Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Animovaný

Recenze (644)

plakát

SARS-29 (2020) 

Neuvěřitelně nudný, špatně promyšlený, nevalně napsaný a mizerně zahraný nízkorozpočtový mockument, v němž dvě sterilní moderátorky zpovídají různé lidi z toho, jak prožívali pandemie zejm. v letech 2022 a 2024. Vzhledem k tomu, jaké šílenosti respondenti povídají a jak na ně moderátorky reagují, se dá usuzovat, že jde o parodii na všemožné konspirační teorie spojené s aktuální pandemií Covid-19. Vtip je ale v křeči a originalitou i zábavností dalece zaostává za tím, v co se dnes často opravdu věří a jak se o tom píše ve "specializovaných" covidově-orientovaných dezinfo skupinách na sociálních sítích. Deklarovaných 116 minut pocitově trvá týden, z nichž si dobře vybavuju jen (nevím proč) to, že oblíbenými knihami fiktivního afroamerického senátora z Iowy je Pickettyho Kapitál v 21. století a Marcuseho Jednorozměrný člověk...(=vzácně vtipná narážka na neomarxismus). V podstatě je ale tahle bizarní koláž videí z videobank a lacině nasnímaných mluvících hlav ztráta času.

plakát

Malmkrog (2020) 

Sledování tři a půl hodinového, zdánlivě bezdějového setkání lidí z vyšších kruhů vyžaduje maximální pozornost a právě kvůli nárokům, které film na diváka klade, bude mnohým vstup do tohoto Puiuova světa uzavřen. Pokud ale na podmínky (přiznané už v prvních minutách filmu) přistoupíme, oprostíme se od těkavého diváctví a nenecháme se rušit & rozptylovat okolním prostředím, pocítíme skoro až fyzickou přítomnost v sídle aristokrata Nikolaje, pocítíme chuť aktivně zasahovat do neustálého toku diskuzí, které pán domu vede se svou společností. Diskuze se točí kolem klasických otázek typu "je vražda ospravedlnitelná?", řeší se vztah dobra a zla, "dobré války a špatného míru", budoucnosti Evropy a roli Antikrista v ní... Malmkrog ale není pouze strhující debatní výměnou, kterou si užijete tím lépe, čím víc máte načteno. Ostatně tyto diskuze už z podstaty probíraných témat nemohou mít jasný výsledek (pro postavy filmu, ani o více než sto let mladší diváky), protože debaty tohoto typu jsou historicky a kulturně podmíněné a každá doba si je musí absolvovat znovu (se změněnými výchozími podmínkami a jinou historickou zkušeností). Malmkrog je ale také úžasným psychologickým dramatem, v němž vztahy mezi postavami jsou odhalovány postupně s každým detailem, přičemž rostoucí napětí lze cítit nejen z vášnivé argumentace, ale i z pouhého odkašlání, otočení hlavy... Bezdějovost v Malmkrogu je zdánlivá, děje se toho tam tolik! A to i mimo samotný debatní kroužek - v pozadí mezi služebnictvem nebo díky dalším obyvatelům domu. Toto by nebylo možné bez puntičkářské režie, skvělých herců a naprosto úchvatné práce se zvukem. Je to velkolepé dílo, rozkročené mezi kinematografií, divadlem, literaturou, filosofií a vlastně i výtvarným uměním. Tři a půl hodiny...? Nicneříkající bezvýznamný časový údaj...

plakát

No Safe Spaces (2019) 

