Sirpusak

Je smutný, že jsem v životě viděl dva filmy s názvem divočina a oba stály za hovno. Tenhle film je ale tak nudnej a nezajímavej, že i ta divočina co okopírovala madagaskar a akorát ji už nezbyly peníze na kreslíře, takže všechny zvířátka vypadaj jak kdyby měli downův syndrom se mi asi líbila o kousek víc. Bohužel, asi největší divočina na tomhle filmu je ta stopáž, takže pro ty, kteří chtějí ušetřit skoro dvě hodiny svého života se pokusím v následujícím souvětí shrnout děj filmu. Hlavní hrdince umře maminka a když už má poctivě prošoupanou díru a nezbydou jí žádný prachy na fet tak se rozhodne narvat batoh harampádím a vyrazit na výlet, kde největší highligty budou, když bude muset projít 2 metry od hada, v sámošce zapomene koupit plynovou bombu, udělaj se jí puchýře na nohou a všechny lidi který na cestě potká budou oplzlý úchyláci co se jí pokusej znásilnit. Celkově ten nápad přejít pacifickou hřebenovku je celkem fajn a umím si představit, že to může bejt zajímavá životní zkušenost, ale bohužel hlavní postava je tak nudná, že ani ty krásný záběry přírody mi to úplně nevykompenzovaly. Celkově mě i hrozně iritovalo, jak tam po každých patnácti minutách skočil ksicht Laury Dern, která zde měla vytvářet jakousi dojemnou vsuvku, ale děj vůbec nikam neposouvala, takže její úlohu jsem nakonec rozklíčoval tak, že ve vás má vzbudit pocit sounáležitosti s hlavní hrdinkou. Tyhle scény na mě bohužel fungovaly jenom takovým způsobem, že jsem film pořád stopoval, protože i vynést odpadky mi v tu chvíli připadalo smysluplnější a když jsem pak vždycky film odpauznul a doufal, že bude zbývat posledních deset minut tak jsem s hrůzou zjistil, že za poslední hodinu jsem stihnul tak pět minut filmu, a že mi koukání tímto tempem nejspíš zabere víc času jak hrdince přejít celou její trasu. Na pokraji sil, mentálně i fyzicky úplně vyřízený a jen díky mé ohromné dávce odhodlání a víry jsem to nakonec zvládl a film v rekordním čase 3 dny a 8 hodin zdárně dokončil. Až se příště budu chtít kouknout na film o divočině radši si pustím starého dobrého dobrodruha Beara Gryllse. Není sice tak pěkněj jako Reese, ale zato dělá vtipný věci jako třeba, že vypije svoje chcanky nebo sežere metrovýho červíka.

Myslím si, že Joaquin Phoenix si zasloužil Oscara již dávno před Jokerem a je až trochu k nevíře, že se zlaté sošky dočkal „až tak pozdě“. Role Johnnyho Cashe ve filmu Walk the Line je jedna z těch, za kterou Oscara dostat měl, aspoň tedy dle mého osobního názoru. A kdo, že to vlastně ten Johnny Cash je? Naši starší příbuzní by asi se mohli použít takovou tu klasickou větu.  ta dnešní generace stojí za prd, jsou pořád jenom na kompjůtrech a ničeho si neváží a už vůbec neví co je to pořádná muzika. Celkově mi vlastně přijde zvláštní tohle škatulkovaní podle generací, kde každý jednotlivý ročník se snaží obhájit to, že oni se narodily do těch nejlepších let, zatímco starší ročníky se jim to snaží vymluvit a uhájit svůj ročník jakožto nejlepší, no a mladším ročníkům už  ani nestojíte za tu námahu, aby se s vámi hádali takže vás zkrátka odbydou tím, že jste boomer. A stejně budu muset teďka něco jako škatulkování použít. Rozdělíme