Lollirot

Staří známí z kultovních AVPM a AVPS se vrací na scénu v závěrečném dílu muzikálové trilogie na motivy Harryho Pottera. Bezmála třiapůlhodinové vystoupení bylo natočeno na LeakyConu 2012 a jelikož se jedná o pouze narychlo secvičené představení, nebylo prý v plánu záznam vůbec zveřejňovat... Nakonec na naléhání fanoušků (to se dalo čekat, ne? :-) ) uvolili vypustit AVPSY do světa, tradičně prostřednictvím YT kanálu. Krom toho existuje studiový soundtrack. Na začátku se dozvídáme, že nejde o plnohodnotnou produkci ale o předčítání scénáře, herci měli na nacvičení pouhé 2 dny (neuvěřitelné). To že pobíhají po place s texty v ruce dojem nijak nekazí, s nefunkčností Darrenova mikrofonu je to horší, kvalita nahrávky občas pokulhává (věčná škoda). V obsazení došlo jen k jedné významné změně a to u Hermiony, zbytek castu se jako zázrakem podařilo dát dohromady. Charaktery si zachovávají stejnou tvář jakou známe z dřívějška a tak to má být. Harry je egoistický machýrek, Draco naopak skromný a čestný hoch (no, do určité míry), Brumbál má kapku nevybíravé způsoby a z Toma Raddlea by byl býval vyrostl mírumilovný a ušlechtilý Voldy, nebýt toho, že jeho povedenej fotřík byl totální primitivní mudlovský hovado a s prarodiči měl taky pramálo společného. (Tahle linie = ó můj bože! Ale nejen ta). Spíš než parodii to vnímám jako odnož fanfiction, neb parodie obvykle svou předlohu nějak zesměšňuje, hledá na ní chyby a utahuje si z ní, kdežto tady pár vynalézavých hlav prostě rozvinulo svoje originální a bláznivé nápady a vzniklo dílo, které se po nikom nevozí, nikoho neuráží a tak nějak si žije vlastním životem (ale možná i tak může vypadat parodie). Souhlasím s názorem, že nemá smysl na to koukat, není-li člověk v obraze a se StarKid nemá předchozí zkušenost. Je to určeno těm, co StarKidu a potterovským muzikálům už přišli na chuť a budou mít zástavu srdce, záchvaty tu smíchu, tu pláče, husí kůži, erekci a tak dále :-D už jen díky tomu, že vidí svoje modly. Zamyšlení: Zajímalo by mě, jestli to někdy viděla Rowlingová a co na to říká. Zbytečná osobní poznámka: Ach bože, Joe Walker (kalhotky odhazuji v dál :-D)!!! Nejlepší písnička: I'm Just A Sidekick! Motto dne: „When the world sucks, just dance. And the world always sucks. So always dance!“

Chcete nenávratně vymazat vzpomínku na Bídníci 2012 z Vaší paměti? – Ok. A je to! Všechno je zas jako dřív! :-D ___ Ale teď vážně, pro mě je tohle film, který nedělá čest jednomu z nejlepších muzikálů všech dob. Jeho nejslabší stránkou je hudba a to se nepromíjí. Říkám si, že pan režisér nejspíš nemá rád (nemůže mít) muzikál Les Mis, muzikálový žánr obecně a hudbu vůbec. Všichni si stěžují na to, že se ve filmu furt zpívá. Já mám problém s tím, že se v něm zpívá MÁLO. Herci místo zpěvu recitují, vzdychají, kuňkají, něco si pobrukují, a zas vzdychají. Téměř celou stopáž. Tahle degradace je názorně patrná třeba u Samanthy Barks, která si zahrála Eponine zde i v koncertní verzi bídníků k 25. výročí. Světe div se, v O2 aréně ZPÍVÁ - a nebojí se do toho pořádně opřít. A tady ne. T. Hooper musí být naprostý muzikálový analfabet; rozdupal to, co dělá muzikál muzikálem a pravděpodobně ani neví, co proved. Při rozdávání scénáře byste ho nejspíš zaslechli, jak směrem k hercům volá: „...tady máte, prostě to odřikejte, bohužel ty zpívánky a říkanky nemůžem vynechat, filmy už tu jsou, ale muzikál, pánové, bude můj (vítězoslavně si mne ruce)! A ňáká melodie nebo co v něm beztak neni důležitá... A hlavně, vážení, nejste tu od zpívání, ale pro vaše známý tváře... hmm, bude to hit!