Také máte po zhlédnutí No Safe Spaces strach o svobodu slova v "největší demokracii světa"? Nemějte... Určitě ne na základě tohoto dokumentárního filmu. Film je sice plný vzletných řečí o svobodě slova a jejím ohrožení, o diskuzi a Ústavě s jejím Prvním dodatkem; ano, i mantra zdravého rozumu zde zazní... Ovšem kromě jednotek scén s jistou mírou konfrontace (kde ale hlavní protagonista Dennis Prager víceméně poučuje než debatuje), je film pouze megafonem jedné strany ve vyhroceném pravo-levém kulturním boji. Vlastně mě směr, jakým se film bude ubírat, mohl napadnout, kdybych se předem podíval na jméno scenáristy: John Sullivan dříve spolupracoval s Dineshem D'Souzou a výsledný tvar No Safe Spaces se jeho filmům v lecčems podobá (hlavně tím otravným sebeoslavným narcismem, ale podobný je i modus operandi při probírání tématu). Tento dokument tak spíš přispívá do atmosféry vzájemného míjení se; neusiluje o porozumění ani o skutečný popis stavu věci.____ Charakteristikou každého příkladu ohrožení/porušení svobody slova, jak ji Američanům zaručuje První dodatek, je v tomto filmu nedořečenost. Snad u každé probírané kauzy už při první ověřovací iteraci zjistíme, že kontext je mnohem širší a barvitější. Ve filmu však vidíme proti sobě stát čistě racionální uměřenost (vědomou si morální nadřazenosti individualismu) a tupé emocemi a atavistickými pudy ovládané stádo (které se v podstatě bojí svobod). To je pak easy job, když je filipika namířena proti takto prezentovanému nepříteli (a problému). Pranýřují se vybrané případy vyhroceného studentského (!) aktivismu a sugeruje se vznik školního prostředí branícího intelektuálním konfrontacím, ale mlčí se o kurikulech; hájí se ústavně "zaručená" absolutní svoboda slova, ale mlčí se o skutečných implikacích Prvního dodatku (je krátký, přečtěte si ho), který neříká, že hate speech nemůže mít důsledky (viz např. nález Nejvyššího soudu USA v případu Bethel School District vs. Fraser z roku 1986, že škola má právo zakázat vulgární a nenávistné projevy, pokud se neslučují s hodnotami instituce). Jenže vedle všeho sherry-pickingu a všech strawmanů, na nichž film stojí, je nejpozoruhodnější licoměrnost, s jakou se jde za vytyčeným cílem. Film se bije za svobodu slova pro nacisty a odsuzuje cancel culture, ale mlčí o tom, že PragerU - platforma hlavního protagonisty - odstranil ("zrušil") ze své nabídky videa kontroverzního antisemitského komika Owena Benjamina. Film tepe vybrané projevy studentského aktivismu, ale mlčí o kurikulních opatřeních v některých Republikány ovládaných státech USA, jež zakazují (!) pozitivní zobrazení homosexuálů (na základě tzv. "No Promo Homo Laws"). A konečně: Film ve snaze bagatelizovat institucionální rasismus v USA vyzývá Afroameričany, aby si přestali hrát na oběti (protože to je to nejhorší, co prý můžou udělat), aby se vzápětí Prager a jeho kolegové sdílející s ním echo chamber sami začali stavět do role obětí, hořekujíce nad tím, jak je těžké být v Americe konzervativcem...____ Film se dotkl několika důležitých bodů a správně poukazuje na určitou přecitlivělost, ale ve výsledku je jalový (světelné roky vzdálený komplexnosti dokumentu o 14. dodatku Země svobody: Amerika jinýma očima) a v jádru si i protiřečí: V samém závěru film ukazuje, že ochranné mechanismy existující v USA zafungovaly bez problémů (vyhození učitelé byli kompenzováni, problémovým školám klesly počty přihlášek ke studiu, odmítnutým řečníkům byly nabídnuty jiné platformy, Prager si oddirigoval svůj koncert před plným hledištěm...). O čem je vlastně tento dokument? Je zřejmé, že problém "umlčování" je v tomto případě iluzorní. A ruku na srdce, po řemeslné stránce jsou levičáci mnohem schopnější filmaři...

plakát

Isonzo - Der Krieg in den Bergen (2014) (TV film) 

Taková delší reportáž ve stylu cestovatelského Objektivu, která nabízí velmi zajímavý pohled na to, jak Velká válka zformovala dnešní podobu italsko-slovinského pohraničí, ale o samotných bitvách na sočské frontě z let 1915-1917 toho zas tak moc neříká. Film přináší rozhovory s nadšenci, sběrateli a udržovateli historické paměti tragických událostí, která za sebou nechala mj. cca 50 tisíc mrtvých Čechů, jejichž jména můžeme číst na pomníčcích rozesetých po České republice takřka v každé vesničce; ukazuje působivé záběry na smaragdově zbarvenou Soču razící si cestu západní části Julských Alp prošpikovaných pozůstatky opotřebovávací války, ale také historické obrázky (pohyblivé i statické) přímo z bitev - za ty díky především.

plakát

Krajina ve stínu (2020) 