si to na lidi,co mají uši a alespoň základní cit pro muziku a na lidi kterým stačí když jim jejich oblíbený raper či zpěvák bleje náhodná slova, která v sobě aby se neřeklo čas od času skrývají rýmy na úrovni dětí s mentální retardací. Já se řadím k té první skupině, a Johnny Cash je pro mě jakousi ikonou country hudby. Jeho písničky se zkrátka neoposlouchají a nesmí chybět u žádného pořádného táboráku. Bohužel naše společnost pokročila na úroveň, kde já už jsem a teď se omlouvám ale budu se muset zase zaškatulkovat, pouze vyjímka mé generace. V dnešní době je zkrátka čím dal tím těžší najít dobrou muziku a dnešní moderní muzika už je jenom takové předhánění o to kdo dá do své písničky více takových těch zpíčiefektů a nakonec z toho stejně vznikne něco co zní jako páření orangutanů do kterého občas někdo něco zaječí nebo zafuní. Uff to jsem se zase rozvášnil :). Abych se trochu vrátil k filmu, to že je Joaquin v roli Cashe skvělý o tom není pochyb, ale mnohem více mě překvapila Reese v roli June. Herečku jsem do té chvíle neznal ale přesvědčila mě natolik, že jsem poté musel shlédnout ještě pár filmů ve kterých hrála. Jediné, co je ještě skvělejší, než tihle dva jsou snad už jen jejich společné a samozřejmě pak i Cashovo sólové písničky. Takže pokud jste doteďka nevěděli kdo Johnny Cash je a chcete se o něm něco dozvědět a nebo jen máte chuť na kvalitní country hudbu, pak Walk the Line je ta správná volba.

Jeden z nejlegendárnějších filmů, z kterého se mezi mnou a mými přáteli stal v průběhu let nesmrtelný kult. To jak neobyčejně skvělý tento film je dokazuje i fakt, že dnes už mezi mými kamarády, až na pár výjimek s toxickými vztahy, téměř neexistuje vztah, kde by dívka daného kámoše alespoň jednou Božího Zápasníka neviděla. Humor dokonale balancuje na hraně trapnosti, což podle hodnocení hádám není pro každého. Mě to ale vůbec nevadí, protože pokud by film byl slavný, stal by se z něj mainstream a mě už by pak tolik nebavil. Zas na druhou stranu, kdyby si děti hráli na Nacha místo na Spider-Mana tak bych to asi i skousnul. Nacho je pro mě vlastně takovej obrázek toho, jak by asi superhrdina vypadal ve skutečnosti. Na rozdíl od těch dnes populárních superhrdinů, Nacho nepotřebuje rychlá auta drahé obleky ani bohaté kamarády. Postačí mu vozejk, kostým ušitej z kamínků z akvárka a Skeleton.  Většina lidí tvrdí, že nejlepší filmové duo je Batman a Robin, nebo Tom a Jerry, to jsou však lidé, kteří ještě nikdy neviděli v akci Nacha a Skeletona. Tato dvojka je něco jako Edudant a Francimor, akorát ještě o třídu lepší a zábavnější. Musím říct, že na poprvé se mi film taky uplně nepozdával, ale pak jsem ho viděl asi za půl roku ještě jednou a tehdy už si nadosmrti získal mé srdce. Chápu, že tenhle film asi není úplně každého šálek čaje, ale myslím si, že by se mu minimálně nemělo ubírat to, jak je originální. Sice trochu debilním způsobem, ale je. Jo a zase pro jednou se potvrdilo, že film do kterýho obsadíte Jackita Blackita, bude dobrej i kdyby byl němej. Protože ať už hraje filmového producenta, zápasníka, rockera, nebo romantika, vždycky v té roli ucítíte trochu toho blázna, kterým Jack Black ve skutečnosti je.