“ No jo no, to se stává i v lepších rodinách, když nevíte co by a v OBI maj zavřeno, dvanáct pryč a múza pořád kdesi na houbách, tak sakra hrom aby do toho - no jasně, už to mám! Světově proslulý muzikál v novém hávu s hollywoodským obsazením. Heuréka! Na Oskary je zaděláno a ani to nebolelo. Bohužel, nutné to asi bylo, peníze hýbou světem. Dechberoucí skladby a výrazné melodie se rozplývají a pozvolna mění v mdlé popěvky, nudu a kýč. Ach jo. V muzikálech jsou pěvecké či choreografické výkony stěžejní. Strhující prožitek prostřednictvím dokonalé monumentální hudby, to jsou Bídníci. Tihle? Stěží. Ubohoučkým výkonům kraluje Crowell, s jeho nulovým charisma a hlasem Xindla X se předloze Javerta nepodobá ani v nejmenším a kdyby mě mučili, jeho v životě neobsadím. Ostatní role mě většinou jen nebaví. Snad jen Gavroche je fajn. Bývá pravidlem, že zpěv na filmovém plátně je umírněnější, méně výrazný a jaksi modernější a díky tomu možná přitažlivější a stravitelnější pro větší okruh lidí. Takže to je asi záměr. Anebo byla filozofie taková - když herci neumí zpívat, uděláme z toho přednost. Neum schováme za takzvanou syrovost, autentičnost, opravdové emoce... bleh (ale soudě dle některých kritik to funguje. Ach jo podruhé). Ze všech stran slyším, jak jsou zdejší výkony sice nedokonalé a hudebně neprofesionální, ale o to víc procítěné a emotivní... hm, I don't think so. Vážně, ten pocit vůbec nemám. Je jasné, že od herců nemůžu očekávat to samé co od operních pěvců, jenže tady mám dojem, že je veškerý potenciál systematicky cupován na kousky. Výjimkou je asi Jackman, u něj mi přijde, že je na svém maximu a víc by ze sebe při sebelepší vůli nedostal. V každém případě snaha o realistično a naturalismus nemá v takovém díle opodstatnění. Děj je epický a velkolepý, nejde o reálné zobrazení světa (částečně ano - a kdyby na to přišla řeč, řeknu, že v tomto díle je obsaženo vše – vše, oč v životě běží a kráčí... ovšem ve své umělecké, nadnesené podobě a to je třeba brát na vědomí, ksakru), láska vzniká na jediný pohled, během jedné písně uběhne pět let a vše je řečeno v náznacích. Takový děj si bezpodmínečně žádá efektní stylizovanou výpravu a zpracování musí především lahodit uchu, neb v tom tkví síla a energie Bídníků. Muzikál tohoto formátu - je více operou než nenáročným „písničkálem“ pro pobavení (díky Jezince za rozšíření slovníku) - zkrátka není možné převést do nějaké realistické roviny. To není zajímavá inovace, ale barbarství. Vzniká paskvil, který je akorát k smíchu. Absurdní, nechtěně komický. Bohužel. Suma sumárum, čeho jsem se dočkala: mizerný zpěv a spousta odrecitované vaty k pochopení souvislostí, křečovité grimasy a málo toho, co dělá Bídníky Bídníky - umění, ale skvělé kulisy, kostýmy i akční scény. Verdikt? Povrchní. Myslím že kdo nemá rád muzikály, po tomhle si je spíš neoblíbí. Pokud jde o mě, má zcela nereálná představa o ideálním světě zahrnuje mimo jiné to, že by se lidé vyjadřovali výhradně zpěvem ("Hudba je záchrana před obyčejným slovem.") a život by byl jedno velké operní představení :-) A navzdory tomu se nad tímhle zpracováním nerozplývám. Hlasovala bych pro a) změnit obsazení za pěvecky nadanější jedince b) netočit muzikál za každou cenu. A kde se vzaly ty dvě hvězdy? Nu, nebylo to až tak zlé, jak se tu snažím vylíčit, slovy klasika: trošku jsem si zapřeháněl ;-) Úplná ostuda to není. | http://www.videacesky.cz/parodie-parody-youtube/anne-hathaway-chce-oscara

Je v jistém směru legrační, minimálně mě ten fakt nepřestává bavit, že A.L. Webber jde a natočí sequel k POTO fanfiction rázu. Jsem přesvědčená, že tak učinil nikoli s vidinou balíku peněz, povězme si to upřímně, on prostě potřeboval ukojit v sobě tu rozjitřenou fanynku. Přece každá si přála, aby Christine skončila v těsném náručí zahrnuta vášnivými polibky Erika, ne? Nepochybně. Webberovi je vytýkáno, že z legendy tvoří pouhou frašku, ale považte, kdo jiný by se mohl zhostit této frašky s tvůrčí genialitou sobě vlastní než právě on? Děj je částečně inspirovaný knihou Fantom Manhattanu od Forsytha (kteroužto jsem