liborek_

Tento Pialatův první celovečerní film se často přirovnává k Truffautovu celovečernímu debutu Nikdo mne nemá rád, ale myslím, že je to zcestné přirovnání. Tyto dva vynikající filmy mají jen velmi málo styčných bodů, z nichž nejvýraznějším je téma ukradeného dětství. Charaktery a osudy hlavních hrdinů se však dále rozcházejí. K Antoinovi divák cítí sympatie; je zranitelný a utíká z domova, kde má být pro rodiče nesnesitelně neviditelný. Francois je ale zlý a krutý, a přestože se jej rodiče zřekli, adoptivní rodiče se jej snaží zahrnout láskou, o kterou on nestojí; sympatií si tedy moc nezaslouží. Jiné jsou oba filmy i zpracováním, atmosférou, záměrem a pointou. Téma náhradních rodin a dětských domovů zde stojí v protikladu k sice nefunkční, ale přesto existující rodině a jejího vlivu na malého chlapce. V tomto směru se mi Truffaut jeví jako lepší psycholog než Pialat, ale to nijak neumenšuje kvality Nahého dětství (které mimochodem Truffaut produkoval).

Skvělé představení jediné Beethovenovy opery v režii Joachima Hesse a pod taktovkou Leopolda Ludwiga. Není to pouhý záznam divadelního představení, ale skutečný opera-film natočený v roce 1968 v televizních studiích souborem Hamburské státní opery. Vynikající obsazení a výborná scéna v klasickém pojetí bez experimentů a modernistických špekulací (narozdíl např. od příšerného Fidelia v režii Balázse Kovalika z Maďarské státní opery...) Tomuto Fideliovi nelze vytknout opravdu snad nic.

S Jane Eyre se mi opět připomněl onen pradávný problém: Jak posuzovat filmovou adaptaci knižní předlohy (navíc tak profláklé)? Podle mého názoru by se film měl posuzovat naprosto nezávisle (oprostit se od předlohy, na chvíli na ni zapomenout). Nemuselo by pak docházet ke zbytečným zklamáním a rozčarováním typu to se vynechalo, tamto se zkrátilo, tohle je jinak... apod. Divák by tedy měl vnímat a posuzovat pouze film sám o sobě a nehodnotit podvědomě vlastní očekávání založené na znalosti knižní předlohy. To jen tak na úvod... V případě Jane Eyre mohu za sebe konstatovat, že film se povedl... Klasické vyprávěcí schéma není nijak převratné, avšak pomocí zručné montáže příběh perfektně drží pohromadě a bylo by myslím docela obtížné najít slabší okamžik, zbytečnou scénu či rušívý záběr. Fukunaga vypustil svoje postavy do poměrně syrové a temné atmosféry, která výborně souzní s jejich trudnými osudy. V dialozích jim scénárista zachoval literární akcent a i v ostatních ohledech film působí příjemně staromilsky a konzervativně. Mia Wasikowská i ten slavný Fassbender odvádějí skvělé herecké výkony, díky nimž jsou charaktery jejich postav perfektně vykresleny a "vysvětleny". Díky tomu také vztah Jane-Rochester vytváří potřebné napětí, které rozvíjením příběhu sílí a vrcholí v notoricky známém konci. S tím ovšem (s jako jediným prvkem filmu) mám malý kacířský problém: A teď následuje SPOILER: Dle mého by filmu mnohem více prospělo - a příběh by se dostal do ještě mnohem zajímavější polohy - kdyby Jane nezamířila z Thornfieldských ruin za svým ztrápeným Edwardem, ale naopak k jeho hrobu... Takto mi to finále (uvážíme-li všechy podivuhodné náhody, ke kterým mezitím došlo), přijde až příliš sladkobolné. Tedy uvítal bych raději, kdyby bylo pouze bolné... Když už deprese, tak pořádná! (4 a 1/2*) __Edit 3.9.2011: Podruhé se mi to líbilo ještě víc. Beru zpět slova o sladkobolnosti a i ten závěr je ok. Nechť tedy Rochester žije... Nějakému letošnímu filmu musím konečně dát 5*, tak nechť je to tento :)

Resnaisův kámoš F. Truffaut napsal o tomto filmu, že to "není dokument, obžaloba či báseň, ale MEDITACE o nejdůležitějším jevu dvacátého století," a že Resnais nám tím dal "krutou, ale zaslouženou historickou lekci." Pozlatit a opatřit znamenitým štemplem... Jestli po tomto filmu někdo nestráví alespoň hodinu intenzivním přemýšlením, nechť je ztrestán ročním zákazem internetu... Žádné: "Ach to bylo hrozný a teď si jdu dát kafe a mrknu na Big Bang Theory." Netvařme se, že je to záležitost stará 70 let a že se to už rozhodně nemůže opakovat. Může; a čím jsem starší, tím silněji nabývám přesvědčení, že bude... Nuit et brouillard je nejlepší film na dané téma, který jsem dosud viděl.

