yehudit

Kdyby se v americkém filmu hlavní hrdina dozvěděl, že mu zbývají poslední měsíce života, urovnal by vztah se svojí bývalkou, procestoval  svět, omluvil  se všem, kterým kdy způsobil nějakou křivdu a účastnil  se divoké road movie, při které by navíc našel svého ztraceného otce. Biutiful je však film velkého realisty Alejandra Inárrita a neodehrává se v zemi neomezených možností, ale v současné Barceloně. Zachytává nelegální obchod s levnou pracovní silou, bídné podmínky, ve kterých imigranti žijí, život s psychotickou prostitutkou a marný boj hlavního hrdiny, který chce dát mermomocí do pořádku co nejvíc věcí ve svém životě, ale zjišťuje, že problémy, které si nasekal za celý život prostě najednou vyřešit nejdou a svým překotným jednáním  se do sítě vlastních potíží více a více zamotává, až se jeho urputná snaha začne obracet proti němu. Bezmoc. Zoufalství. Umírání.

Inarríta ve svém nejnovějším snímku netradičně nevsadil na vzájemně se proplétající osudy několika postav, ale koncentruje se na jednu jedinou, která je v podání Javiera Bardema tak skutečná, až vám naskakuje husí kůže. Tak sympaticky v koncích, až byste ho objali, přestože se do spousty problémů dostal vlatním přičiněním. Může se zdát, že snímek nenabízí kousek jakékoliv naděje, ale v závěru nám přeci jen paprsek světla odkryje. I když už to možná nebude tady na tom světě.

V rámci série francouzských filmů, kterou jsem si naordinovala, nemohly chybět Purpurové řeky. Dojem z filmu celkově průměrné krimi, které mělo na víc, ale koncem to zabilo. V různých komentářích k tomuto snímku se opakovala výtka, že se jedná o horší kopii amerického Seven. Neprodleně jsem si proto tento film obstarala a zde je mé srovnání.

Ano, zjevně se jedná v obou případech o krimi vyšetřování serie vražd, jež má na svědomí vysoce inteligentní, avšak psychopaticky sadistický vrah. Tyto vraždy vyšetřuje dvojice detektivů a vrah evidentně nemá v úmyslu ani jednoho z nich zabít. 

Film Seven je o 5 let starší, ale přesto bych autorům Purpurových řek plagiatorství nevyčítala. Takových a podobných snímků je stovky. Námět není ničím originální. Provedení se však liší. Na tomto místě se přiznám, že jsou mi blíže Purpurové řeky. Seven je sice technicky dokonalý a do všech detailů propracovaný film, ale místy mi připadal totálně utahaný a bez atmosféry.  U Purpurových řek by se dalo ledasco nedořešeného vytknout, zejména opravdu stupidní konec, ale první půlka filmu diváka doslova vtáhne do děje a do ponuré atmosféry univerzitního městečka. Skutečně mě zajímalo kdo je vrah a jakou má motivaci. A navíc dvojice detektivů Jean Reno a okouzlující hulič Vincent Cassel na mě působili mnohem sympatičtěji než Morgan Freeman a Brad Pitt, u kterých mne několikrát napadlo, jestli nejsou náhodou vrahy oni samotní. Takové překvapení ale film neskýtá. Žádné šokující odhalení se nekoná. Jen řemeslě zvládnutá a vypiplaná Kriminálka Miami....(I když Kevin Spacey je dokonalý)!

Včera jsem shlédla film What dreams may come režiséra Vincenta Warda a byla jsem znovu zklamána jak se dá zprznit zajímavý námět. Šťastná rodinka postupně tragicky vymře trochu nepravděpodobně při dvou různých autohaváriích a zbyde po nich truchlící manželka/matka, která to poněkud černohumorně komentuje slovy: "To si snad mám koupit bicykl?"Otec od rodiny v podání Robina Williamse (je tak nechutně kladná postava, až z něj odkapává sliz), se mezitím ocitá v nebi, kde se šťastně shledává se svými dětmi a psem a jeho nový pestrý svět plný imaginace ruší jen neustálé vzpomínky na manželku. Dojemné vzpomínky jsou často ve filmech kamenem úrazu a nejinak je tomu i zde. Nešťastná vdova spáchá nakonec sebevraždu a ocitá se v pekle, kam ji jde její muž zachránit.  Silnou stránkou filmu je obraz a efekty, především ve stvárnění nebe a pekla, obzvláště na rok 1998 dokonalé - nebe plné barev a imprese, zatímco  peklo hotové zoufalství a deprese, kterou si ale způsobuje člověk sám, žádní rohatí pekelníci. Úplně by tedy stačilo krátké 20 minutové video o tom, jak vidí režisér nebe a peklo. Zbytek byl totiž jen o rozdělení a opětovném setkání krásné ideální rodinky, které se v závěru nesnetilně vleklo a trápilo diváka telenoveláckými patetismy a frázemi. A  happyend  za doprovodu smyčcového orchestru a rozkvetlých květin na sluncem prozářené louce? K zblití.

2 hvězdy za námět a obrazovost...