nečetla, ale v rámci spravedlivého hodnocení bych měla), film se pyšní pestrými kostýmy a kulisami, načančanou velkolepou výpravu, a mě napadá, že Webber bude pravděpodobně ve svém perfekcionismu směle konkurovat Fantomovi. Což je jedině plus. Pravda, místy se kapku nechává unést. Když se Christine horlivě omlouvá za to, že ji anděl hudby, odpusťe mi ten výraz, "ošustil a opustil", a také za to, že jeho syn se vyděsil pohledem do zohavené tváře, mnozí to nekvitovali s nadšením. Však také na prknech museli měnit texty a přepracovávat scénář. Někteří se dokonce schylují k nelibým výrokům, že je děj přitažený za vlasy a pozbývá tu hlavu, tu patu a tu obojí. A musím jim dát částečně za pravdu... Ovšem hudba! Jaké ta skýtá potěšení pro ducha, ty nádherné, podmanivé árie s uhrančivostí se nesmazatelně zadřou pod kůži. Je místy ještě niternější než v POTO, nadpozemsky krásná, má tak božský a opojný charakter, že nezbývá než vyseknout poklonu a hlesnout budiž odpuštěno! Pozn. pod čarou - jako mnozí preferuji originální londýnské obsazení nad australskou produkcí a považuji za věčnou škodu, že neexistuje záznam s Raminem a Sierrou. Ve využití stroje času mám už jasno - půjdu na ně jednou a pak ještě nekonečněkrát.

Adaptace románu, který bezodkladně putuje na seznam knih, co chci stihnout přečíst, než si proženu kulku hlavou! Film je až na těch pár mušek skvělý. Chci říct - až na tu jednu velkou tučnou mouchu. Ocitáme se v pochmurné deštivé metropoli obklopeni neosobními mrakodrapy a špinavými uličkami plnými smogu věrně napodobující současnou podobu velkoměsta. Pesimismus zde prýští ze všech stran. Každých 40 s se tu někdo pokusí vzít si život. A v tomto neutěšeném prostředí budiž zrozen útulný krámek hýřící barvami, který jen vzkvétá – nabízí užitečné nástroje přes oprátky, rozličné jedy, řezné a střelné zbraně až po igelitové sáčky pro ty méně movité... Tuvachovi jsou prvotřídními obchodníky. Bezproblémové fungování rodinného podniku naruší až příchod potomka, který je ztělesněním živoucího optimismu a dobrého naladění (já se přikláním k lehké retardaci, jak píše Lanark :-) Kdo by se s ním chtěl ztotožnit?). Filmu je vytýkáno, že u postav nejsou zřejmé motivy jejich konání - proč jsou všichni tak nešťastní? Inu, proč by nebyli? Ty příznačné kruhy pod očima, permanentní skleslost a propad do statusu ztracené existence pramení ze způsobu života, v němž sluneční paprsky nemají místo; zdegenerovanosti výsledkem životního stylu na míle vzdáleném přirozenosti (copak to není evidentní?). Pěkně to myslím reflektuje aktuálně pociťované nálady i v naší společnosti. Zlotřilých nepřátel ani scifi apokalyptických vysvětlení na pozadí není třeba. Pomyslnou masařkou je rozpačitý závěr: autoři sice přišli s originálním a možná pobuřujícím nápadem, ale neměli koule na to zůstat mu věrni až do konce, a tak vše zaplácli triviálním happyendem. Jako by se v obavě, aby někoho náhodou nepohoršili, honem honem snažili předchozí nekorektnost vyžehlit. Pro mě to není předvídatelný film, protože konec šitý na míru všem konvencím (růžové brýle na nos a á dva tři óda na život, aby se neřeklo) jsem nečekala. Jako příběh o tom, kterak dobro zvítězilo nad zlem, to moc nefunguje. Neuvěříte jim. Ale dá se to skousnout. Já si zamilovala výtvarné pojetí v tradiční dvourozměrné animaci, karikaturní zjevy a neuvěřitelně detailně vykreslené interiéry, radost pohledět, líbivou francouzskou hudbu, radost poslechnout; trefné hlášky, kreativitu. Ošemetné téma v animované bizarní optice a operetním stylu představuje svěží a zábavnou kombinaci. Zvlášť mě zaujal krysí řecký chór (moji potkani tohle neumí!) a plavecké kreace chocholouška (můj psychiatr tohle neumí!). Zajímavost: postavy jsou pojmenovány po slavných, co spáchali sebevraždu: Yukio Mishima, Marilyn Monroe, Vincent Van Gogh....

