zekkx

Relativně přímočarý příběh o třech postavách (Bond, M a neuvěřitelně homosexuálně božský Javier Bardem jakožto Silva) potěší v závalu dnešního trendu, kdy do spiknutí největších mocností o nadgalaktickou supervelmoc je zapleten i váš nevlastní bratr. Režisér (potažmo scénárista) jako by měl od studia přikázáno pouze vrátit se k základům a ukázat co nejvíce odkazů, jinak jako by měl naprostou volnost, čímž Mendes stanovil nová pravidla pro další bondovky ve smyslu rozvoje postav - v dalších (minimálně Craigovských) bondovkách se tedy určitě setkáme s Ralphem Fiennesem, Naomie Harris a Benem Whishawem.

Existují spousty seriálů. Žádný se však nedokáže vyhnout klišé, očekáváným zvratům, předpokládaným situacím. Až na jeden. Tam, kde se ostatní bojí překročit jakousi hranici v budování a změně charakteru, Vince Gilligan pokračuje a z našeho zpočátku oblíbeného a fanoušky podporovaného Waltera udělá monstrum, aniž by divák kdy zapochyboval o realističnosti či uvěřitelnosti jeho cesty.

Davida Grohla mám rád. Už jen proto, že hraje s Tenacious D a že si po Kurtově smrti sebestředně nelebedil v nastřádané slávě ale že se postavil na vlastní nohy a rozjel tuhle skvělou kapelu. Sláva mu očividně nestoupla do hlavy a on tak na tomto živáku jen hýří štěstím a neuvěřitelnou energií. Důvodů proč zavítat do roku 2008 na Wembley stadion do Londýna se samozřejmě najde víc - triangl sólo, které mně přinejmenším dostalo do kolen; Sagvan Tofi za klávesami; překrásný smičcový doprovod kapely v podání Jessy Greene či dvě vzpomínkové pecky s Led Zeppeliňákama. PS: bubeník Taylor Hawkins mi připomíná samotného Davida Grohla. Tolik talentu jak za mikrofonem, tak za bicíma.

Je jednou za čas hezké vidět, že jsou tu stále tvůrci, kteří vědí, kdy mají dost a zbytečně nenatahují seriál až do trapnosti. ps: Dan Clark je bůh a ikdyž to tak nevypadá i skvělej hudebník!

Skvělá muzika ve stylových kulisách za dokonalého obsazení - pro fanouška samozřejmější povinnost než Trsátko osudu. Jediná škoda, že se za bubny neposadil David Grohl, za kterého však důstojně zastoupil Colonel Sanders hrající se svými bandmates Ježíšem a Charlie Chaplinem.. jistý plný počet.

Bojovým sportům, ani násilí obecně neholduju, ale ta emoční stránka, skrytá pod tvrdými ránami je tak neuvěřitelně silná, až budete v ringu Tommyho z celého srdce nenávidět a Brendanovi přát, aby zvítězil.

Švédští Muži, kteří nenávidí ženy mají v sobě určitou magii, která mně začarovala takovým způsobem, že jsem začal přemýšlet o přečtení celé série Millénium a už se neuvěřitelně těším na další filmy. Řešení starých, dávno zapomenutých zločinů je téměř vždy zajímavá záležitost, v tomto případě podpořena použitím selského rozumu a absencí hi-tech vychytávek.

Hra se rozjíždí pomalu, ale graduje, graduje a když Fincher nabere ono tempo, až do konce vás nenechá vydechnout. Konec bych přirovnal ke konci nepřekonatelného Sedm, přesto Hru řadím mezi filmy, které vyplňují kinematografickou elitu.

Tak jestli vám už ani toto, za*raní čsfd pokrytci nestačilo, tak nevím. Skvělá, originální a hlavně vtipná moderátorská dvojice zabodovala na plné čáře a já se díky nim ani minutu nenudil.

Nightwork. Kvalitní hudba. Show. Recese. Me gusta.