Bláža

Oproti druhému dílu (American Werewolf in Paris), který byl neuvěřitelnou teenagerskou slátaninou, je American Werewolf in London pěkný atmosférický snímek, který se nestydí svým obdivem k původní předloze a prazákladu lycantropických filmů – The Wolf Man. Ostatně tenhle film je tu několikrát zmíněn. Místy možná trochu zmatený film, oplývající ale jednak silnou atmosférou (scéna v metru, která má vynikající kameru – běh dlouhými tunely s vlkodlakem v patách) a jednak skvělými efekty – proměna na vlkodlaka nebo živí mrtví s odchlipujícími se částmi obličeje – má na svědomí Rick Baker (oceněn Oscarem - Best Maku Up, 1982), klasik svého řemesla. Lahůdka.

Carmageddon není to pravé slovo, ale napadne vás jako první. To se ale týká až finále, jinak je tenhle film velmi „podivným“. Weir si vypůjčuje motivy kde se dá – od reklam, hororu až po western. Nejprve série podivných autonehod, při kterých svědci spatřili podivná světla, pak gang řidičů proti nimž stojí cizinec - komisař pro parkování. Takhle bych mohl pokračovat. Film ale není jen slepencem motivů a nápadů. To vše mu slouží jen jako rámec pro jednoduché poselství – že jsme ovládáni auty. Na dobu svého vzniku je možná lehce vizionářské upozorňování na vzrůstající počet autonehod a nebezpečí spojená s dopravou. Film ale místy působí dost nevyrovnaně – začátek slibuje tolik možností, které pak nebyly vůbec využity (třeba naznačení kritiky měšťácké pohodlnosti a povrchnosti). Každopádně se můžete na jakákoliv poselství vykašlat a jen se bavit, film funguje i bez toho.

Tenhle film byl pro mě bohužel velkým zklamáním. Čekal jsem velkou výpravnou záležitost v duchu samurajských filmů plnou japonské atmosféry, ale při sledování jsem měl pocit, že koukám na americký mainstream (přece jen ale o stupínek lepší). To, co na začátku vypadá jako velmi slibná podívaná, plná neotřelých nápadů (např. absolventská zkouška zabijáka), se ale po chvíli zvrhne na pouhopouhou řežbu bez něčeho dalšího. Příběh o speciálně vycvičených zabijácích, kteří mají zavražděním vybraných osob zabránit další válce, je jen zástěrka pro pořád stejnou řežbu. Kdyby byla alespoň něčím ozvláštněna, ale takhle...zklamání.

Pravděpodobně úplně první objevení se zombie ve filmu. Victor Halperin při natáčení tohoto filmu vycházel z poznatků v knize J. Seabrocka „Magický ostrov“, který popisoval woodoo a oživování mrtvých prováděné na Haiti. A také ve filmu je inspirace woodoo cítit velmi silně – pracuje se tu s pověrami a woodoo panenkami. Bela Lugosi pomůže jistému Beaumontovi získat ženu, po které touží – uspí ji, že vypadá jako mrtvá. Její snoubenec však odhalí, že jeho milenka není mrtvá a chce ji získat zpět. Sám Beaumont se stane zombie a ve finále se i s hlavním padouchem vrhne ze skály do mořského příboje. Rok vzniku se na filmové stylizaci podepsal. Přestože jde o zvukový film, Halperin se ještě zcela neetabloval na nové možnosti, které zvuk přináší a tak je tu mnoho prvků z předchozí éry – finále, které je téměř celé v intencích němého filmu (tedy beze slov, příběh je vyprávěn pouze prostřednictvím obrazu) nebo místy expresionistická kompozice mizanscény. To se projevuje i v hereckých projevech – herci zkrátka strašně přehrávají. To platí i pro hororovou Star Belu Lugosiho. Jeho ďábelský vzhled je ale opravdu působivý, navíc ještě umocněn způsobem, jakým je snímán – v polodetailech a z podhledu. Film svou naivitou v dnění době spíše jen pobaví, ale na svou dobu se jedná o zcela výjimečný snímek, který nastartoval celou odnož hororového žánru, a navazují na něj další snímky, jako například The Walking Dead Michaela Curtize nebo I Walked With a Zombie Jacquese Tourneura.

