DuanBerry

V posledních letech narostla obliba fimů s tematikou konspiračních teorií do takových rozměrů, že balancuje na hranici sci-fi či paranoidní schisofrenie. V případě Endgame... autor pomyslnou hranici překročil. O Bilderbergu toho bylo semleto už tolik, až jímám podezření, že taky soused je členem téhle skupiny a tím, že mi každé ráno pohne rohožkou přede dvěřmi, mi jasně dává najevo, že mám být spolu s miliardami lidí eliminován z naší planety. Je to "koukatelné", ale rozhodně jsem si nervosně neokusoval nehty v rozhořčení, kterak to s námi vládnoucí elity koulí. Takže pokud se na tenhle film budete dívat, berte to jako takovou dokumentární paralelu známých utopistických románů.

Čirá fantazie. A dechberoucí závěr!

Kde je pravda? Naše společnost je neustále masírována zaručenými zprávami o dění ve světě, je však krajně nerozumné podléhat všeobecnému tlaku. Bushe mladšího jsem nikdy nepovažoval za kdovíjak důvěryhodnou osobu, přesto musím apelovat na selský rozum. Čecháček, který den co den neskenuje několik nezávislých zpravodajských zdrojů, musí z tohoto dokumentu nutně nabýt dojmu, že Amerika sleduje od počátku svých mrzkých dějin pouze vlastní zájmy, které bravurně zastírá zájmem o pansvětový mír. I já jsem již dospěl k závěru, že Amerika se v mnoha ohledech a případech zachovala nepříliš racionálně a humánně, přesto si nedovedu představit jinou velmoc, která by udržovala řád věcí na naší planetě podle našich zažitých představ. Berte to jako dogmatismus nejtěžšího kalibru, uvědomte si však, že jedině tento postoj nás může uchránit před absolutní devalvací naší kultury, která v posledních letech posiluje a hrozí nás liberálně uvažující Evropany zahubit. Již jsem v některém z předchozích komentářů naznačil, že i my bychom si měli zamést před vlastním prahem, zameteme si před ním však jedině tehdy, když k tomu zametení budeme mít dostatek svobody....

Pěkná autobiografie o nerovných životních cestách, které z naší pozemské pouti dokáží učinit hotový zázrak. Bohužel se držím hodně při zemi a víc než poetika tohoto snímku mě zaujala lehčí vulgarita a sice, že se Frida Kahlo vyspala s Lvem Trockým.

Mňamózní dortíky od Mendela mi hodně připomínaly Wonkovu čokoládu z Karlíka a továrny na čokoládu. A i přes slabší momenty musím říct, že mě film dokonale dostal svou sentimentální starosvětskou "rakouskouherskou" atmosférou. To musely být překrásné časy.

Dalo by se říci jednoduše, že jde o tisíckrát obehrané téma, ale tak snadno to přece nejde. Vlastní minulostí pronásledovaný zatrpklý válečný veterán v podstatě ocení, když mu do jeho stereotypního čekání na smrt vstoupí cizí asijský kluk. Vzájemně si ve své zatrpklosti pomohou. Zatímco jeden se oklepe z pasivity a postaví se na nohy, druhý ve svém nitru probudí city, o nichž se domníval, že v něm zetlely. Místy to sbližování působí poněkud křečovitě, co však očekávat od starého na svět nabroušeného dědka a kluka, který je otloukánkem a zpočátku se zdá sotva pravděpodobné, že v sobě najde dost síly, aby vůbec promluvil. Možná, že si po shlédnutí snímku uvědomíte, že mnohdy nacházíme nečekané spojence v životě i tam, kde bychom je nikdy nehledali. Jde jen o to, nepropásnout příležitost.

Parádní herecká česko-německá kooperace zobrazující bolestné téma, s kterým se budeme muset ještě vyrovnávat. Přesto, že jsem film velice intensivně prožíval, nemůžu se ubránit jistému pocitu stereotypu, čili nutkání, že tohle jsem už někde musel vidět. Jistě, že jsem to už viděl, ale rozhodně nešlo o film české provenience, i proto musím ohodnotit pěti hvězdami, neboť snímek takového formátu se v českých luzích a hájích urodí takříkajíc jednou za uherák. Nakonec ještě jedna výtka k novému trendu ve světové kinematografii - ubývá nám standardních kin s velkými plátny a na jejich místa se prosazují multiplexy, které nabízí plátna velikosti většího LCD. Provozovatelé se snaží v několika sálech současně promítat několik filmů a to na úkor diváka, který přichází o zážitek z klasického biografu. V Ústí kvůli tomu zavřeli Hraničáře čili kino! a zůstal "LCD" komplex ve Fóru, právě tam jsem viděl Habermannův mlýn. Věřím, že na velkém plátně bych dal filmu hvězd rovnou šest :)

Mám rád anglický humor, tenhle seriál je ale velmi nevyvážený. Na jednu stranu si tvůrci mnohdy opravdu s divákem nebývale pohráli a je to pak opravdu velká bžunda, na druhou stranu je spousta scének tak příšerně trapných, že se vám příčí smát se i tomu, jaká je to blbost. 3*

Tarantinova fikce coby kdyby. Stejně bychom se mohli ptát, co by se dělo, byla-li by úspěšná vzpoura ve Varšavském ghettu v roce 1943? Jenže Hanební pancharti jsou fikcí dosti nemyslitelnou. Přesto jsem se bavil, protože představa, kterak dostávají náckové přes držku, je opravdu lákavá. Navíc jsem se ani chvíli nenudil. Prostě dobrá práce.

Happy end (mrzí mě, že původní název není Šťastný konec), si jistě zaslouží pro originální pojetí nejvyšší hodnocení, ostatně dobře si vede i na IMDb. Čtyři hvězdy jsem mu uštědřil zcela nezaslouženě pro nesmírnou únavu, která mě zastihla při jeho sledování. Vím, že je to debilní argument, ale uvědomte si, jak obtížné je sledovat film, v kterém podvědomě cítíte vysokou kvalitu, přičemž nemáte fyzickou sílu se smát, natož pak vypnout to... pro blaho tohoto filmu však musím odpřísáhnout, že jsem vytrval do konce. Hned, jak byl Šťastný konec konečně šťastně u konce, jsem s blaženým pocitem zaklap víka.