DuanBerry

Když zemřela Vlasta Chramostová, rozhodl jsem se uctít ji shlédnutím tohoto filmu. Viděl jsem jej už před lety, ale teprve teď jsem ho začal vnímat v jiném světle. Všímal jsem si nuancí, které mi dříve unikaly. V pravdě jde opravdu o mistrovské dílo. To, co mě na filmu nejvíce dostalo, je scéna, kterou prozradím jen jediným slovem: "tatínku.." Spolu s Liškovou hudbou mi to vehnalo slzy do očí. Je to film, který patří k vrcholům nejen československé kinematografie!

Proč mě musí zklamat film, od kterého si tolik slibuji? Každý předpokládám ví, že za pět až šest miliard let se Slunce změní v rudého obra, jehož okraj bezpečně pohltí naší planetu (a kdo ví, jestli ne Mars), takže úvahy o slábnoucí intensitě sluneční aktivity jsou celkem vzato mimo mísu (ačkoli se samozřejmě periodicky opakuje doba ledová, to však není vpravdě důvod, proč se snažit v nitru Slunce zažehnout novou termonukleární reakci). Nedostatky tohoto druhu jsem byl ochoten filmu odpustit, bohužel se chybiček v jeho průběhu a zejména v druhé polovině objevilo tolik, že jsem film nakonec do závěrečných titulků doslova protrpěl. Čekal jsem výraznější známky ponorkové nemoci mezi členy posádky a naopak jsem absolutně nečekal, že se na palubě Ikaru II zjeví kapitán Pinbacker, coby zombie, která pojala za svůj "mrtvolný" cíl zpytovat svědomí lidstva a zabránit uskutečnění mise a tím zabránit i zachráně Země. Jakmile se totiž na scéně objeví , začíná být situace mírně nepřehledná, nezvykle hororová a zbývající členové posádky se vzájemně předhánějí v síle morálního poselství divákovi. Docela trapné, nemyslíte? Samozřejmě jde o věc názoru!!! Musím se přiznat, že mě celkem odvařilo vizuální zpracování, které bylo opravdu nádherné (přechod kotoučku Merkuru přes Slunce), a pak perfektní hudební doprovod. Závěrem mi nezbývá než říci, že nebýt Pinbackera a pár maličkostí, určitě bych film vychvaloval o poznání více. Je mi to líto. Opravdu!

Film se, narozdíl od pojednávaných šizuňků, nesnaží prvoplánově vydělat na divácích (aspoň se tak tváří), přináší však tolik potřebnou osvětu a vzhledem ke stylu distribuce by se snad měl setkat i s kladnou odezvou.

Nenáročný oddechový film. Dle mého názoru nejlepší hláška filmu: "No jo, ale už drž hubu!" se sice mezi ty klasické nezařadí, byl to ale jediný moment, kdy jsem se opravdu z plných plic zasmál. 3*

Přišlo to jako na zavolanou. Četl a snil jsem o kvarcitových jeskyních a ztraceném světě Gran Sabany, a pak mi dobrá duše ze zdejší komunity doporučila slovenský jeskyňářský dokument Tepuy - Cesta do hlbín Zeme... Člověk má mít sny, jenže jsou sny, které lze snadno transformovat v realitu a sny, které opravdu navždy zůstanou dlít za branou skutečného poznání. Možná je to dobře, protože poznat pravdu přináší nejednou pořádné zklamání. Sarisariňama, Ayuán a ostatně i Roraima jsou mými největšími sny řadu let. Podívat se tam však vyžaduje nejen solidní finanční zázemí, ale také kus odvahy a zejména speleologické a horolezecké zkušenosti. Mám jen málo ze dvou prvních povinností a z těch dalších vůbec nic. Proto mi nezbývá než snít. Tenhle dokument dovedl navodit opravdu perfektní atmosféru, díky níž jsem občas pocítil, že bych účasten toho úžasného dobrodružství mohl být i já. Pocity se rozplynou, sny ale zůstanou. Kdo ví, třeba jednou...

Nečetl jsem sice předlohu, ale pamatuji si, jako by to bylo včera, že jsem jako malý, o trifidech od kohosi slyšel a pak jsem na letním táboře v Ivančicích na oranžový krepový papír napsal vlastní adaptaci. Hodně jsem si toho tehdy musel navymýšlet, byl jsem tím prostě fascinován. Musíte uznat, že autorův nápad je skutečně neotřelý. Všech šest dílů jsem sledoval s napětím. Vizuální zpracování je sice docela mizerné (zvláště střely protitrifidí pistole), ale pal to čert, vezmeme-li do úvahy, že seriál byl natočen na začátku 80. let, zcela jistě na tehdejších televizních obrazovkách působil dostatečně přesvědčivě.

Nezáživná sračka, v které se mimo jiné dozvíte, že největší jezdecká socha na světě (Žižka) je v Baku a že Praha má tři miliony obyvatel.

Lucasův režijní debut (hovoříme-li o celovečerních filmech) a hned taková pecka! Film parafrázuje téma odlidštěné, utopistickým režimem svázané společnosti, kde jediným právem a povinností zároveň je otrocká práce pod vlivem nuceně podávaných medikamentů. Téma bylo zpracováno nesčetněkrát a zjevně nachází inspiraci v Orwellovi, autor však pojal látku zvláštně minimalisticky, velice úsporně, výsledek pak udiví až mrazivě bezduchou a sterilní atmosférou (míněno jako klad, nikoli výhrada). Prostě paráda.

Kdyby se film obešel bez některých "srandiček" ve stylu Černých Baronů a nesl se čistě v duchu bolestné a dojímavé nostalgie a tragiky života zatracence, určitě bych ho zařadil do své top ten. Avšak právě to komično v mých očích film poněkud sráží, nikterak hluboko, ale přeci. Přesto jde o výborný snímek, v němž zejména Rudolf Hrušínský předvedl, jako již mnohokráte, svoje nedostižné mistrovství.

Na úvod musím přiznat, že autora znám osobně, což jistě může svádět k jisté zaujatosti, přesto se jakýchkoli podobných postojů vyvaruji. Vím, že Daniel Tůma má skutečně nesmírně bohatý tvůrčí potenciál, který mu umožňuje tvořit v poměrně velké myšlenkové šíři, nepřekvapí tedy, že jeho prvotina po obsahové stránce nese určité poselství a může být mnohovrstevně vykládána. Avšak snímek velice ztrácí pro nezralé technické zpracování. Barevné filtry sice v rámci oddělení jednotlivých povídek mohou být efektivní, zde působí spíše rušivě, velice špatný je i střih hudebního doprovodu, jakožto i hudba samotná. Přesto musím ocenit nápad i to, že se mi během celých deseti minut nepodařilo usnout :) Těším se na další tvorbu!