francis

Pravděpodobně nejnapínavější film, kterej jsem kdy viděl. A to jako vážně.

Humor trochu podobnej jako v Ali G in da House (jen ne tak častou za hranou... vkusu nebo čeho), akorát že je to celý mnohem dotaženější, fakt. Navíc dokonalá parodie a současně pocta praštěnej akčňákům a detektivním komediím 70. a 80. let, se vším dobrým i špatným, co k tomu patří. Možná né na stoprocent, ale rozhodně je to stoprocentní prdel. Loved it, mistrrr Dajnemájt.

Nádhera... spolu s Hanebnými pancharty nejlepší film, co jsem letos viděl. Fascinovala mě precizní rytmizace filmu (střihu), skvěle a zábavně variované leitmotivy a hlavně perfektní atmosféra, která v sobě mísila napětí mysteriózního filmu a uvolněnost osamělýho víkendovýho výletu za kulturou, skvělé hudební motivy, opravdu vý-bor-ná a vynalézavá kamera... Každá scéna měla svou zvláštní pointu na nějakým místě filmu (ať už před či po), každé setkání bylo sice jen variací těch předchozích, ale současně bylo každé úplně jiné - hlavně díky precizním hereckým etudám "special guest stars". Opravdu síla. Je trochu zvláštní, kolik lidí se nenechalo Hranicemi ovládání okouzlit, těžko se mi to chápe, obzvlášť u režiséra, jako je Jim Jarmusch. Je fakt, že každý jeho film je jiný, ale na druhou stranu - čekal snad někdo svižný film plný situačního a verbálního humoru, u kterýho se ani na chvilku nepřestane smát? Nevzpomínám si na žádný s Jimových starších filmů, kde by tempo vyprávění bylo znatelně rychlejší a frekvence promluv a "hlášek" výrazně vyšší... Možná povídková Noc na zemi... Je fakt, že žádnej z jeho filmů asi není "masovou zábavou", a platí to i o Hranicích ovládání. Já osobně je považuju za další z řady jeho vrcholných filmů.

První dvě řady můžu jen doporučit, jsou totiž originální, děsně vtipný, chytrý a skvěle uhozený, a přitom mají hloubku. Třetí řada je o dvě ligy níž, takže pokud si po dokoukání prvních dvou dokážete poručit, na třetí ani nezačínejte koukat (já vím, že to asi nepůjde, ale pak mi nejspíš dáte za pravdu ;-)

Možná bych si Rozervaná objetí tolik neužil, kdybych pár dní předtím neviděl Ženy na pokraji nervového zhroucení. Fakt se mi zamlouvá způsob, jakým Almodovar začlenil tuhle svojí starou komedii (aniž by z ní použil jediný skutečný záběr) do svojí novinky. Hodně se mi líbily i další vizuální i jiný žertíky, ve kterých si sofistikovaně utahuje ze sitkomů a telenovel a televize vůbec (to ostatně dělal i v Ženách na pokraji nervového zhroucení). Závěr je absolutním vrcholem celýho filmu a patří k tomu nejzábavnějšímu, co jsem letos v kině viděl (je ale asi opravdu nutný vidět zmíněnej Pedrův starší film, aby si to člověk užil naplno). Každopádně si myslím, že síla tohohle filmu je dost jinde, než síla Almodovarových nejslavnějších snímků z posledních patnácti let, takže pokud od něj budete chtít to samý, co vám daly předchozí filmy, zklame vás. Rozervaná objetí jsou hlavně poctou klasický filmařině na jedný straně, a s nadhledem natočenou parodií na romantický filmy i televizní zábavu na straně druhý... a tuhle kombinaci já rád.

V principu by se možná dal Boží úřad srovnat s jiným francouzským pseudodokumentem Mezi zdmi. Taky ukazuje realitu dnešní Francie na pozoruhodném místě (Mezi zdmi školu na předměstí plnou dětí přistěhovalců, Boží úřad něco jako sexuální poradnu pro mladistvé tamtéž, kde je skladba klientů hodně podobná, jako byla skladba žáků Mezi zdmi). Rozdíl je v tom, že zatímco film ze školního prostředí má promyšlenou a fungující stavbu, která dokáže diváka zaujmout a vtáhnout, a postavy, jejichž vývoj můžeme sledovat a zajímat se o jejich osud, Boží úřad tohle nemá a neumí. Klienti se objevují a mizí beze stopy (alespoň pro diváka, ale často zřejmě i pro pracovníky poradny) a jejich potenciálně zajímavé příběhy tak vyzní do prázdna, a ani zaměstnanci poradny nemají skoro prostor získat si nějaké větší sympatie... Výsledkem je dvouhodinová nuda, během které vás hodně rychle přejde i snaha najít v tom všem nějaké směřování a smysl (ačkoli je vidět, že tvůrci připravovali a dělali film s nadšením a vložili do něj spoustu práce). Film má maximálně hodnotu informací o antikoncepci a způsobech interrupce, které jsou v něm popsány... ale v tom případě bych ho spíš než v kině promítal v čekárnách gynekologických ordinací. Nemyslím si, že podobné poradny nejsou důležité, myslím si spíš opak, ale tyhle příběhy měly nejspíš zůstat za zdmi Božího úřadu, protože evidentně nebyly určené cizím očím a uším.

