Tess17

Po prvním shlédnutí jsem z toho byla mírně v rozpacích. Po druhém (ano, musela sem se ujistit, jestli jsem byla při prvním lucidní) jsem se utvrdila v tom, že to za to fakt nestojí. Námět je fajn, ale tím to končí. X scén trapně zkopírovaných ze Stmívání, šíleně uspěchaný děj, co skoro nemá hlavu ani patu. I to povídání hlavní hrdinky během filmu mě po chvíli začalo docela s**t, hlavně to fakt nedávalo smysl. Nebo zas jen děsně kvalitní dabing Netflixu? Jediné, co za tu hvězdičku stojí, je soundtrack. Ten je top.

Poslední dobou mám pocit, že se Sparksovy knihy točí v podivných kruzích. Na konci zjišťuji, že jsou vlastně všechny "na jedno brdo" a už mě to začíná nudit. Pokud další jeho knihofilm bude podobné atmosféry (a jako že nejspíš bude), rezignuju na unylé romanťáky u moře. Pořád to má ale jakési kouzlo. A tím nemyslím ohranou trojici - rozkošná děva - silný rytíř s pevným charakterem - bad guy. Bylo to hezké, ale předvídatelné. Bylo to romantické, na konci až přeplácaně dramatické.

Řeknu to bez keců - čekala jsem víc. Taková pecka s hereckými legendami, to bude něco! A ono nic. 90 minut jsem zírala jen na jakýsi podivný nesoulad manželského páru, ze kterého se očividně vytratila sexuální přitažlivost. Jasně, to jsem ještě brala. Ale přišlo mi, že se tam vůbec, ale vůbec nic nedělo. Mnoho keců o ničem. Na konci se to samozřejmě vše dá do pořádku a vše klape tak, jako nikdy. Musím uznat, že výkon pana Lee Jonese byl o dva fousy lepší než paní Streepové. Roztržitá, ubrečná dáma, co nedokáže kloudně vyjádřit svůj názor, huh, to už je silný kalibr i na mě. I přesto dávám 4 hvězdy. Proč to? Nejspíš ze soucitu a ze strachu, že za 31 let dopadnu úplně stejně.

Filmy, kde se zpívá, mám ráda. Filmy, kde se tancuje, mám ráda. Filmy, kde je nějaká ta romance, mám taky ráda. A filmy, kde se zpívá, tancuje a mají se tam dva rádi, jo, ty mám taky ráda. Alternativní dívčina, co se ocitla někde, kde nechtěla být, a ke konci zjistí, že je to vlastně to, co hledala, to je ale dost velkej kýč. Nehledě na pošahané scény se zvracením, praštěným tlacháním komentátorů a podivnými tanečními kreacemi Wilsonové, na které už si začínám pomalu zvykat. Celé to dávalo dobrý dojem a je to přesně ten typ filmu, na který se můžu dívat pořád dokola, dokud mě neomrzí a za čas ho zas opráším a zas jede pořád dokola. Některé písničky teď dokonce nemůžu vyhnat z hlavy, až je to děsivé.

Bylo to tak prdlý, až to bylo skvělý. Týpek, co si myslí, že je nade vším, nad celým vesmírem a chápe něco víc .. Pak přijde ženská a jeho předsvědčení jsou náhle ty tam. Lepší výkon Bradleyho Coopera jsem zatím neviděla. To samé mohu s jistotou prohlásit o Jennifer Lawrence. Ti dva jako by byli pro sebe stvoření a jejich vzájemná pošahanost jako kdyby do sebe zapadala. Samozřejmě jen filmová. Znova už se na to ale asi nepodívám, zkazila bych si dojem.

Pěkné a věrohodné. Mám ale stále takový problém s celou Janou Eyrovou. Ještě jsem neviděla adaptaci, kde by mi vše zapadalo do sebe. Tady mi naprosto učaroval pan Rochester, ale tvář Wasikowske se mi na typickou, obyčejnou anglickou dívku moc nehodila. Na to je Mia až moc krásná. Nicméně kostýmy a lokace byly na jedničku. Zatím nejlepší verzí pro mě ale zůstává ta z roku 2006.

Smála jsem se od začátku do konce. No, i když na konci mi samozřejmě slzička ukápla. Komedie jako Brno (Brňáci, neuražte se, Brno je velký a mám ho ráda!), Omar Sy absolutně bezchybný coby Driss. Lepšího herce vybrat nemohli. Novodobý Dustin Hoffman (půlku filmu jsem - jak jinak - přemýšlela o tom, jestli mě zrak neklame) - a asi tohle přirovnání musí Cluzeta už pěkně štvát - taktéž perfektní. A když dáte perfektní dohromady s perfektním, buď vám vyleze něco absolutně perfektního, nebo absoluně debilního. Díky bohu, že tohle je ten první případ. V tomhle světě a v téhle společnosti naprosto nevídaný vztah dvou protikladných lidských charakterů. Tenhle film se zařadil mezi top filmy v mém žebříčku. A naštěstí to není ten typ filmu, který i když vezme za srdce, tak už se na něj znova nepodíváte, protože to prostě nejde.

Přes všechna moje očekávání mě Sucker Punch poměrně zklamal. Holky pěkný, to jo. Akční scény, o těch by se jistě dalo polemizovat. Mohlo to být ale i horší. Ale vůbec mě nezaujal prapodivný děj z bordelu alias psycho léčebny, kde holka jen zavře oči a tím získá všechno, co potřebuje. Na můj vkus až příliš komplikovaně složený a přeumělkovaný jednoduchoučký děj. Na druhou stranu, i když jsem zastánce originálních skladeb a odpůrce většiny coverů, tehle soundtrack mě dostal. Perfektní a hlavně k filmu poměrně sedící předělávka Pixies a dalších legendárních skupin a jejich pecek.

Od začátku až téměř do konce mě jímala mírná nostalgie. Že by déja vu?, říkala jsem si. Dobrý filmový zážitek, když jsem slyšela hudbu Dustina O'Hallorana, padala jsem ze židle. K tomu všemu věrohodné podání od obou hlavních herců. Byly okamžiky, kdy jsem si ťukala na čelo a popravdě, přišlo mírné zklamání z poslední scény (retrospektivní romantické vzpomínky a pak jednoduše odkráčí? Co?), ale i přes to všechno (a možná právě proto) to ve mě vyvolalo pocit, že tohle se může stát snad každému.

Děsná blbost. S odpuštěním, ale .. Co to bylo proboha za děj? Viděla jsem sice už větší hollywoodský ptákoviny, ale tohle taky není špatnej kalibr. Prvně ji div nezabije, potom ji div neumucká k smrti z toho vzájemného "nechtěného" sbližování .. FIlm zařazuji do sekce "příšerně nudné a nekonečné".