Krajina ve stínu předkládá poměrně rutinní interpretaci událostí let 1939-1945 v českoněmeckém pohraničí, a to v atraktivním kabátku, který má však děravou podšívku. Film dost možná naštve národovce a komunisty, ale ani toho, komu nejede hlava na děrné štítky a opustil časy elektronek, film neohromí a nijak nepodnítí k přemýšlení, protože nenabízí v podstatě nic jiného než dnes už banální pravdy (o vině, pomstě, identitě apod.). Co si počít s tím množstvím postav bez historie, bez vývoje a existujících ve vesnici, kterou cloumají "velké dějiny", aniž by byl reflektovaný lokální kontext...? To ani nejde nazvat epizodičností! Sledujeme pouhé nahodilé střípky jakéhosi velkého příběhu, jehož podstatná část je nám zatajena a v němž takřka stereotypní postavy samy o sobě nemají význam; jejich motivace jsou buď banálně triviální nebo jen povrchně načrtnuté a jejich mikropříběhy často postrádají jasnou kauzalitu (ačkoli herecké výkony patří mezi to nejlepší, co film nabízí). Záměrem možná bylo představit v hlavní roli "kolektiv" namísto konkrétní postavy, ale i kdyby tomu bylo tak, absence přesvědčivých vazeb a místního kontextu znemožňuje i toto čtení. Můžeme se kochat pěknou kamerou a věrohodnými obrazy zapadlé vesnice přelomu 30.-40. let 20. století, ale protože se skoro nehneme z místa, brzy se i toto omrzí... Film uchopil silné téma, kterému se dost lidí stále vyhýbá a mnoho jich před ním zavírá oči, či ho rovnou popírá, ale uchopil ho tak, že výsledkem je instantní zážitek.

plakát

Alternative Math (2017) 

Těžkopádný sofismus s pokaženou pointou, ale očividně dostatečný k uspokojení řady znalců "reality".

plakát

Allen vs. Farrow (2021) (TV seriál) 

Nemám silný názor na ne/vinu Woodyho Allena, nevím, jestli udělal něco nemravného, či nikoli, zda někomu ublížil nebo porušil zákon. Neměl jsem ho před týdnem a nemám ho ani teď po zhlédnutí Allen vs. Farrow. Jestliže totiž tato dokumentární série něčím není, pak upřímným hledáním pravdy. Není vlastně ani prezentací pozice jedné strany ve známém sporu, není ani zpovědí oběti a rekapitulací argumentů obžaloby v procesu, který (bohužel?) nikdy nebyl. I jednostrannost může být vůči divákovi poctivá... Tato série je v mých očích pouze nástrojem ve válce dvou osobností, Allen vs. Farrow je bitvou o sympatizanty v prostředí, kde na tlaku veřejnosti záleží. Od začátku může divák s otevřenou myslí leda zkoumat, jak je jím manipulováno, které techniky na něj už byly použity a jak silný účin mají. Právě to vědomí, že je mnou poměrně nepokrytě manipulováno (umocněno faktem, že prostor nedostal nikdo, kdo by Allena přímo hájil nebo jeho směrem rozšířil kontext - opakované zdůrazňování, že Allen nabídku k rozhovoru nevyužil lze také považovat za způsob manipulace), mi znemožňuje brát sérii jako relevantní zdroj informací pro utváření názoru o tomto konkrétním případu (o obecnějším fenoménu nemluvě). Nezpochybňuju Dylanino trauma (její výpověď patří k nejautentičtějším momentům - subjektivně cítěno, to se dost dobře měřit neda...), ale o jeho skutečném původu mě tento dokument nepřesvědčuje. Celek tohoto audiovizuálního díla připomíná velmi promyšlenou a vykalkulovanou frontální ofenzivu po letech mlčení, kdy Allen byl v před-#MeToo éře v mnohem silnější pozici (která mu dozajista umožnila manipulovat veřejným míněním podobně, jak činí tvůrci zde). Trochu se nabízí srovnání s Leaving Neverland o možných mravnostních lumpárnách Michaela Jacksona. Ač podobnost končí u jednostrannosti pohledu na obvinění ze sexuálního zneužívání dětí celebritou, troufám si tvrdit, že Leaving Neverland je přesvědčivější, autentičtější, s větším přesahem na obecný fenomén (paradoxně méně osobní/útočný) a s mnohem menší mírou manipulace divákem.

plakát

Evžen Oněgin (2021) (divadelní záznam) 

