DuanBerry

Baraka je poutavá obrazová podívaná. Ron Fricke dokonale ovládá obrazovou komposici, řadí záběry do sledu, který dává smysl a velice nenuceně a přesto naléhavě před nás klade ty nejprostší otázky, aniž by se podbízel jakoukoli odpovědí. Samotný film by byl však pouhou polovinou toho, čím je, kdyby pro něj nesložil hudbu zcela ultimátně nejmysteriosnější hudebník Michael Stearns.

Je mi líto, že jsem se s tímto zdařilým filmem neseznámil již dříve. Obdařil nás totiž břitkým humorem, ne zcela standardními, avšak neotřelými a roztomilými hereckými projevy divadla Sklep, které se skloubily s mimořádnou, místy až lehce mrazivou atmosférou parafrázující minulý režim s řadou svým neblahých charakteristik.

Brílantní a atmosférický horor s perfektně vystavěnou zápletkou a děsuplnými okamžiky! Z těch mi tuhla krev v žilách! Byla dokonce tak tuhá, až jsem měl pocit, že na film koukám skrz rampouch. Prostě děs běs. Někdy se mi dokonce zdálo, že se mi ježí chlupy na zádech tak, že probodávají sedačku a zeď za mnou. Taky jsem měl problém s nepříjemným pocitem pochcanosti v některých scénách. O stolici nemluvě. Hrůza hrůz. Příště bych prosil, aby u podobných filmů bylo doporučení blízkosti defibrilátoru! Filmu musím ale poděkovat ještě za jednu zajímavost, která se mě hodně citlivě dotkla. Okamžik, kdy Lilly odejde navždy za maminkou, dává příležitost jakoby přes závoj nahlédnout do tajemství nicoty a sjednocení a dává také na zlomek okamžiku pocítit, jak je to nekonečně dokonalé - Ein Sof.

Koupili jsme si tuhle DVD ve stánku s levnými filmy v papírovém obalu za 10 Korun českých a mé očekávání bylo přímo úměrné oněm deseti korunám. V pravdě tedy nepříliš vysoké. Bylo však dalece překonáno. Pohádce jsem od prvních minut podlehl a zůstal jsem na ni civět s hubou dokořán. Následující den jsme si ji ve stejné sestavě pustili znovu a dnes s odstupem cca 4 dnů jsem ji shlédl znovu, tentokrát sám. Fantastický svět, který v tak nepřeberně bohaté paletě dovedou stvořit nejspíš skutečně jenom Japonci, mě vrhl zpět do dob, kdy jsem se sám nechal konejšivě unášet svým vlastním světem. Během let jsem se ukotvil a získal si trošku nadhledu, ale Cesta do fantazie mi ukázala, že ještě nejsem ztracen a když se budu hodně snažit, můžu se odrazit a znovu se vznést.

Smrt nás nemine nikoho. Můžeme se dušovat, že bude milosrdná, že zaklapnou víčka a rozprostře se kolem nás nekonečno, nikdo však netuší, jaký konec nás čeká a málokdo o něm vůbec přemýšlí. To není špatná strategie. Člověk může trpět, a nebo může být pod vlivem silných analgetik, na konci svého života ale nesmí být sám. Samota bolí, samota je zlá. Účast, vědomí souznění a lásky, vědomí toho, že z tohoto světa odcházíme neodstrčeni, nezapomenuti, že v srdcích blízkých přetrvá bolestná, ale milá vzpomínka, to je to, co nás učí smíření s vlastní konečností. Tak se podívejme na hvězdnou oblohu, zda-li to k nám neprosvítá světlo dírkami v podlaze ráje, pak se vraťme a žijme tak, aby účelem našeho života byl život sám. Nežijme však život sobecký, podělme se o něj se svými nejbližšími, protože ti jsou nám darem, krerý plně doceníme, až nám bude nejhůře.

Příšerky s.r.o. jsou jedním z mých nejoblíbenějších animáků vůbec. Do kina na Universitu pro příšerky jsem se dostal celkem mimochodem, aniž bych věděl, na co jdu, takže když jsem si záhy uvědomil, že v tomhle biáku děj pojednává o údobí před Příšerkami s.r.o., zbystřily se mi nadmíru smysly a já si to opravdu užil. Moc mě to potěšilo. Motiv školního života, pomalu ala Harry Potter, je sice notně obehraná písnička, nicméně v novém originálním podání nikdy nezklame. Skutečně ve filmu nehledejte žádné filosofické traktáty a revoluční myšlenky, je totiž určen zejména dětem, ono to ve vás ale to dítě tak krásně probudí...