Pro většinu Italů historický den, o kterém měli v úmyslu za iks let vyprávět svým dětem a vnukům. Minimálně dva lidi se však všeobecného veselí a průvodů neúčastní - prostá žena v domácnosti Antoinetta a bývalý rozhlasový hlasatel Gabriel. S jejich náhodným setkáním se současně střetávají dva světy: Svatá prostota, naivita, avšak také frustrace z machistického prostředí na straně Antoinetty a zoufalství pramenící z naprosté ostrakizace na straně Gabriela. Jejich vztah, odehrávající se ve velmi krátkém časovém úseku několika hodin jednoho zvláštního dne, velmi výstižně poukazuje na život a možné role obyčejných lidí v totalitním systému. Jinakost je démonizována (homosexualita, volnomyšlenkářství), většinou vítězí hrubá síla (všudypřítomný rozhlasový přenos z vítání Hitlera, nevěrný manžel), primitivní vlastenectví, vzájemné šmírování a nedůvěra (sousedka) a nakonec i lhostejnost k druhé lidské bytosti. Zvláštní den poskytl dvojici Lorenová/Mastroianni netypické role, se kterými si poradili tak, že ani čeští obrozenci nevymysleli vhodné adjektivum, kterým by se tito herci v tomto filmu dali pochválit :-) Není co vytknout, Zvláštní den je zážitek. __ (Dlouho mě nepobavilo nic tak, jako komentář na imdb.com k tomuto filmu od přispěvatele s nickem Bo Schreurs - Ve filmu opravdu nikdo neumře, není tam žádná akce, žádná nahota, prostě nic takového. Je to prostě nuda pro lidi, kteří od filmu čekají akci, zabíjení, krev a nějakou tu děsivou scénu... )

Myslel jsem, že mě Bergman už nemá čím překvapit - jak rád jsem se opět mýlil... Tento jeho "exilový" film mi, i přes zdánlivě odlišné motivace hlavních postav, silně připomněl Fassbinderova amokem posedlého pana R. Zpracováním i námětem se sice oba filmaři odlišují, výsledek však myslím míří do stejného terče. Bergman v tomto snímku provádí důkladnou dekompozici a následnou analýzu tragického činu Petera Egermanna. Postava to pro diváka není zcela neznámá, jelikož i se svou manželkou se objevil už ve Scénách z manželského života. Film začíná vraždou a nekrofilním sexuálním aktem (že by odkaz na freudovsky anální či frommovsky nekrofilní - rozuměj hromadící, neproduktivní - charakter moderní společnosti??) a končí trestem - obé v barvě. Mezi tím však Bergman tlumeně a černobíle kmitá v čase, aby nám zprostředkoval jednak psychologické důsledky manželské neshody Petera a Katariny, jednak následné vyšetřování činu a výslechy rodiny a známých. A obě časové poloroviny (+/- od vraždy) pojímá velmi intimním způsobem: Dlouhé důvěrné rozhovory objasňují nejen pohnutky Petera, ale odtajňují také myšlenky a pocity jeho známých - vrcholem pro mě byly scény s Timem, homosexuálem, jenž byl Peterm přitahován a jehož zpověď před vyšetřovatelem je obranně ofenzivní a v závěru až nesnesitelně hluboká. Jakousi pomyslnou průvodní postavou filmu je prof. Mogens Jensen - psycholog, který je rodinným přítelem Egermannových, ale který je současně přitahován Katarinou a tedy je přímo zapleten do rozpadajícího se vztahu. Jakoby tato postava měla svou profesí zdůraznit původ všech problémů, jakoby celý svět měl být položen na psychoanalytikův gauč....

Druhý díl Truffautovy doinelovské pentalogie ukazuje mladého Antoina v čase prvních lásek a milostných zklamání, v období osamostatnění a vykročení do nového života. Snad žádný jiný režisér neumí tak realisticky a pravdivě zobrazovat normální životní příběhy jako Francois Truffaut a v této jeho povídce se to jen potvrzuje. S klasickým tématem pracuje s takovou lehkostí a přirozeností, že mu to musí leckterý filmař závidět. Po zhlédnutí tohoto filmu rozhodně doporučuju vidět i další díly pentalogie, např. ve filmu Láska na útěku je hodně okamžiků povídky Antoine a Collette vysvětleno z pohledu Collette. (Viz zde, 19.9.2006). ___Edit 14.9.2009: Hledání autobiografických prvků v tomto krátkém snímku - stejně jako v ostatních filmech pentalogie (zejm. prvních tří) - je pro mě jedním z nejzajímavějších filmových dobrodružství.