Naši agamu krmíme sarančaty a občas nějakými většími cvrčky. Před tím, než jí je hodíme do terárka je dáváme kočkám nebo psovi na hraní a samozřejmě nejlepší hračka je ta co se hejbe, takže sarančata pak při předání agamě občas postrádají nohu, nebo nějakou jinou část těla. Doufám tedy, že žádná taková zvířecí apokalypsa jako ve filmu nenastane, protože se obávám, že bych moc dlouho nepřežil, protože u první příležitosti by mi nějaké dvacetimetrové saranče ukouslo hlavu. Každopádně apokalypsa obřích zvířat mi přijde mnohem zajímavější než apokalypsa zombíků. Možná protože zvířata jsou zajímavější než lidi. I když je příběh hodně jednoduchý, tak koukat na graficky skvěle vymyšlené příšery je mnohem zábavnější než koukat na nudný lidský mozkožrouty, který si jenom slintaj na košili, jsou hrozně hloupý, někdy až dementní a občas jim chybí kus nohy, ruky nebo hlavy. Musím říct, že tento popis mi velice připomíná našeho velevůdce majora Bumbála, i když to bych asi těm zombíkům trochu křivdil. Film je prostě takovej hezky barevnej a pěkně se na něj kouká. Kvůli jednoduchosti příběhu je zde jenom pár postav, přičemž jedna z nich je pes, ale myslím si, že filmu to jenom pomáhá, jelikož se více můžete soustředit na ty barvičky, okolí a charakter postav a manželka nebo přítelkyně se vás alespoň nemusí každých 5 minut ptát na ty klasické otázky typu „ odkud se tam zase vzal tenhle?, jak se jmenuje?, je hodnej nebo zlej?, a umře?“. Vlastně i celá pointa filmu je o tom, že lidi jsou mnohem větší svině než zvířata s čímž, nelze než souhlasit a upřímně bychom si jakožto lidská rasa asi docela zasloužili osud, který potkal postavy ve filmu. Asi jediné hluché místo bylo, když si Joel povídal s robotem o svých rodičích, což měla být jakási dojemná část filmu, která ale vůbec nebyla potřeba a místo toho bych si mnohem radši podíval na to, jak Joel ustřelí nějakýmu švábovi hlavu. Jinak byl film plný akčních scén a bylo pořád na co koukat a když k tomu přidáte popcorn a pivko tak vám vznikne fajnově strávený večer s tímhle fajn oddycháčem

U nás ten, kdo neviděl zkus mě rozesmát jako by nepatřil do rodiny. Film se v průběhu let stal jakousi rodinnou filmovou klasikou a jakmile ho nevidíme minimálně pětkrát za rok je něco špatně. Film už znám úplně nazpaměť a pravděpodobně bych ho dokázal celý sám předabovat, ale stejně i když ho vidím po sté, tak vždy dokáže dostát svého jména a zaručeně mě rozesměje. Film je ostatně jako všechny sandlerovky hrozně prvoplánový a už v páté minutě víte jak dopadne. Jenom blázen by totiž upřednostnil nějakou napíchanou blondýnu před nestárnoucí kráskou Jako je Jennifer Aniston, zvlášť ještě když se ukáže, že i v těch plavkách je Devlin mnohem přitažlivější než její o 20 let mladší kolegyně. K prvoplánovému scénáři se přidávají i neméně prvoplánové vtípky, kde samozřejmě nesmí chybět i nějaké ty o hovnech a o penisech. Teď se omlouvám všem těm, kterým tyto vtípky přijdou trapné a dětinské, ale já mám prostě občas náladu na film kde chlápek zvedá kokos půlkama. Přesně tohle na tomhle filmu miluju. Na nic si nehraje a servíruje vám jeden „laciný“ vtípek za druhým, ale přesně od toho si myslím komedie vznikly. Abyste zkrátka na chvíli zahodili všechny starosti a u filmu se hlavně pobavily. Zkus mě rozesmát tohle splňuje na jedničku a je to zkrátka ten typ filmu, který vám vždycky dokáže vykouzlit úsměv na tváři.  Společně s 50x a stále poprvé se řadí mezi mé oblíbené sandlerovky, což vlastně znamená mezi top komedie celkově. Adam Sandler je zkrátka král komedií a i v tomto filmu to znovu naplno dokázal.