Urážka sebevrahů. Jde o story o jednom těžkém smolařovi, kterému shoda nešťastných okolností nedovolí vzít si život. On to není ani tak smolař jako spíš idiot. Ale tak si říkám, pokud to na konci měla být apokalypsa a on si svůj hříšný úmysl rozmyslel při pohledu na obrázek Ježíše, tak takovou smůlu neměl, ne? Půjde do nebe. Možná. Zato ten sympatický bezdomovec s hláškou "Co pár drobných na bus? Potřebuju odsud vypadnout, dneska má přijít Ježíš!" to má spočítaný, chudák.

Námět je prostý: bystrý hoch z řad Božích bojovníků nám zde ironickým hláskem, za který byste ho vydatně nakopali do zadnice, předkládá velmi přesvědčivé důkazy, proč je biblická story o stvoření důvěryhodnější než Darwinova teorie. Či spíše proč se on, přemýšlivý nadějný hoch plný všetečných otázek svědčících o jeho dozajista vyspělém úsudku, přiklání k blitkům o pánu Bohu všemohoucím a jediném. A vůbec mu při tom nevadí, že jeho logika odpovídá IQ houpacího koně kříženého s tykví (ne že bych byla nějak zaujatá, chraň Bůh, ale přiznejme si, že jde o projev velmi častý s nepopiratelně vyšší prevalencí u pánbíčkárů než u kontrolní skupiny ateistů). Nejprve si tedy vezme na paškál náhodné kolemjdoucí, kteří zrovna nevykazují chuť řešit filozofické otázky o vzniku života (posud je to ještě vtipné), až zakotví u jakéhosi vypatlaného profesora-vědce, horlivého darwinovce, u nějž nám názorně demonstruje jeho zabedněnost, takže divák nakonec chtě nechtě musí dát za pravdu Bibli, to dá rozum, cheche. Nice try... Prý širší náhled a podnět k zamyšlení? Tak téhle iluzi může podlehnout asi leda člověk prost veškeré soudnosti. Já nevím, těmhle lidem je vážně jedno, co si o nich kdo myslí, když dokáží vypustit do světa takový paskvil... Řečnicky se ptám, kde se to v lidech bere, ta ochota se tak ztrapňovat? :) Bych mohla taky takhle dokazovat, nejdřív vytvořím postavu naprostého idiota v roli oponenta neschopného pádné argumentace, strčím mu do huby co se mi hodí do krámu a pak vám předvedu, jaký je idiot - a tím dokážu svou pravdu? Jak prosté a jak nefunkční. Potíž je v tom, že onen přiblblý zastánce Darwina není tím pravým obrazem vědecké veřejnosti. A nechci nic říkat, ale zpravidla to bývá věřící, kdo považuje otázky kolem vzniku života za zodpovězené bez nutnosti dalších diskuzí, to má pan režisér nějak popletené... až mě napadá, že měl zůstat u méně náročných témat jako byl ten pěkný příběh o prokletí princezny Žravěny. No marně na tomto díle hledám něco, za co by jeho tvůrce nezasloužil pořádnou facku na probrání, ale aby nevznikla nějaká mýlka, tak nikomu jeho víru neberu - autorovi zde vyčítám čistě jeho imbecilitu. Ale jo, líbil se mi ten výstižný začátek, zvlášť ten rozvalený fotřík s pivasem a sparťanským trikem a jeho výrok "hele, to neřeš" byl výmluvný a neméně zajímavá byla narážka na romské spoluobčany - "proč tu s námi nežijí poloopice a pololidé?" a u toho obrázek šťastné cikánské rodinky, cheche. O vylhanou demagogii a s tím spojený iracionalismus tu vážně není nouze, zasloužený odpádek. Na závěr bych si vypůjčila slavný výrok pana Klause: "já si myslím, že tak nefér a falešný a závádějící příspěvek už jsem v televizi dlouho neviděl."

