Emjecko

Nádherná pocta Chrisu Kylovi, ale i všem dalším, kteří někdy bojovali ve válce za lepší zítřky pro svou vlast. Jakkoli vám tato věta může přijít trapně klišovitá či dokonce nesmyslná, je třeba si uvědomit, že spousta lidí u ozbrojených sil skutečně věří tomu, že konají dobro, ve své podstatě mají pravdu a my jim máme být za co vděční (zhýčkanost západní civilizace toho budiž důkazem). A je to právě Kylovo nadšení pro věc, jeho smysl pro spravedlnost a ochranářský komplex, který tady Bradley Cooper zvládá zahrát natolik upřímně, že mu skutečně věříte, a nevnímáte to pouze jako pokryteckou pózu amerického patriotismu. Ve světle tohoto zápalu tím spíš vynikne kontrast s civilním světem, kde zná většina lidí "válku" jenom z televize, přesto však sami den co den svádějí své vlastní bitvy. Kdo jsou nakonec opravdoví hrdinové a kdo jenom zlí lidé? Záleží pouze na úhlu pohledu a na tom, čím se díváte...

Gejzír plný nápadů ve fantasmagorickém příběhu. Spousta motivů pospojovaných horkou nití. Předkládání různých dějových linek bez zřejmé opory v rozumných základech. Nepřipomíná vám to jednu vaši činnost, při které se na chvíli vytratíte z tohoto světa, ať už úmyslně či nevědomky, uprostřed spánku, za bílého dne, jak se vám chce? A neříkejte, že jste nikdy nesnili! Přesně tohle je Tommorowland, zfilmovaný sen. O snílcích, pro snílky. O životě, jaký by jednou mohl být, o apokalypse, která jistě přijde, o robotech, kteří si najdou cestu k lidem, lidé k nim i k sobě navzájem a všichni budou šťastní. Utopie, ale ten je film opravdický, přičemž i přes jeho zmatenost, vnucené ekoposelství a různé větší či menší nesmysly mě jednoduše bavil. Od začátku až do konce, zcela upřímně.

Na zpackaných remacích je positivní minimálně jeden fakt, dokážou přitáhnout pozornost k jejich o mnoho lepším originálům. Díky loňskému Point Breaku jsem se podíval na původní verzi z roku 1991 a vůbec nelituji. Film v úvodních minutách vsází na poměrně úsměvné a sarkastické dialogy, čímž vás velmi příjemně vtáhne do děje. O něco později se přidají ještě akční scény, ve kterých jste definitivně seznámení se všemi důležitýmí postavami i základní dějovou linií. Vše je velmi rychlé, přirozené a hlavně uvěřitelné. Karty jsou tedy rozdány a před vámi se rozehraje partie, jejíž účastníci se, věrni své životní filosofii, spokojí pouze buď s úplně vším, nebo vůbec ničím. Kořením celého příběhu jsou potom velmi dobře vykreslené vztahy hlavních postav mezi sebou navzájem, ale i vůči adrenalinovým sportům, což výslednou podívanou činí o to atraktivnější. Závěrečné rozhodnutí Johna i Bodhiho tak v každém případě pochopíte a kdo ví, možná se s někým z nich i ztotožníte...

Naprosto zlí, zvrácení, sprostí a hlavně nespoutaní, takoví jsou Kingsmani a přesně proto vás (ne)budou bavit. Pro mě osobně je však jejich největší síla ještě někde trochu jinde. Na první pohled tuctový film s předvídatelnou zápletkou i postavami na vás vybalí šílený příběh bourající jedno klišé za druhým, až si u některých scén říkáte, že je vůbec někdo dovolil natočit, ale tleskejme, bouřlivě jásejme a buďme za ně rádi. V záplavě jinak velmi (pod)průměrné tvorby poslední doby je Kingsman: The Secret Service živoucím důkazem, že přijít s popcornovým blockbusterem pro mainstreamové publikum jde i tak, aniž byste se za tvůrce museli stydět, když se večer vracíte z kina a přemýšíte, jak tohle doma vysvětlíte. "This isn't that kind of a movie!" "Perfect."

Těžko tady vysvětlovat, jak jsem se cítil, když jsem konečně seděl v kině a sledoval text ztrácející se v hlubokém vesmíru doprovázený hudbou Johna Williamase. To se nedá popsat, to se musí zažít, jedině tak tomu skutečně porozumíte. Zároveň s tím však souvisí i skoro až bázlivé očekávání, co se bude odehrávat v příštích dvou hodinách. Bude se mi to líbit, nebudu zklamaný, neposkvrní to doteď v podstatě uzavřenou a téměř nedotknutelou šestidílnou ságu? Tyto pocity hlavně na začátku filmu vyústily v hypnotizování každé scény, hodnocení i těch nejmalichernějších detailů a dotazování sebe sama, zda se mi to líbí a zda se to bude líbit i ostatním. Z nějakého důvodu mi záleželo, ať se to líbí všem, nebo aspoň většině lidí a pořád jsem kontroloval a hlídal, co všechno by to mohlo pokazit. Co jsem však nečekal, že i přes mé vnitřní napětí se filmu podaří mě zcela přirozeně vtáhnout do děje a nechat všechny mé obavy plavat. Každá další a další scéna mě zcela neomylně utvrzovala v novém přesvědčení, že to Abrams skutečně dokázal. V roce 2015 sleduji v kině nové Hvězdné války, které vzdávají uctivý hold všem předcházejícím dílům a zároveň velmi uvěřitelně připravily půdu pro novou generaci. Najednou mi bylo jedno, co si o tom filmu budou říkat ostatní. Já jsem se cítil šťastný a spokojeně jsem se usmíval nad dějem odehrávajícím se na plátně. Takhle nějak jsem si to přál, jenom jsem měl strach. Vy se nebojte, stejně jako v normálním životě se i tady některé věci změnily, další se v začarovaném kruhu zopakovaly, byť samozřejmě trochu jinak, ale nejdůležitější je, že Star Wars zůstávají.