Jeden z nejlepších "Titónových" filmů, zabývající se tentokrát tématem otroctví. Příběh se odehrává koncem 18. století na třtinové plantáži kdesi na Kubě. Podmínky jsou drsné, práce jak na kostele, otroci čas od času utíkají, aby však záhy byli lapeni a dle "práva" potrestáni... Během pašijového týdne plantáž navštíví její majitel, jenž - oddaný katolické věrouce - nechá si náhodně vybrat dvanáct otroků (mj. i jednoho čerstvě dopadeného uprchlíka), kterým po ježíškovsku umyje nohy, zlíbá je a zasedne s nimi ke společné večeři. Velmi bizarní večeři nutno dodat, s jejíž zvěčněním by da Vinci měl spoustu problémů a která si v bizarnosti zcela jistě nezadá s Bunuelovou Viridianou. Víno se pije, řeči se vedou, sliby se slibují a filosofuje se o teodiceji.... Schyluje se ke katastrofě, která má propuknout následující Velký pátek. Poslední večeře je výjímečně působivý snímek a skvěle (ne)vyřčená teze, že katolická církev je pouze dokonalý nástroj k ovládání lidí. "Pokud trpělivě budeme snášet krutost a vnímat ji jako Boží vůli, pak, bratři, budeme dokonale šťastní!" - "Pokud mě tedy dozorce bije, mám být šťastný?" - "...dokonce šťastnější, než bílí..."

Tak především Jahody a čokoláda nejsou dle mého soudku film o homosexualitě, příp. homosexualitě v komunistickém skanzenu. Tu vnímám v kontextu filmu pouze jako jeden ze symbolů jinakosti, který Castrův (ale vlastně jakýkoli ultrakonzervativní totalitářský systém) potlačuje jako úchylku proti přírodě. Tento film je hlavně o svobodě a přátelství. Když se David a Diego setkají, jsou to dle převládající vládní doktríny třídní nepřátelé a Davidovi (studentovi politických věd) je to více než jasné... Je podezřívavý, ostražitý, nepřátelský a plný naučených předsudků. Naopak Diego je vzdělaný volnomyšlenkář, požitkář, neskrývající svou sexuální orientaci, a bohém, kterého nezajímá politika - chce pouze dělat to, co ho baví a co ho naplňuje. Chce číst dobré knihy, pít dobrou whisky, pořádat výstavy plastik, které babky z uličního výboru mají za dekadentní hnusárny... Přes všechny tyto rozdíly však mají oba spoustu společného, jež je vázáno tím nejsilnějším poutem - láskou k vlasti, k životu... Vlastně jde oběma o společnou věc, což mladého a naivního Davida k Diegovi připoutá a i přes počáteční zlé úmysly Diega udat, vznikne mezi nimi upřimné přátelství a jakýsi vztah učitele a žáka. Nechce se mi vypisovat, co všechno se mi na filmu líbilo a jak na mě zapůsobil. Nechci tady sám sebe trumfovat v klišoidních frázích, používat slovíčka, která už dávno zparchantěla nadužíváním. Ale asi si neodpustím křiklavý výrok, že tenhle film je tak nějak teplý... :))) V dobrém slova smyslu... :)) Nehledě na to, že Jorge Perugorria je jako Diego prostě dokonalý :-*

Od začátku do konce nás Ken Loach nešetří.. Kes je totálně depresivní a bezvýchodný příběh malého chlapce, který vyrůstá v rodině bez otce, kde matka se o něj pořádně nestará a bratr je z grázlů největších. Ani ve škole to není o nic lepší. Šikany se mu dostává také ze strany učitelů, kteří si nedostatek vlastních schopností, osobní problémy, mindráky atp. kompenzují zneužíváním postavení a dáváním najevo své pofiderní moci - vrcholem je fotbalový zápas "Manchester United - Tottenham Hotspur", kterýžto jako scéna filmu by byla neskutečně legrační, kdyby nebyla tak tragická. Pro Billyho Caspera je to bezvýchodná situace - z prostředí dělnické třídy severoanglického Yorkshiru se těžko prchá. Londýn a jeho možnosti jsou příliš daleko... Bez vlastního přičinění se ocitl v začarovaném kruhu, v němž je kritická nouze o jakouli motivaci k slušnému žití, vyhlídky pouze na dřinu, těžký život a neustálé ústrky ze strany okolí. Jeho učitelé pocházejí ze stejného prostředí a podle toho to vypadá - nulové pedagogické schopnosti, zato maximální sadistické choutky a touha ukájet své nejnižší agresivní pudy - to je jejich pokus o únik z tvrdé reality. Billy Casper únik hledá v poštolce Kes, která pro něj představuje naději a svobodu. Jen s ní dokáže na chvíli zapomenout na realitu a být šťastný. Ale jakoby okamžik štěstí v takové špíně a beznaději bylo něco nepatřičného. __ Film je drásavě temný, skoro až dokumentární... Naprostá absence čehokoli, co by vyprávění odlehčilo, veselosti nepřidá, o humoru si divák může nechat zdát. Dokonale propracované charaktery, herecké výkony jsou až neskutečně přesvědčivé, čemuž napomáhá i ten příšerný severoanglický dialekt, kterému bez titulků nerozumí leckterý rodilý mluvčí... Nejsem sám, komu Billy připomněl třináctiletého A. Doinela - i když ve skutečnosti jsou oba příběhy nesrovnatelné, protože oba chlapci pocházejí z diametrálně odlišných poměrů, přesto je mezi nimi něco společného - absence porozumění, lásky, šťastného dětství, dobrých vyhlídek na budoucnost... a místo toho jedna, dvě, tři... čtyři stovky ran... Strašné je, že tento film vlastně nezestárnul...