Miluju filmy, které čerpají ze skutečných událostí a ještě o trochu více miluju filmy se sportovní tématikou. U sportovních filmů, když jsou dobře natočené dokážu zhlédnout snad úplně cokoliv včetně šachů, všelijakých bojových sportů, ale pak samozřejmě i klasických sportů. Je trochu paradox, že asi nejraději mám filmy o boxu a filmy z motoristického prostředí. Paradoxní je to v tom, že ani jeden z těchto sportů mě v televizi vůbec nebaví a dřív bych usnul než abych nějaký boxerský zápas, či závod formule 1 dokoukal. Tomu proč jsou filmy s touto tématikou tak populární možná trochu přispívá fakt, že asi každý kluk někdy snil o tom jak by bylo super kdyby byl tak silný, že by si poradil s jakýmkoliv nepřítelem který by se mu postavil a ihned by ho zpacifikoval. No v realitě to bude asi spíš tak, že byste chtěli zbít kluka s kterým vás podvedla vaše holka, ale ruce máte jako párátka a otevřít zavařovačku od okurek už je pro vás téměř nadlidský výkon. Každý taky jako malý chtěl závodit ve formuli tak jako Michael Schumacher, i když nevím, jestli se to v posledních letech nezměnilo, jelikož Schumacher už závodí leda tak na vozejku s dětma po obrně. V realitě pak dopadnete tak, že závodíte se svým kámošem na parkovišti, ještě nejlíp v co nejvíc ojetejch mašinách s pořádným laďákem a při rozjezdu vám to pak buď chcípne, nebo to otůrujete tak, že vzbudíte celé sídliště a zároveň uvaříte spojku. Když nad tím tak přemýšlím, tak vlastně ani nevím kam bych rivaly co se žánru týče zařadil. Film má totiž všechno. Adrenalinem nabité závody, které jsou tak skvělé natočené, že si budete chvílemi připadat, jako byste opravdu byli na závodě osobně přítomni. Absolutní hřeb v tomto ohledu je start formulí pod horou Fudži. Dá se říct obyčejný záběr startujících formulí v dešti, ale natočen tak, že vám naběhne husina po celém těle. Ke skvělé kameře se přidávají neméně skvělí herci. Nikiho laudu, ani Jamese Hunta sice osobně neznám, ale přijde mi, že jak chováním, tak i co se vzhledu týče, jsou jejich filmoví dubléři velice přesvědčiví a velice dobře vybraní. Nikdy bych si nepomyslel, že u filmu o formulích budu co půl hodinu zadržovat slzu, ale film je opravdu bravurně zpracován i po emotivní stránce + v těchto scénách je i skvěle vybraná hudba. Nezbývá mi než smeknout a ohodnotit 5 hvězdami, protože tohle byla jízda ve všem myslitelných slovech smyslu.

Na přebalu se na vás film snaží zapůsobit jako romantická komedie o psíkovi a jeho zaláskovaných páníčcích, což je ve skutečnosti pravda opravdu jenom z minimální části. Nejsem starej dědek, abych mohl film hodnotit slovy, tohle mi připomíná mě a mýho voříška puňtu když my bylo 5 a jezdil sem k babičce na chalupu, u toho posrkával čaj a zakončil to větou „to ten čas letí “. Nikdy sem nebyl fanoušek psích kalkulaček, abych si mohl vypočítat, že moje štěně, který ještě kadí na podlahu už je v psích skoro starší než já, ale řekl bych, že pro naše čtyřnohé přítele tato věta platí řekněme o dost víc než pro nás. Zaleží tedy samozřejmě taky na tom, co si každý pod pojmem čtyřnohý přítel představí. Jestli jste totiž například vášnivý chovatel želv, tak můžete v klidu prožít celý život a ony vám pak ještě půjdou na pohřeb. I když to taky není úplně tak jistý, protože třeba mě želva uhnila ve dvou letech v rohu terárka. Tak, vrátíme se od hodnocení Franklina zase k Marleymu. Ne, moje želva se nejmenovala Franklin, ale v určitém