Skvělé! Zasloužený plný počet. Srovnání s filmovou verzí je ale nasnadě a já musím přiznat, že se mi film líbil více, možná prostě proto, že jsem ho viděla dříve. Zde bych měla pár výhrad. Zvláště v první polovině byly momenty, které mi vadily, představovala bych si jemnější, pozvolný nástup. Ale když už byla hra v plném proudu, kritické připomínky v mojí hlavě vesměs utichly. Ústřední postava fantoma zde pro mě nemá takový šarm a charisma jako ta filmová, ale to je dáno spíše scénářem, ve kterém není dostatek prostoru, než hereckým obsazením. Hlasový potenciál má Ramin velký, hlas má bezchybný, ale z nějakého důvodu mě to tolik nechytlo za srdce. Stávalo se, že jste si s postavou notovali díky chytlavé melodii (pan Webber umí), ale co do hloubky to bylo jak hitparadová odrhovačka (eh, až tak zlé to zas není), to se týká třeba titulní písně, která je po technické stránce skvělá, ale postrádala jsem takový ten náboj. Jednoduše řečeno, když Gerard Butler začal zpívat, úplně jsem chápala, jak se fantomovi podařilo svým hlasem hypnozivat a svádět, a o Raminovi Karimloo to říci nemohu. Stačilo by aby trochu ubral, ve Wandering Child má hlas nádherně konejšivý, škoda ze takových míst je poskrovnu. Pak se mi nelíbila přílišná agrese ze strany Erika, Raoula, ale i Christine nebo Meg. Zvlášť u té mi to vyloženě lezlo na nervy, mám ji zažitou jako jemnou, něžnou dívenku a ne jako takové ztřeštidlo, které se pokaždé odněkud přiřítí a strhuje na sebe pozornost. Když Erik přivede Christinu do svého podzemního chrámu poprvé, místo aby ji jemně uvítal uvědomujíc si, jaká je to křehká bytost a ze strachu, že by ji snad mohl vyplašit, s ní jednal opatrně jako s květinou a dítětem, které miluje – jako je tomu ve filmu, tady sedne za varhany a vypadá to, jako by ho popadl amok. Čemuž nerozumím. Tím se úplně setře rozdíl mezi tím, kdy je fantom něžně láskyplný a kdy nepříčetný nebo bolestně zlomený. Filmový fantom dokáže být taktní, empatický, vlídný a nejen ze strachu si zachovává odstup, tento jde na vše moc zhurta a celkově má hra velmi rychlé tempo. Tvůrci se asi chtěli vyhnout těžkopádnosti a utahanosti, ale mně to připadalo uspěchané, místy jako zrychlené. Ústředním motivem je nešťastná láska a vy jste věděli, že fantom trpí, ale nestihli jste trpět s ním – emoce nestihly plně doznít. V každém příběhu je třeba střídat napětí a uklidnění a to se tu moc nekoná. Na druhou stranu scény, kde byl fantom rozlícený a pomstychtivý, byly zvládnuté na jedničku. Jako Red Death byl oproti filmu děsivější, démoničtější a přesvědčivější, to mělo větší náboj. Líbili se mi ředitelé, zvlášť André, Raoul mi připomínal Lockarta z Harryho (hehe). Christina nezůstala pozadu a také byla poněkud ráznější než ve filmu, ale jinak se mi zamlouvala vzhledově i projevem, příjemná a sympatická. Vůbec jsem se nezlobila, že při scéně na hřbitově nebyl Erik Raoulem poražen (narozdíl od filmu) a skvělá byla úžasně barevná a vyšperkovaná maškaráda. Fantomovo znetvoření mnohem přesvědčivější než ve filmu. Méně agrese a zvolnit tempo (ač to už k živému ztvárnění na prknech patří) a bylo by to perfect.