Neuvěřitelně silné drama o odvaze být se za pravdu i za cenu ztráty vlastního života. Boxer Komínek si v táboře smrti získá jisté postavení jen díky tomu, že je „boxovacím pytlem“ pro velitele tábora. Ten si ho hýčká jako svého soupeře, nad kterým má převahu a jistotu, že vždy vyhraje. Komínek díky tomuto „milosrdenství“ stojí uprostřed rozpolceného světa – na jedné straně ho jeho spoluvězni nenávidí a vidí v něm špicla a kolaboranta, protože je mu mnoho prominuto; na druhé straně zase stojí obávaná nacistická moc. Když se nakonec ve velkém zápasu na deset kol rozhodne Komínek poslat jasně slabšího soupeře k zemi, sice se mu to nepodaří, ale ukazuje se, že důstojníkovy řeči o sportovním fair play neznamenají nic, protože jednoduše nestrpí porážku od „heftlinga“. Poměrně pozapomenutý představitel Nové vlny na Slovensku, Peter Solán, tu výborně pracuje s motivy člověka v mezní situaci, kdy každé jeho rozhodnutí může mít fatální následky. Stejně tak jsou do filmu nenásilně zakomponovány připomínky holocaust, které tvoří ještě dusivější atmosféru snímku. Ve srovnání s jinými filmy s podobným zaměřením (např. Vítězství) je tohle patrně to nejpůsobivější, co jsem kdy viděl.

Zacatek konce? S Coen Bros. to zacina jit z kopce

Z filmového hlediska je hodnota tohoto filmu nula. Z hlediska hudební historie je tohle jedinečný dokument doby.

Do nedávna to byl poslední díl Romerovy série (Night of the Living Dead, Dawn of the Dead, Day of the Dead). S nástupem nového počinu Land of the Dead, už je pouze třetí. Ale konec statistik. Day of the Dead je v porovnání s předchozími dvěma filmy, takovým malým chudým příbuzným. Ani zombíků tu není tolik (až na finále, samozřejmě). celý děj se odehrává převážně v interiérech vojenské báze, kde se ústředním motivem stává konflikt mezi vojáky vedenými extrapadouchem Rhodesem a vědci, kteří dělají pokusy na zombie a snaží se je domestikovat. Romero mohl skvěle využít úzkých chodeb k navození klaustrofobické atmosféry, ale nestalo se tak. Místo toho rozehrává psychologickou hru mezi vědci a vojáky. Až na pár povedených gore efektů se tu téměř nic neděje. Zajímavým momentem je Frankensteinovské téma, které se přímo nabízí - doktor přezdívaný Frankenstein ochočí jednoho zombie, který nakonec pomstí doktorovu smrt – vědec-stvořitel a jeho výtvor. To je nabouráním hororových pravidel, kdy jedno zní, že divák se většinou nemůže identifikovat s monstrem – věřte že to jde a tomu zombíkovi budete nadšeně držet palce.

Box a dospívání. Dva chlapci, kteří vyjdou ze stejného základu, ale končí každý jinak. Nebo stejně? Ve škole problémový žáci, nad kterými visí hrozba vyloučení (jejich maléry tu působí jako typické Kitanovské gagy založené na postavičkách nejrůznějších nekňubů). Jako východisko z nevyrovnané situace volí box. Postupně se jejich role vymění, když Masaru, původně hlavní iniciátor boxerské myšlenky, vzdává sport a vstupuje do místní yakuzy. Shinji vydrží, upne se na trénink a velký zápas, který je před ním. Právě Shinji vypadá celou dobu jako ten „správňák“, co jde tvrdě za svým cílem a dosáhne ho. Nechá se ale strhnout jiným odpadlíkem k popíjení v barech a svůj zápas prohrává, nestačí na něj. Kitano tak ukazuje paralelu mezi oběma osudy a relativnost jakýchkoliv snah o úspěch, když zároveň s prohraným utkáním sledujeme ztrátu důvěry Masara, coby pohlavára yakuzy a jeho propad. Neexistuje pravidlo, že jen tou „správnou“ cestou se dojde k úspěchu. Film je vlastně celý rámován setkáním obou přátel po letech. Vše ostatní je jen vložená retrospektiva. Když se na konci filmu opět příběh vrátí na začátek, objevuje se cosi jako optimistický závěr – Shinji: „Myslíš, že už jsme vyřízení?“ Masaru: „Vždyť jsme ještě ani nezačali.“

Geniální uvodní a finální scéna, Peckinpahův specifický střih (akce - zpomalení - akce - zpomalení...), násilí a železnice. Tohle vypadá, jako kdyby Sergio Leone měl koule na to, být špinavý. A že Leone byl někdo.