období mého života jsem si zmíněnou pohádku pouštěl tak často, že si moje máma přála, aby Franklin jako moje želva dopadnul. Nicméně Marley a já je alespoň pro mě jakási syrová ukázka toho, jak asi takový normální život vypadá. Není to nějak zbytečně přikrášlený a ukazuje to, že ať už vychováváte psa, nebo dítě, vždycky to bude pořádnej voser. Všechno je to prostě ťuťu ňuňu dokud to nemusíte hlídat dýl jak hodinu. I když je fakt, že štěňátka jsou na rozdíl od malejch chlupatejch zrůdiček, kterým říkáme děti a jsou pro nás hezký jenom protože jsou naše alespoň trochu roztomilá. Film sám o sobě v podstatě nemá pointu, nebo nějakej souvislej příběh, ale aspoň vám ukazuje každodenní problémy se kterými se lidi vypořádávají dennodenně a vám pak vaše prohra v oblíbené videohře nemusí připadat až tak hořká.  Ke konci filmu jsem měl co dělat, abych se nepřidal do klubu třináctiletých holek koukajících se svým přítelem na titanic nebo svobodných třicítek koukajících se na deník Bridget Jonesové se zmrzliňákem v náručí. Pořádný chlapáci jako já, ale brečí zásadně jenom u pána prstenů nebo u king konga, takže nakonec zůstaly mé oči suché. Všichni vědí, že to jednou přijde, ale stejně na to nikdy nebudeme připravený. A moudro na závěr bych shrnul asi jako, nepořizujte si děti kupte si raději psa bude vás mít doopravdy rád a neumí mluvit, takže až vás bude srát tak ho hodíte na zahradu a po chvíli co vychladnete a rozhodnete se ho zase pustit domu, tak vás ještě za odměnu opusinkuje. Nemám zkušenosti, ale u lidí to asi takhle úplně nefunguje, takže to raději nezkoušejte například se svojí manželkou.

Ještě předtím, než se začnete na film koukat si raději zajděte na záchod, jelikož film s tak rychlím a napínavým spádem jako je právě prokletý ostrov vám slovo odskočím si vůbec nedovolí vyslovit.  Bude se vám to hodit i z toho důvodu, protože, jak už název napovídá, tak je vám asi jasné, že to žádná velká romantika nebude, takže se připravte na to, že sem tam na vás vybafne nějakej psychouš. Ono by se asi dalo říct, že na tomhle ostrově se budete bát snad úplně všeho. Film má totiž neskutečně ponurou a temnou atmosféru, která vás ale místy bude svojí tajemností nějakým zvláštním způsobem přitahovat. Maják je asi nejefektivnějším ztělesněním právě takového místy až přitažlivého tajemna. Přitažlivého v tom smyslu, že vám jen celý film vrtá hlavou jakou má ve filmu úlohu a jestli to náhodou není jen další ze scorseseho triků jak odvézt vaší pozornost od hlavní dějové linky. Asi ode mě bylo trochu naivní věřit tomu, že by Martin Scorsese natočil nějakou „obyčejnou“ detektivku ve stylu Hercula Poirota, a že na konci bude všechno nějakým geniálním způsobem objasněno. No, jediné, co mi bylo po dokoukání filmu jasné byl fakt, že dneska spím na gauči a budu jen doufat, že se ráno neprobudím v psychiatrické léčebně se jménem Andrew Laeddis na košili. Scorsese mi opět dokázal, že je režisér s velkým R, a že jeho filmy je vždycky lepši hodnotit až po titulkách. Prokletý ostrov je jako partie v šachu. Celý film si říkáte bůhví jak není soupeř (v našem případě režisér) průhledný a že je vám jasné kam přesně potáhne a co se stane. Těsně před koncem však zjistíte, že jste dostal šach mat a v hlavě si jenom říkáte, jak je to vůbec možné. Po shlédnutí poslední scény si však uvědomíte, že jste vůbec nehráli šachy, a že si nejste jistí ani tím jestli  vlastně nějakou hlavu  máte.