Bude to znít rouhačsky a asi i trochu pomateně, ale upnul jsem se k tomu, že konec světa 21. 12. 12 bude. Hlubinný psycholog by sice tuto mou tužbu okomentoval nejspíše útěkem od vlastních problémů, aspoň navenek a sám před sebou ji obhajuji zhnuseností moderní civilizací, na které se sám podílím, nemaje v sobě dost pevné vůle tyto hrůzy opustit po vlastní ose. Samozřejmě, že je konec vázaný na magické datum nesmysl a film to celkem přesvědčivě dokázal. Vysvětlil však mimo jiné, co vedlo k úpadku mayské civilizace a příkladně dal tyto příčiny do souvislosti s civilizací současnou. Mayové se na vrcholu svého vývoje potýkali, obdobně jako obyvatelé zmiňovaného Rapa Nui, s vlastní nenažraností. Rostoucí populaci nebyla krajina schopna nasytit, a tak se začalo pro potraviny vraždit, začaly tahanice o moc a kultuře, která už tak balancovala na pokraji životaschopnosti, stačilo jen drobné škobrtnutí, aby se spustil lavinový efekt, na jehož konci stojí opuštěné ruiny velkolepých měst a chrámů ztracené v pralesích. Mayové však přežili, aspoň jejich část, měli totiž kam utéct a k čemu se vrátit. Tady končí paralela s naší společností. My jsme na svou tradici z velké části zapomněli, jsme závislí na produktech moderní doby a hlavně nemáme kam utéct, což je taky pointa dokumentu. Likvidujeme planetu od pólu k pólu, zcela ignorujeme varovné momenty, jichž přibývá, a které každý z nás zná. Do svých ďábelských osidel lapáme bohužel i ty kultury, které žijí aspoň v relativní harmonii s přírodou, komerční tlaky západních států dlících a zahrabaných za zdí bezohlednosti totiž zcela bez respektu rozdrtí cokoli, co by je mělo připravit o zisk. A není cesty zpátky. Kjótský protokol přinejlepším ukáže tváře průmyslových velmocí v lepším světle, těžko ale něco zmůže s již napáchanými škodami a sotva taky zabrání, aby nové škody nevznikaly, nehledě na to, že řeší jen střípek z mozaiky globálních problémů. Země se bez nás obejde a pořádně si oddychne, koneckonců všechno zlé je pro něco dobré. My zmizíme a vznikne životní prostor pro někoho, kdo se snad definitivně poučí. Konec světa bude a těším se na něj, ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kteří přijdou po nás.

Víte, že zdravý člověk přijímá 90% zevních podnětů prostřednictvím zraku? Je to neoddiskutovatelně nejdůležitější smysl, jímž disponujeme (nepočítáme-li ovšem šestý smysl, kterýmžto je obdařen málokdo). Kdybychom se striktně drželi výše uvedené skutečnosti, obšlehnuté z učebnice neurofyziologie, nutně by to znamenalo, že děti, které jsou slepé, jsou odsouzeny k životu s poznáním pouhé desetiny vnějších impulzů. Je pak překvapivé, kolik energie a nebývalého entusiasmu pro život v sobě najdou. No bodejť, život lze přece vnímat všemi smysly. Ty, které jsou za prachobyčejných okolností upozaděny, musejí přijmout nesmlouvavou úlohu smyslů vůdčích, což vede k jejich zbystření, pro nás "normální" často nepochopitelnému. Ty děti nakonec vidí víc než my, daleko víc! A jejich hendikep je posiluje, neztrácejí čas bláhovým tápáním v nesmyslné existenci, ale žijí! Jejich život je mnohdy naplněn smysluplnějším konáním než ten náš. A pak, neztrácejí naději, kterou jsme my ztratili už dávno.

Po tomhle filmu si konečně Ivana Trojana s klidným svědomím mohu zařadit mezi top herce. Snímek sice spadá do záplavy tvorby posledních let věnujících se temnu socialismu, rozhodně se v ní však neztrácí a nabízí velice příjemný a na naše poměry nadprůměrný thriller. Navzdory jisté nesouměřitelnosti jsem nebyl s to přestat v některých momentech filmu myslet na Das Leben der Anderen, protože pojetí obou snímků si není zcela cizí. A ačkoli německému dílu to naše sahá, při vší dobré vůli, ke kolenům, nezbývalo zase tolik k tomu, aby se Ondříčkův příběh vymanil z české ulity a řádně oslovil i diváky za našimi hranicemi. P.S.: A kina nelituju i přesto, že jsem kdesi v ústeckém Fóru ztratil řidičák, techničák, emise, zelenou kartu, klíče od bytu...

Kdyby se film obešel bez některých "srandiček" ve stylu Černých Baronů a nesl se čistě v duchu bolestné a dojímavé nostalgie a tragiky života zatracence, určitě bych ho zařadil do své top ten. Avšak právě to komično v mých očích film poněkud sráží, nikterak hluboko, ale přeci. Přesto jde o výborný snímek, v němž zejména Rudolf Hrušínský předvedl, jako již mnohokráte, svoje nedostižné mistrovství.