Oslava vědy na pozadí dobývání vesmíru lidskou rasou, přičemž i normálně znesvářené velmoci bojují bok po boku za stejnou věc. Zatím sice jenom utopie označená jako sci-fi, ale film o ní je velmi reálný, podívat se na něj můžete už teď a ani se nemusíte bát, že byste mu nerozuměli. I přes (po vědecké stránce) značně komplikované téma, je celý příběh podáván velmi civilně, a pokud se odprostíme od velikosti Marsu, dá se zároveň označit za poměrně komorní. V jeho jádru se nejedná o nic menšího, než o souboj člověka se sebou samým. Žít, či nežít a v případě zvolení první varianty je třeba začít makat. Sledovat takové počínání druhých, aby nezemřeli, bylo vždycky atraktivní a Marťan není výjimkou. Jeho snad jedinou slabinou je indiferentní soundtrack a americká rozjařenost, kterou jsme ale beztak všichni čekali.

Nezvykle temné pojetí Bonda, jehož děj je tentokrát z větší části postaven na velmi pomalé, plížící se pochmurnosti. Ruku v ruce s ní jde i téměř dvou a půl hodinová stopáž, dávájící příležitost právě na postupné odhalování záhadného původce všeho zla. Jeho hlavní představitel mi byl vzhledem k roli opravdu sympatický, krásně nenuceným stylem působil jako skutečná svině, ale stejné nadšení bohužel nesdílím z bondgirl, která nehrála snad ani druhé housle. Oběť k vytvoření oslích můstků mezi jednotlivými postavami ve filmu však sehrála skvěle, a potom prostě chcete nějakou princeznu, která vás čeká na konci všeho za odměnu. Než se tam však dostanete, čeká vás, mimo již zmíněné temné pojetí, v podstatě oldschoolová bondovka, kterou Sam Mendes přizpůsobil neschopnosti Craiga být přirozeně usměvavý, sarkastický... a radost vám určitě udělá i hned několik odkazů na předchozí díly, přičemž ten první je hned v úvodních titulcích (s příšernou písničkou) a další budou následovat. Shrnutí? Pokud máte Bonda rádi, a teď myslím spíš jeho starší díly, budete jásat, protože od roku 2002 má tohle ke staré škole paradoxně nejblíž.

Hned s první scénou Národa grázlů se mi na tváři objevuje úsměv od ucha k uchu, místy jej prokládám smíchem od srdce a užívám si pestrobarevnou akci. Rychlé scény, atraktivní vzhled postav, futuristická udělátka, zdravý nadhled, odkazy na předchozí díly... vše v duchu nemožné neexistuje. Problém však přichází v momentě, kdy začnete hodně přemýšlet. Rychlé scény jsou rychlé až moc, vzhled většiny postav je ušit na míru všeobecné představě o tom, jak mají vypadat "hezcí" lidé, futuristická udělátka spadají spíš do kategorie sci-fi, za nadhledem se schovává neschopnost vymyslet to jinak a odkazy na předchozí díly nudí. Nemožné existuje a není to další z misí Ethana Hunta. Tahle mise se jmenuje zavděčit se všem divákům, a to se nikdy nepodaří. Pokud však nejste hnidopichové, labutě, věční stěžovatelé, zapšklí tuříni nebo něco podobného, uvidíte tento poloprázdný koktejl na půl plný a zbytek už si dolijete sami.

Mrazivost, autentičnost a syrovost. Tři věci, které očekávám od filmu oscilujícího na hranici akčního dramatu a dokumentu o výstupu na nejvyšší horu světa, přičemž jsem všechny dostal. Najde se samozřejmě i pár mnohem nebezpečnějších míst, ale pokud s sebou na Everest vezmete převážně turisty, kteří si to víc zaplatili, než zasloužili, snížili jste právě jejich počet na minimum a zároveň jste se stali adepty na vítězství Darwinovy ceny. Upřednostňovat tváří v tvář rozbouřené přírodě peníze na úkor zdravého rozumu se opravdu nevyplácí a je úplně jedno, jak zkušený "horolezec" jste, nahoře ani na hoře se vás na to nikdo ptát nebude. Přesně tohle klišoidní poselství zde bylo podáno s takovou lhostejností, která vám ho paradoxně vryje do hlavy. Až zase někdy budete mít příležitost, zkuste tak nejen horám, ale přírodě obecně, ukázat trochu víc respektu.

Věřím, že na poli stříbrného plátna se jedná o skvost, ale zřejmě jsem byl o lepší filmový zážitek připraven dlouhým časovým rozestupem mezi zhlédnutím prvního a druhého dějství. Místo, abych zůstal naladěný na vlně z úvodní části, jsem se musel znova dostávat do děje, vzpomínat na postavy, souvislosti... Vy to však nedělejte! Bez ohledu na délku vámi zvolené verze vám upřímně doporučuji, abyste se dodívali až do konce bez delšího přerušování. Tenkrát v Americe si to zaslouží a vy taky.