Když jsem nedávno koukal na film Na Hromnice o den více, dostal jsem touhu po nějakém podobném filmu, jelikož filmy zabývající se časovou smyčkou mi přijdou jako originální námět, u kterého máte nepřeberné množství možností, jak film pojmout. Po krátkém hledáni na internetu jsem narazil na Palm springs. Film, který bych asi normálně viděl v kině, ale soudě podle toho, jaká je u nás situace koronaviru, by kina dřív vyšla z módy, než by skončil nouzový stav a já bych si mohl zajít na film do kina. Palm springs si troufám nazvat jako takový modernější zpracování Na Hromnice o den více, i když samozřejmě jsou mezi filmy jisté rozdíly. Asi hlavní rozdíl je to, že filmy od sebe dělí téměř 30 let, takže se nelze divit, že Palm springs je trošku více zasazené do dnešní doby, což se podepíše například i na způsobu jakým se mužské protějšky snaží získat svou životní lásku, čímž ale film mírně ztrácí na jakési poetičnosti. U filmu s Billem Muraym v hlavní roli se hlavní hrdina pokouší získat si dívku šarmem, inteligencí a důvtipem a využije svůj volný čas například k tomu, aby se naučil hrát na klavír a oslnil tak svůj ženský protějšek. Nyles využívá svůj čas hlavně k přemýšlení nad tím, jak si zapíchat se vším co se hýbe a má to alespoň řitní otvor, k čemuž mu samozřejmě dopomáhá notná dávka alkoholu. Saru pak nakonec sbalí na to, že se společně zhulí a koukají na dinosaury. Tohle by bylo všechno v pohodě, protože já sám jsem asi více zastáncem humoru než romantiky a vážnosti, ale film měl pak kvůli tomu, že se rozhodl jít cestou humoru trochu problém udržet tempo a vznikala tak občasná hluchá místa. Celkově si tedy myslím, že film Na Hromnice o den více zkrátka dokázal lépe zakomponovat rovnováhu mezi komedii a romantikou. Když jste s někým uvězněný v časový smyčce tak jsou asi jenom dvě možnosti, buďto to bude životní láska, nebo životní prokletí, ale pokud nenaleznete způsob jak se z takové smyčky dostat ven tak to bude rozhodně na celý život.  Producenti samozřejmě kvůli happy endu vždycky nějaký způsob najdou, ale zrovna u tohohle filmu si myslím, že příběh mohl klidně skončit u scény v jeskyni a já bych se vůbec nezlobil. Tohle bylo asi trochu hodnocení dvou filmů najednou, ale filmy jsem viděl v časovém rozmezí pár hodin od sebe, takže jsem se srovnání neubránil a musím říct, že Palm springs zaostal za mým oblíbeným filmem jenom o kousíček, což je v případě ČSFD, kde není možnost dávat půl body znázorněno jednou hvězdičkou.

Ve víře, že film, který všichni vychvalují a říkají jak je cool bude mít určité kvality jsem svolal rodinu, že si uděláme příjemný filmový večer. No, zhruba po půl hodině už mě celá rodina nesnášela a já jsem jenom přemýšlel, jak jim řeknu to, že film má skoro tři hodiny. Naivně jsem doufal v to, že to byl třeba přeci jen pomalý začátek a film bude postupně gradovat a nebude nás unuzovat k smrti jako doteď. Konečně jsou ve vesmíru teď určitě přijde ta akce a ukáže se proč má film tak vysoké hodnocení, jelikož v první půl hodině jsme se zatím dozvěděli jen to, že svět je plnej prachu a kukuřice, a že Matthew McConaughey je nějakej pochybnej vidlákoastronaut. Film byl bohužel pořád stejná nuda. Teďka už to ale byla vesmírná nuda a přidalo se více odborných výrazů, všelijakých hypotéz a fyzikálních zákonů. Omlouvám se všem nadšencům pro vědu, kteří milují tyto konspirační teorie ohledně černé díry, červí díry, 4d prostorů a tak vůbec. Věřím, že pro ně to muselo být zajímavé a obohacující. Bohužel jediné, co si já z této části filmu pamatuju je něco ve smyslu, že černá díra je jako ústřice. Tak doufám, že mi to aspoň pomůže na hodinách fyziky : ). Dá se říct, že jsme celý film všichni tajně doufali, že Conaugheyoho posádka nabourá, zmizí v nějaký z těch děr, nebo je třeba zabije ta obrovská vlna na té planetě co není úplné vhodná pro ženy a lidi, co si rádi posedí na záchodě. Když máma uprostřed filmu usnula, nevěděla, že se připravila o geniální závěrečnou scénu. McConaughey je v ní strašidýlko v 5D knihovničce a snaží se předat vzkaz své dceři. Nebýt této scény a taky skvělé kamery, hodnotil bych ještě o hvězdičku méně, ale takhle jsou to aspoň ty dvě.