Sala samobójców teda není žádnou fackou emo subkultuře, to vás asi zklamu. Je to nekonvenční dílo s jednoznačně nevyhraněným názorem a tahle nejednoznačnost se mi zamlouvá, film zobrazuje realitu a nahlíží na ni z různých stran, zohledňuje víc aspektů. Stejně jako v životě nevíme (někteří... neví), zda člověk v podobné situaci trpí a s čímsi bojuje, jestli rezignoval, má skutečně sebevražedné tendence, snaží se trestat své blízké nebo zda chce jen vypadat zajímavě a strhnout na sebe pozornost. Deprese, životní styl, póza? Snad od všeho trochu. Tento snímek nesoudí, nemoralizuje, nedává jasné odpovědi a za to mu náleží velké plus. Herecké výkony jsou bravurní a zvládnuté po všech stránkách, stylizace snímku je jeho velkou předností. Vyskytují se zde jak já pracovním názvem říkám zbytečné scény, takové, které nemají zásadní vliv na děj, ale přidávají na autetičnosti a snímek tak obohacují. Měla jsem jisté obavy, aby hlavní hrdina nebyl ubrečený chudák, jehož otec se nemůže vyrovnat s jeho sexuální orientaci, učitelka si na něj zasedla a kamarádi ho nepozvali na party, ale to se naštěstí nekoná - taky to není made in usa. Není to tedy typický a zažitý obraz šikanovaného a odstrkovaného outsidera a to je jedině dobře. Fantazijní sci-fi svět byl na můj vkus přemrštěný, klidně mohlo jít o normální blogerskou komunitu jak ji známe a větší prostor by zbýval na vylíčení toho, co tento svět Dominikovi dává × bere: odloučení od rodiny, pocit sounáležitosti, svobody, zbavení se odpovědnosti atd. Nepřekvapilo mě, že se Dominik nechal tak snadno ovlivnit a stáhnout na dno, neboť podle mě bylo z příběhu patrné, že měl k tomu určité sklony nebo předpoklady již dříve, zdálo se, že obyčejný život ho příliš neuspokojuje a nebaví a stačil tedy malý impuls, aby se od něj odvrátil. Ocenila jsem aktuálnost: statusy na FB, youtube, záběry pořízené webkou, telefonem, to vše do filmu zapadalo. Trochu nelogické mi připadalo, že Sylwia, Dominikova netová přítelkyně, nebyla schopna sehnat si prášky sama - a vůbec, prášky, to je dost pochybný způsob sv, skoro bych čekala, že v takové místnosti sebevrahů místy připomínající sektářská seskupení budou vymýšlet dokonalý plán odchodu a ne že spolykají první prášky, které se namanou. Logičtější by bylo, kdyby po něm vyžadovala otcovu zbraň. Dál mi připadalo nesmyslné, že rodiče odpojili Dominikovi net až po takové době - to by pravděpodobně učinili hned na začátku, aspoň tedy ve chvíli, kdy se o něj začali více zajímat. Jedním z nejsilnějších momentů byla scéna na párty, kdy se Dominik směje a je v rozjívené náladě, ale vy už máte neblahou předtuchu, víte, že to nutně spěje k tragickému konci. Následuje vsuvka z divadelního představení, kdy má divák pár minut prostor ponořit se do svých pocitů a dojmů, vyrovnat se s tou náloží emocí, jež mu film naservíroval, a pak přichází pro mě nejsilnější scéna vůbec: poslední slova Dominika. Konec mě odrovnal. Byla jsem skeptická a i když tam nějaké mouchy byly, přesvědčilo mě to. Na závěr bych dodala, že to není film pro každého, tahle kontroverzní témata jako emo, sebepoškozování, suicidalní jednání atd. jsou pro mnohé tabu a věřím, že by se našli tací, co (by) dali odpad! už z principu.

Jestli to má být ukázka toho, jak totálně zprznit výborný seriál, pak je to ukázka více než zdařilá. To by mělo být trestné, spáchat něco takového.

Koukat na to sama, byl by to nejspíš odpad jak vyšitý, ale když se člověk vedle mě smíchy válel po podlaze a zaboha se nemoh vyšplhat zpátky na gauč, jednoho to chtě nechtě ovlivní :-) Ale tak vtip v tom je, jen to chce naladit se na tu správnou notu.