Milady

Naprosto geniálně podané zobrazení počátků moderní medicíny 20. století. Pošmourné Anglické podnebí nám odkrývá osudy personálu a běhu nemocnice. Syrové výjevy mnohdy připomínají spíše jatka než operační sál, ale právě to tomu dodává na autentičnosti. Seriál ve své první řadě obsáhl mnohé. Jednotlivé lékaře a jejich nešvary, naivní sestřičky, pacienty s chorobami horšími než jsou naše noční můry, všudypřítomné xenofobní chování dokonce i k těm nejvzdělanějším a problémy s podsvětím kvůli zabezpečení. Je tu vše a ještě více. Nestačila jsem se divit, kolik toho tvůrci vtěsnali do pouhých deseti dílů. A to finále.. Těším se na druhou sérii !

Dlouhá, předlouhá cesta pro životem unavenou a znechucenou bytost. Když si člověk uvědomí, že už vlastně nemůže dál, že se stále točí v kruhu, že se pro něj nabízí jen dvě možnosti a to sebevražda anebo útěk. Útěk někam hodně daleko, kde nikoho nebude znát, kde se bude znovu cítit živý. Americká příroda k tomu přímo vybízí. A tak se Cheryl vydala na dobrodružství svého života, aby si sáhla na to nejhlubší dno a mohla se znovu odrazit zpět na vrchol. Divočina jako znázornění panenské přírody, nezničené člověkem, která je ochotna přijmout, vychovat a zpět vypustit padlé bytosti.

Tak tohle byla neuvěřitelně bolavá podívaná. Nevím, jestli je to jen tím, že jsem žena, ale nějak se mi podařilo s hlavní hrdinkou soucítit. Od první části, která je ještě relativně sluníčková až po tu druhou, která je pro přihlížející hotovým peklem. Měla jsem tu možnost shlédnout obě nezcenzurované verze a stálo to tedy za to. Miluji filmy, které ve mně zanechají jakékoliv emoce. Ať už je to radost, smutek nebo jako u tohoto filmu znechucení. Kam jsou lidé schopni zajít pro uspokojení vnitřních potřeb. Co všechno jsou schopni obětovat. Nebylo to celé vlastně zbytečné? Jen jedna rozmarná žena, která nevěděla kdy přestat. Možná ano, možná ne. Von Trier nám opět předvedl, jak mistrně umí znázornit ženu jako dílo samotného ďábla. Nymfomanka ve mně zanechala hlubokou bolavou stopu, která i bez opakovaného promítání, které už bych asi psychicky nezvládla, nikdy nevymizí.

Nemůžu si pomoct, ale tohle mě neuvěřitelně bavilo. Do kina jsem ten den šla s nulovým očekáváním, spíš jen pro to, že jsem měla chuť na jejich nachos. A ono to hodně překvapilo. Od začátku do konce jsem se smála. Ne jenom pousmívala, ale nahlas jsem se chechtala až mi nachos lítaly od pusy. Naprosto typická rodinná sešlost, kde se všichni hádají ještě před večeří okořeněná krásně děsivýma rakouskýma čertíky a famózníma vtípky věčně nalité tetičky. Vše dohromady s ďábelskými perníčky a ošklivými plyšáky překvapivě funguje. Teda alespoň pro mě. Kéž by se v tom kině takhle smáli všichni.. See you in hell!

Po osmiměsíčním čekání na promítání Čarodějnice v kinech jsem se konečně dočkala. Atmosféra malinkého artového kina v Heřmanově Městci krásně podtrhla ponurou, husí kůži nahánějící situaci na plátně. Prostředí nehostinné Nové Anglie, kde se jedna rodina ocitá na pokraji šílenství, působí velmi reálně. Divák se musí alespoň trochu vcítit do dobového až fanatického uctívání Boha a hysterického strachu z všudypřítomného ďábla. Teprve pak si tuto mrazivou podívanou vychutná dosyta. Oceňuji hlavně absenci zbytečných prvoplánových lekaček a zbytečných efektů, které by zrovna v tomto případě ubírali na kvalitě. Herecké výkony, zejména ty dětské se mi zdály až nadprůměrné. Možná jen škoda toho konce, usekla bych to tak o deset minut dříve. Jinak jako celek hodnotím kladně a těším se na další promítání.