LadyEsik

Tento snímek je sice krásný ve své fantazii, která se může probudit v dítěti uvězněném ve vězení města, ukazuje jeho touhu, ale i tak se mi vůbec nelíbil. Zpracování je prosté, na příběhu je hezká snad jen ta myšlenka – která ale byla zpracována už kolikrát, a drak, který místo ohně plive sněhové vločky.

Snímek myšlenkou podobný jako Ondra a sněžný drak, fantazie dítěte probuzená steskem po sněhu. Tentokrát ho však neodnese sněžný drak do vzdálené sněžné země, ale jeho fantazie si pohraje s dortem, který vypadá jako ze sněhové hmoty. Opět se mi snímek moc nelíbil, jak animací, tak myšlenkou.

Na tomto snímku od Jiřího Trnky se mi moc líbila animace, například těch myší a havěti. Jinak poměrně klasický příběh o někom, kdo přespal přes noc v mlýně, kde strašil čert. Barvy, osvětlení i hudba dodávají celému snímku zlověstný strašidelný podtón

Snímek s myšlenkami, které byli tisíckrát zpracovány, akorát tady jsou aplikovány na postavy z Kung-fu pandy, což ale není až tak špatné. Animace docela dobrá. Takový průměrný snímek.

Podle mého úsudku je film Hop režiséra Tima Hilla originální ve svém nápadu místo Santy Clause zpracovat téma velikonočních zajíčků, které se sice tomu santovskému systému hodně podobá, ale málokdy se s ním setkáváme. Střetává se zde svět animovaný a reálný. Konečné smíření hlavního hrdiny s otcem je sice trapné, ale myslím, že film až tak nekazí. Hodnotila bych ho průměrně, dle mého soudu by se mohl líbit hlavně dětem, pro které je i určený

Dokumentární snímek The War Symphonies: Shostakovich Against Stalin (Šostakovič proti Stalinovi) od režiséra Larry Weinsteina (Music of Kurt Weill a další) byl natočen v roce 1997. Režisér pomocí výpovědí pamětníků, dobových videí a hudby Dimitrije Šostakoviče vytváří obraz období 30. a 40. let dvacátého století, krutovlády Stalinovy. Dokument tedy není jen o nadaném skladateli, ale také o době, ve které tvořil – a která je nedílnou součástí jeho hudby. Propojení Šostakovičových skladeb se skutečnými videi z tehdejšího Ruska je velmi silné a účelové. Dokument nás mimo jiné zavádí do Leningradu před jeho obléháním, zde se objevuje zajímavý prvek filmu, a to táhlý tón nástroje zobrazený na plátně jako odraz slunce v oknech. Jakoby se hudba změnila ve světlo. Podobný prvek se objevuje například později při výstřelech z děla. Obléhání Leningradu roku 1941, kdy složil Šostakovič svoji 7. symfonii, je jeden z nejsilnějších momentů tohoto snímku. Mrtvá těla lidí, kteří neunesli zimu a hladovění, výpovědi pamětníků, kteří snad byli nečekaně odchyceni v parku. Ti se dohadovali, zda v tom hrozném roce 1941 se stali obyvatelé Leningradu kanibaly. Do toho výpověď ženy, která popisovala situaci, která nám dává pocítit a pochopit obrovský význam Šostakovičovy hudby v tehdejším Rusku, ale i pochopit a emotivně postihnout celé období Stalinovy vlády, kterou jeho hudba reflektuje. Žena vypráví o lidech, kteří byli hladoví, nemocní a v depresích, ale přišli na koncert Šostakovičovy nové skladby. Usadili se, a když hudba zazněla, oni přestali být hladoví, přestali myslet na budoucnost, žili jen pro ten okamžik. Ta hudba byla o nich, pro ně, dovolila jim na chvíli zapomenout. A to je ohromné. Díváme se do očí dospělých a dětí, kteří možná po chvíli zemřeli. Díváme se na mrtvé. Díváme se na mohutné oslavy plné tanečníků a zástupů lidí oslavujících Stalina a dozvídáme se o Šostakovičově nuceném projevu, ve kterém se však na chvíli projevila i jeho odvaha, vzdor, ve kterém nečetl chvíli Stalinovými lidmi předepsané lži, ale mluvil pravdu, což také hodně vypovídá o jeho osobnosti. Otázkou zůstává, zda by Šostakovič složil tak výrazná díla, kdyby žil v poklidné době, jako je například ta současná. Nepotřeboval ke své tvorbě a podmínky tak hrůzné, jaké vytvářel Stalin? Nepotřeboval tedy Stalina? Jasné rozhodně je, že svojí hudbou vytvořil obrázek o těchto letech tak emotivní, že by ho jiná forma umění nemohla nahradit. Vyvolává v nás, kteří jsme tuto dobu nezažili, hluboký emotivní zážitek a pochopení.