Tomuhle opravdu nemám co vytknout, bavil jsem se jak malej kluk a přitom se nedá říct, že by to nebylo chytrý, nebo že by tam byly nějaký prvoplánový scény a úlitby jen kvůli tomu, "aby to byla větší sranda". Jo, Brad a Frances hráli naprostý pitomce, ale rozdíl oproti postavám z hollywoodskejch crazy komedií je v tom, že takovejch lidí, jako jsou tihle dva, je na světě hromada. Coenové maj jejich chování parádně odpozorovaný, takže vlastně ani nemusí přehánět, když chtěji bejt vtipný. Jo, je to celý lehce absurdní, obzvlášť přistoupíme-li na to, že si film vlastně dělá legraci ze stavu v amerických tajných službách, ale já jsem ochotnej věřit těmhle dvěma povedenejm bráchům, že tahle situace může za jistejch okolností opravdu nastat... a díky tomu si film užiju ještě o kapku víc.

Určitě půjdu na Sestru ještě několikrát, chci vyzkoušet, co to se mnou udělá příště. Ovšem napoprvý to na mě hodně zapůsobilo, úplně mě ten film pohltil. Hudba Psích vojáků se střídá s Filipem Topolem chrlenýma pasážema ze Sestry (dost syrovým způsobem - "když on měl Filip zrovna nový zuby", jak prozradil režisér Pancíř), k tomu precizně, působivě a rytmicky sestřihaný obrazy zabíraný ruční kamerou, chvíli roztěkanou, chvíli soustředěně statickou... a dohromady něco, co mě vtáhlo do sebe a vypustilo až na konci. Při sledování takovýho filmu je pro mě důležitej pocit, kterej ve mně vyvolá, a tenhle pocit byl zatraceně silnej... Myslím, že se Sestra povedla - ačkoliv totiž stojí spíš na básnivých a snových pasážích románový předlohy, dokázala způsobit, že se mi v hlavě objevovaly další a další obrazy, který tam byly porůznu naskládaný a poschovávaný od doby, kdy jsem čet román. V tomhle filmu neni důležitej příběh (ne že by tam nebyl), ale pocity, reminiscence, atmosféra. A tohle všechno funguje. Pro fanoušky Jáchyma Topola a kapely Psí vojáci je to od Víta Pancíře moc pěknej dárek.

Specialisty na gangsterský ságy byli vždycky Američani (a trochu diskutabilně i Italové), ale Francouzi se tímhle příběhem můžou v klidu poměřovat s tím nejlepším, co žánr nabízí. Veřejný nepřítel č.1 má dvě části, a dává to smysl - každá je úplně jiná, a přece do sebe zapadají a jedna zvedá zážitek z druhý ještě o trochu výš. První části není v mých očích co vytknout. Ukazuje Mesrinovu cestu z pařížského předměstí až na první stránky novin, postupný vzestup se spoustou pádů, chyb a nejistoty. Předestírá nám obrázek bezcitnýho gangstera, kterej nás chvílema už už přesvědčí, že má v těle aspoň kousek srdce, aby nás vzápětí zase připravil o iluze. Ještě to není hrdina, kterej umí strhnout lidi na svojí stranu jediným úsměvem, zatím nám ukazuje jenom záblesky (občas hodně zářivý) svýho charismatu, aby se za pár chvil shodil. Ten chlápek vám bude odpornej, a přitom vás bude zatraceně zajímat, jak to s nim bude dál - to díky Vincentu Casselovi v titulní roli... a vlastně díky režiséru Richetovi a jeho štábu, který příběh natočil přiměřeně stroze, ale v podstatě dokonale, bez slabých míst.

Začíná druhá část a všechno je jinak. Mesrine se vrátil do Francie a je k nepoznání - sebevědomí z něj čiší, a i když jeho politický povědomí neni nijak velký, dokáže ho využít ve svůj prospěch a pro svojí popularitu. A je to právě závislost na popularitě, která ho v Epilogu charakterizuje. Zatímco v první části Jacques svoji tvář hledal, teď se snaží ji co nejvíc ukazovat. Jeho vizáž je dokonalá; při každé své proměně vypadá dokonale, v soukromí sebe i přítelkyni zasypává luxusem, vymýšlí nejbláznivější plány jen proto, aby na sebe upozornil ještě důrazněji, než při předchozí loupeži... A jestli první díl představuje diskutabilní zrání a vzestup gangstera, epilog je jeho stejně rozporuplným rozkladem a pádem. Vincent Cassel už snad Mesrina ani nehraje, on jím je - a i když ho scénář tentokrát občas staví do poněkud předvídatelných situací a vůbec je Epilog celkově mnohem tradičnějším filmem než neustále překvapující první část, je ve svý roli až neuvěřitelně přesvědčivej.