rakosabasta

Byť mi divání se na tento film nepřinášelo příjemné pocity, musím říct, že na něm něco je. Nejsem si jistá do jaké míry by existovalo tolik "lidských" prvků ve světě opičí zvyků a náhledů na svět. Každopádně, co se roviny psychologické a "dialogické" týká, myslím, že tvůrci udělali maximum. Kdyby nebyl závěr filmu takový jaký je, bylo by to na slabé tři hvězdičky, ale Steve Oram se očividně nebál "zůstat Britem" a proto to u mě celý film posunulo na čtyřku... Parádní úchylárna!

Vtipné a vypointované propojení muzikálové formy a stále aktuálního střetu náboženských postojů na Blízkém východě. Jediné, co mi přijde škoda, je že, ti, kteří by tento film měli (povinně) vidět, ho nejspíš nikdy neuvidí.

Aktuální rodinné téma "život po rozvodu" ve velmi svěžím, vtipném kabátku.

Spíš televizní film. Sonda do duše ex-rockera zamilovaného do Tetrisu a snažícího se překonat vnitřní krizi po válce na Balkáně (alespoň tak nějak se to snažil pan režisér Mandić po filmu vysvětlit). Osobně se mi nejvíc líbil vztah obou manželů, poměrně netypický pro naše středoevropské souřadnice. (A špatný nebyl ani fór s prací sexuální pracovnice na telefon za přítomnosti manžela.)

Jsou tu momenty, které fungují. Ale jsou to JEN momenty. Režisér, dle svých vlastních slov, zkoušel experimentovat, povolil otěže. Nechal herce i kameramana, ať si dělají, co chtějí. Jen se tedy ptám, proč tam vlastně jako režisér byl? Téma je zajímavé, ale vzhledem k amatérskému zpracování - velmi podivným střihům a viditelné absenci scénáře, nemůžu dát více než 2*.

V podstatě klasická zápletka: ona miluje jiného a on jinou a přitom jsou jen oni dva. Obrácený vývoj synáčka za honbou nedosažitelného (unikajícího) a otevřený konec z filmu dělají příjemné pokoukání. Ne úplně šťastně je však zakomponovaná složka chatu ve formě vět v obraze, která bez problémů určitě funguje pro rumunsky hovořící publikum, ale ostatní odsuzuje ke zmatenému sledování dvou titulků.

Western asi. Hezká holka, hezké dítě. Pár padouchů. Namotivovaný hlavní (anti)protagonista. Nezní to nijak nově. Nepůsobí to nově. Koukat se na to ale dá. Stačí to? (V úctě k předchozím komentářům, zas tak pomalé tempo to nemá, film jsme viděli v Malém sále, v půl desáté večer jako poslední, pátý film toho dne a bez klimbání...).

Je skvělé, že se někdo pokusil natočit film o Albertu Schweitzerovi. Proč ale takhle? Celé je to jen takové vnější pozorování něčeho (díky historii určitě) velkého. Vzhledem k absenci pořádné expozice, film nedovolí divákovi, aby se přiblížil k žádnému z protagonistů. Snaží se přinutit diváka skočit do rozjetého vlaku, ze kterého ho zase na konci vyvrhne, prakticky bez zanechání jakékoliv emoce, vysvětlení, a hlavně bez byť miniaturní filosofické stopy po Albertu Schweitzerovi. Scénárista (či režisér) se očividně snažil za každou cenu držet Nobelovy ceny a vybral si ze Schweitzera tak jediné jeho moto "Reverence of Life", které ve filmu několikrát sice zazní, ale "očím" zůstane skryto.

Zajímavé překvapení... člověk jde na psychologický film, a odchází z hororu. O co víc absurdněji jisté scény vypadají, o to víc strašidelněji a nepříjemněji působí, uvědomí-li si člověk, že jde o inspiraci dle skutečnosti. Film pro silnější žaludky, to rozhodně.

Bylo? Nebylo? Lhostejnost? "Pozitivní" předsudky?