Terapie láskou

Silver Linings Playbook jsem na základě zámořských ohlasů vyhlížel jako jednu z nejlákavějších letošních Oscarovek, ale bohužel, úplně stoprocentně přesvědčivě to na mě tedy nezapůsobilo. Neučesaná vztahová síť kopy divných, bláznivých, neurotických postav, jimž kraluje Jennifer Lawrence a Bradley Cooper (jež oba považuju za velmi nadané mladé herce), si moje srdce nezískala. Příjemná svižná zábava to docela je, budu-li se na to snažit dívat pozitivně. Ale nic víc. Emočně mě film minul obrovským obloukem, dokonce až v takové míře, že si ani nejsem jistý, kdy přesně jsem měl nějaké emoce pocítit. Vždyť ten vztah hlavních postav je budován tak nějak mimochodem, hlavně teda ze strany Coopera. Potkaj se, hádaj se, tancujou a bum. Chris Tucker na zabití. 7/10 (13.01.2013)

škoda preškoda poslednej cca 20 minútovky (od začiatku vianoc), keď sa z fantastického filmu stane zbierka klišé. mal som pri tom rovnaký pocit ako pri filmoch, kde sa veľa pretáčalo, prepisovalo atď.(napr.Snake eyes, world war z...) zrazu sa úplne odbočilo od pôvodnej formy a dramaturgie kvôli žánrovým požiadavkám.ale aj tak silné 4* a ľútosť nad tvorcami, ktorí si šliapali vlastnú cestičku, ale nakoniec odbočili na prepchatú diaľnicu. (07.07.2013)

Už u Russelova předchozí snímku jsem nechápal, proč je nominován na Oscara. Tady mi to sice hlava taky moc nepobírá, ale, nutno uznat, že Silver Linings Playbook je o něco lepší než jeho předchozí film. Spíše než drama mi film přišel jako komedie, která sem tam má nějakou dramatičtější scénu. Herecký ansámbl v pohodě, Bradley potěšil, Robert taky a Jennifer… je prostě Jennifer. Ta vytáhne kdejaký průměrný film. Kdyby film měl lepší scénář, tak jdu mnohem výše. Takhle 70 % s tím, že tohle je nejslabší film, který je nominován na letošní (2013) Oscary v kategorii nejlepší film. (05.02.2013)

Herecká partia sa svojej prácičky zhostila výborne, no spolu s témou, ktorú film rieši a ako ju rieši..hm...čo ja viem...úplne som tomu neprišla na chuť. Vyrušovali ma najmä afektované výlevy a miestami hysterická réžia. Pasáže lahodiace a hladkajúce dušu rušili "lacné" dejové vyústenia. Raz lepšie, inokedy horšie. (14.05.2013)

Hrdinové screwball komedií se chovali jako blázni. Hrdinové Terapie láskou blázni jsou. Samozřejmě v mezích amerických indie romancí – čili jde o figurky s výstředním chováním a minimální psychologickou hloubkou, které jsou definované jenom jejich interakcí s bezprostředním okolím. Jemu sem tam ujedou nervy, ona má nymfomanické sklony, oba někoho ztratili. Teď potřebují emocionálně vyplnit uvolněný prostor a najít ztracenou rovnováhu (třeba v tanci). Víc pro pochopení příběhu a zakušení dobrého pocitu v závěru vědět netřeba. Russell vsadil na dobré herce a prudké slovní výměny, nepřekvapí tak, že mezi vrcholy filmu patří scény, v nichž po sobě křičí několik psychicky labilních postav, snímaných roztřesenou kamerou. Nejde ale o další projev „shaky cam“ syndromu. Nervní kamera je využívána v souladu s Patovým postupně tlumeným neklidem. Klidnější jsou scény u psychiatra a určitou harmonii pohyb kamery získává postupným sbližováním ústředního páru, které je však dlouho motivováno zištně, takže jistá nervozita a nejistota přetrvává. Kamera nás i v jiných scénách upozorňuje na to, co si postavy uvědomí teprve později (čtení dopisu), čím je vytvářeno napětí a vyvoláváno očekávání, jež alespoň zpříjemňuje cestu za předvídatelným zakončením. Je potěšující, že scénář oproti mnoha současným komediím nesestává jenom ze Scén a Hlášek a má také pečlivě promyšlenou strukturu (vyklenutý dramatický oblouk, chcete-li) – bez hluchých míst, s finále, v němž jsou svědomitě zužitkovány veškeré motivy. Skutečnost, že hrdina nemá své jednání plně pod kontrolou a kvůli „léčbě“ se musí naučit tančit, nijak neoslabuje důsledně androcentrický narativ (rodiče od Tiffany téměř nepoznáme, ti Patovi podmiňují rozuzlení) a také v jiných ohledech je scénář revizionistický jedině ve vztahu ke screwball komediím. Společenské normy jsou podrývány přenesením léčebného procesu z institucionálního rámce do vnějšího světa, resp. popřením dichotomie mezi „normálností“ a „bláznovstvím“. Oproti klasickým screwball komediím si zde díky realistickému kontextu (léčebna, prášky, agrese) uvědomujeme, že postavy jednají jinak, než jak je v jejich světě zvykem. Ani jedna z nich však nemusí postoupit do normálnějšího světa. Jinými slovy, všichni jsou blázni, jde jen o to, najít toho správného. 75% Zajímavé komentáře: imf, ScarPoul (25.02.2013)