Mám tu čest být mezi prvními, kteří tento zajímavý snímek z Azerbajdžánu hodnotí na csfd.cz. Viděla jsem ho na festivalu Cinema Mundi. Na dnešní dobu poměrně krátký film (98 minut), avšak velmi zajímavé prostředí. Děj bych hodnotila jako nadprůměrný, ale ne až tak inovativní. Silnou stránku tvoří spíše to prostředí a zvyky, také překonávání překážek a velmi bystrý mladý hrdina. Ve filmu je také mnoho poučení, poznámek o životě atd. Doporučuji ke zhlédnutí.

Hollywoodská slátanina, která pobaví leda tak lenochoda – a to s ročním spožděním, se z tohoto filmu naštěstí nevyklubala. Objevují se tu sice příliš okaté gagy, u kterých je divák až nucen vybuchnout smíchy, i když se mu nechce, ale ojediněle. Příběh je o dvou hasičích, kteří musí předstírat, že jsou gayové, aby mohly děti jednoho z nich dostat pojistku. Vezmou se, ale úřad na ně nasadí čmuchala, a tak začíná boj o věruhodnost. Zní to ohraně, viďte? Zajímavé ale na filmu je, že nestaví jen na vtipných situacích, které přichází samovolně, ale i na hlubší myšlence. Jestli se o ni tvůrci nepokoušeli, já ji tam objevila. Ta myšlenka tkví v reakcíi jejich okolí, jsou svědky agrese vůči homosexuálům a odmítání. Přestože svým kolegům zachránili nejednou život, staví se k nim zády (ne doslovně, to by se báli – k homosexuálovi zadkem). Najednou se k nim všichni chovají jinak, jen proto, že mají rádi stejné pohlaví. Oni sami musí změnit úhel pohledu, když se na čas přiřadili k této skupině, musí bojovat sami za sebe, ale bojují i za všechny homosexuály, a to přesto, že jsou heterosexuálové. V tomhle se mi snímek moc líbil. Ukazují také stránky pravého přátelství. Pochopitelně bych ocenila, kdyby takovou myšlenku zpracoval někdo jiný a vznikl z toho psychologický film, ale o to větší to pro mě bylo překvapení.

Dokonalý šestiminutový snímek, který nám řekne mnohé o tvorbě animovaného filmu. Vidíme zde, že animátor vždy stojí za kamerou a to on určuje, co se na obrázku objeví. Kačer se zde snaží stále dokola přizpůsobovat svému prostředí, které je nedokreslené, potom dokonce zcela bílé. Snaží se zapojit do příběhu, ale přestože je hlavní protagonista, je z něj stále vystrkován. Vidíme zde také přechod z jednoho políčka na druhý nebo situaci, kdy se na postavu celé políčko snímku zhroutí. Dalším zajímavým úkazem je doklad o tom, že zvuk vzniká vždy mimo film u animovaných snímků. Kytara kačera vydává zvuky osla nebo je docela vypnutá zvuk a kačer si o něm sám musí říkat. Pointa je dokonalá :).

Na tento film jsem se velmi těšila, narazila jsem na zajímavý citát režisérky Sally Potter v Umění filmu, ale hlavně je to příběh podle předlohy stejnojmenné knihy od Virginie Woolfové. Většinou k filmům důvěru nemám, ale pro dobré hodnocení jsem udělala výjimku a těšila se. Film mě naštěstí nezklamal. Kniha neměla téměř dialogy, takže je scénář pojatý volně. Líbil se mi především styl, jakým je film natočen. Pastva pro oči, poměrně umělecký počin. Temnější barvy, zajímavé scény (tanec na ledu), propracované kostýmy, dobrý herecký výkon hlavní hrdinky (Tilda Swinton) a překvapivé obracení se na kameru. Lépe to pojmout nemohla. Z neobvyklé knihy neobvyklý film. Co mě rušilo, byl Orlando jako muž. Bylo řečeno, že vypadal zženštile, přesto jsem si příliš uvědomovala, že je to doopravdy žena. Scény v cizině byly některé vynechané, ale to bylo dobře, už ty, které tam byly, působily zdlouhavě. Postavení ženy během let však bylo srozumitelné.