu, nýbrž i jeho předchůdců, a stejná písnička v případě deseti závěrečných zvratů, každý o něco víc over-the-top a současně předvídatelnější než ten předchozí. Kdybych to trochu nadsadil, dělal jsem si ke konci skóre, která "překvapení" byla opravdu překvapivá. Moc jich nebylo. Rovněž až otravné vykopávání milovaných zemřelých postav, které mají mít nejspíš nedotknutelnou roli, avšak jednak to samy nevytáhnou, jednak ubírají prostor novým protagonistům, kteří by si taky zasloužili nějaký ten osobnostní vývoj. Bohužel si nelze namlouvat, že od Disneyho lze čekat častěji než ve výjimečných případech velká díla, tím spíše v době, kdy zápasí s tolika konkurenceschopnými výdělečnými sériemi, že se jednoduše nelze tolik divit, že zdůrazňují výdělek na úkor dobrého vypravěčství, a že rychlá, střemhlavá a efekty nablýskaná akce je ten nejsnazší trik, kterým chtějí přilákat diváka-mileniála. Je totiž otázka, jestli by on sám na dobrý příběh slyšel. Netvařme se, že úplně původní trilogie byla za všech okolností výkvět scénáristiky (a to jsem fanouškem série, který by se rval do krve!) - jenže šarm a kouzlo čtvrté, páté a šesté epizody je jednoduše nenahraditelný, a nelogických haluzí tam bylo přece jen daleko méně.

Klasik nizozemské poválečné literatury Harry Mulisch ožívá ve filmu, který možná není perfektní (rozhodně dle mého zaostává například za obyčejnějším, ale o to funkčnějším zpracováním románu Atentát), ale neměl by být už kvůli netradičnímu pojetí a vysokým ambicím zatracován. Především Stephen Fry je fantastický. Druhá půlka je přirozeně slabší, ale upřímně, stáhnout devět set stran knižní předlohy na dvě hodiny filmové stopáže není snadný úkol. Prozatím tři hvězdy, a ještě budu dumat. Čím jsem si pro tuto chvíli jistý, je katastrofální volba českého názvu. Objevení nebe opravdu není film podle Rosamunde Pilcher.

Klasika, která baví opakovaně, a kterou český dabing jen zdobí. Curtis s Lemmonem jsou zde zaslouženě hvězdami, ale mým favoritem bude vždy Joe E. Brown a jeho neodbytný Osgood.

V jednom z prvních nizozemských krátkometrážních hororů rozjíždí Dick Maas na malé ploše absurdní příběh, jehož děsivou povahu divák pozná až v samém závěru. Zajímavá myšlenka.