Lisabellla

Ále jo, člověk se nechá přemluvit a trochu se poleká. Jeden z těch fajn duchařských lekavek. Film se sice měl tendenci rozjíždět od prvních minut, kdy se krásná blondýnka oběsí na vánočních světýlkách, tím ale začátek končí .. pak půl filmu nic ... než se zase začne něco dít. Ale přiznávám, že když se dít začalo, měla jsem chvílema až husí kůži. Škoda té první poloviny.. kdyby se vykašlali na tu omajdu kolem a rovnou tam frkli scénu s matkou a pak zbytek filmu postavili na rozpracovanější verzi konce, bylo by to snad i na čtyři, možná pět ... jinak musím ocenit kameru, měl to vychytaný.

Málokdy mě co tak překvapí. Ty čtyři hvězdy si zaslouží každý jeden, jenž se na tom překvapení podílel.

Ani vtipný, ani romantický, ani nic.. Přišlo mi to otravný. Hrozně otravný. A divný.

Asi jsem tomu zkrátka jen nepřišla na chuť.

Takový celkem příjemný příběh, ničím nepřesycený, nic mu nechybělo, všeho tak akorát.. A o to přece šlo, nebo ne? ... PS: Alespoň to má kousek do práce.

Ježiiiiiš... Pustila jsem si to jako obvykle - jako kulisu. Dělala jsem, co bylo třeba, chvilkama číhla. Jen tak po očku.. Během celé té doby jsem dělala obvyklosti. Asi v polovině jsem ty obvyklosti už dělala méně a číhala více. Když film končil, seděla jsem před televizí na zemi a už žádné obvyklosti neexistovaly. Neexistovalo vlastně nic jiného než příběh Emmy a Dextera. Prostě jsem se zastavila uprostřed chůze z bodu A a do bodu B jsem už nedošla. Tohle na filmech miluju. Když nic nečekáš a jen tak vnímáš a nakonec se do filmu zamiluješ takovým způsobem, že po celou dobu a ještě pár minut po něm nemyslíš na nic jiného, v hlavě ti zní filmová hudba a v závěru se přistihneš, že se vlastně připitomněle usmíváš. Tohle filmy mají umět. Pro tohle u nich trávím čas. A je úplně jedno, jestli je to romantika, kterou já prakticky nemám ani ráda. . .

Já se snažila .. OPRAVDU ANO! Ale já se prostě přes první půlhodinu nedostanu. Zkoušela jsem to 4x! Ale leze mi to na nervy.. Jednou jsem se přistihla, že jsem raději zavřela oči, než abych se dál musela dívat na záběr kamery z třesoucích se rukou. Proskákala jsem se až ke konci, byla jsem zvědavá ... Nemohu si pomoct. Zkrátka vždy budu typ diváka, co kouká na obraz jako na film a roztřesené, rozostřené záběry rádoby homevidea, kdy voláme na děti, aby se koukli do kamery a jak jim tak máváme, lítá obraz na všechny světové strany... Já si prostě nemyslím, že jsou to filmy, které stojí za to vidět, když v nich nehraje moje vlastní rodina.

Tenhle film je jako špatný hostinský - neurazí, ale nic dobrého nenabídne.

Dvě hvězdičky. Každá za jedno leknutí. Obávám se však, že ani jediného by se nedostavilo, sledovala-li bych to byla beze zvuku.

... aneb jak ambiciozní sociopat ke kameře přišel. "Sociopatie je jedna z poruch osobnosti u člověka, která zapříčiňuje abnormální chování daného jedince vůči okolnímu prostředí. Tuto poruchu často způsobují špatné sociální vztahy, které jsou způsobeny například nepřizpůsobivostí či uvalením viny na okolí." - Ale ....... co když prostě jenom nemá lidi rád? Z toho filmu běhá mráz po zádech. Nejde o záběry zkrvavených částí těla, jde o ten pohled, který ve své poslední minutě pošle do kamery mně do té doby zcela neznámý Riz Ahmed. Nejde o samotný hyenismus, jde o mrazivé okamžiky, kdy si Gellenhaal uvědomí, že stačí vědět jak mluvit a je půl úspěchu za ním. Rozhodně bych doporučila každému, kdo si do této chvíle moc neuvědomuje sílu inspirace. Sílu ambice. Sílu lidského chtíče.