Ain't Them Bodies Saints

Inu, v nějaké jiné náladě bych se možná sama sebe ptala, jestli to s tou lyričností David Lowery trochu nepřehnal, protože mě film trochu přivedl k uvědomění, že mám mnohem raději prosté věci natočené prostě, protože tak vynikne jejich prostota a význam jim dodá divák sám, zatímco když se prostým věcem tvůrce snaží dodat enormní... řekněme důležitost neustálým zdůrazňováním toho, že prosté věci jsou krásné a tajemné a bůh ví co ještě, tak vyzní spíš naprázdno a nabubřele... Každopádně jsem při sledování měla tu správnou náladu a tak jsem si film užila, dokonce jsem kontemplovala i pět hvězdiček, ale kvůli tomu prostému nabubřelému dilematu nakonec asi určitě ne. Nicméně Keith Carradine zpívající k závěrečným titulkům mne dojal a skoro i rozbrečel. (09.01.2020)

Jemně a nenásilně plynoucí film, který si pohrává s jižanskými i westernovými archetypy. Lowery zpočátku vypráví hlavně v náznacích a velmi pozvolna, někde za půlkou pak film podobným tempem pomalu ale jistě začne mířit ke svému nevyhnutelnému vyústění. Žádné rozmáchlé herectví ani vyprávění neočekávejte, ale možná i v tom je přednost jinak zdánlivě nenápadného, ale vnitřně soudržného a silného filmu. (04.02.2014)

Pouhá napodobenina Malickova stylu - bez hloubky sdělení, ke kterému netřeba slov - pak zbude jen zachmuřený, zkázonosný příběh s jasnou předtuchou, který po vládě unylosti v posledním tažení přepne do agónie mlčenlivého opusu o nezaslouženém štěstí, brrr... A Rooney Mara by si zasloužila zavedení kategorie "Mimóza roku", aby ji mohla rovnou i vyhrát. (21.01.2014)

To se takhle setkala otravná donekonečna se opakující hudba, voskový hlavní hrdina s prázdným výrazem v očích, hlavní hrdinka, co čte pořád dokola jednu dětskou knížku a řeší životní dilema, děda "hodný/zlý (zaškrtněte) mafián" a Loweryho nadšení pro Bonnie a Clydea a vznikl nepřesvědčivý film se spoustou narativních hlušin. Doufala jsem, že hlavního hrdinu odkrouhnou ti s křivýma zubama a že to udělají rychle. Ve zkratce: žužlání párátka v komorním, podpultovém a značně nezajímavém (ačkoliv rádoby jímavém) stylu. (02.07.2013)

Film, kterej by měl bejt přitomen u slovníkového hesla KÝČ. Ain't them Bodies Saints hned od první minuty vrazej největší facku, která říká, čum, tak tohle je hollywoodská filmová řeč. Dva ohraný, ale nádherný herci běžej po sluncem zalitém poli, do kamery se odráží paprsky slunce a hází všelijaké barevné skvrny, všude je štěstí, samozřejmě ale troška toho dramatu, Rooney Mara má totiž děťátko. A takhle film pokračuje, postavy nemají sebemenší motivaci k svým činům, hlavní hrdinové totiž žijí jen proto, že se maj rádi, takhle to totiž v životě chodí, že se žije jen pro lásku a jinak můžu bejt totální retard. Nikdo a nic není ve filmu dotažený alespoň trošku do hloubky, nebo vlastně pod povrch, a jediný, co na filmu baví, je fakt, že ta nemastná koza Rooney Mara má fakt krásnej ksichtík a tak je každej záběr na ní potěšením pro očička. (19.08.2013)