Pro mě nejslabší Glaserova režie, kterou jsem dosud viděl. Inscenačně konvenční a nezajímavé, herecké výkony zaostávající za možnostmi brněnského souboru. A konečně: Ač oproti přenosům za normálních časů, kdy je hlediště plné diváků a postavení kamer dost limitované, měl režisér TV přenosu tentokrát luxusní podmínky, zdá se mi, že příležitost vůbec nevyužil, ba přišel mi občas poněkud bezradný... Snad se dočkáme možnosti zopakovat si inscenaci naživo. Třeba pak dojem bude lepší.

plakát

Plechová kavalérie (1979) (TV seriál) 

Plechová kavalérie ukazuje snad nejlíp, že to s těmi scénáristickými schopnostmi Jaroslava Dietla nebylo ve skutečnosti tak slavné, jak se traduje, že jeho "znalectví" obyčejných lidí a jejich každodenních problémů je mýtus, který se zbortí v okamžiku, kdy začneme víc do hloubky zkoumat psychologii jeho postav a jejich vzájemné (zejména milostné) interakce. Zbyde nám něco, co dnes můžeme konzumovat pouze jako nechtěnou parodii schopnou vyvolat potoky slz smíchu. Jak jinak než parodii brát od stolu z pera vycucané epizody ze života kombajnérů "bojujících o zrno" (a občas proti pribináčkům)? Jak jinak než parodii brát např. Hanzlíkovu postavu "sukničkáře" Vildy Muclingera, který by ve své červené havajské košili, ve které chodí, pracuje, jí i spí, mohl umění lásky "vyučovat na Karlovce"...? (Scéna, v níž svádí svou bytnou (Geprtová) - výjimečně v košili bílé - je bezkonkurečním kabaretním vrcholem celého seriálu). Jak jinak než parodii brát celý motiv boje za uznání autority, když hlavní postavou je tak neprůbojná figurka, jakou představuje Víťa Kubánek? Komičnost byla ze strany tvůrců jistě v mnoha ohledech záměrná a odpovídá tomu funkce některých postav (viz skvělí Menšík, Filipovský aj.), ale ryzí směšnost tryská především ze scénáristické marnosti (u níž jsou bizarní zápletky pouze jedním z projevů). A pokud to nebyl vyloženě subverzivní Dietlův & Dudkův záměr (čemuž moc nevěřím), seriál kromě toho dokonale manifestuje zoufalou nekompetentnost pod vládou jedné strany. Podobně jako např. v Zákonech pohybu se zde bez obalu ukazuje všudypřítomné podvádění, nepořádek a špína (zrezlé plechy kombajnů), příšerná infrastruktura, špatné zásobování, machismus a ryze nesoudružské vztahy... Pěkná ilustrace normalizačního marastu, která tehdy prošla jen díky klapkám na očích.__ Faktem je, že Plechová kavalérie byla propadákem už ve své době: Rudé právo tehdy seriál odbylo jako neúspěch, který "rezignuje na všechno náročnější" a že si vystačí "s něčím na způsob kulisy" [RP, 9.2.1980, s. 5], dobový komentář v Tvorbě pak dále zmiňuje "pseudokonfliktnost zápletek", "pohádkový svár dobra a zla" a "figurkaření namísto vytváření plnokrevných, životných postav" [Tvorba, 9.1.1980, s. 6] a bohyně české kritiky Mirka Spáčilová tehdy natvrdo napsala, že Plechová kavalérie je "jedním z nejslabších seriálů původní tvorby, které se v poslední době objevily na obrazovce" [MF, 29.12.1979, s. 7]. Ostatně jak moc mimo tento seriál (i jeho autoři) byl už tenkrát, naznačuje vážně míněná úvaha samotného Dietla o tom, proč nepřítomnost hlavní ženské postavy nahrazuje licitovaný mariáš: "zdá se mi, že ten mariáš sem strašně patří, že je to ten střelný prach, který voní každému mužskému" [Květy, 20.12.1979, s 47]. Toto je ten pověstný skvělý vypravěč a znalec obyčejného člověka...? Hvězdička za ty slzy smíchu.

plakát

Dr. Wise on Influenza (1919) 

Osvětový snímek vytvořený pod dohledem britských úřadů v reakci na postupující pandemii tzv. španělské chřipky (ve filmu důsledně nazývané the 'flu' ). Filmový dr. Wise nás uvádí do problému a na příkladu pana Browna nám ukazuje, jak se nemoc šíří a čeho bychom se rozhodně měli vyvarovat (kontakt s druhými lidmi, jízda MHD, chození do práce atd.) a co bychom naopak dělat měli (zůstat doma, hodně větrat, kloktat solný roztok, používat při kýchání kapesník a nosit roušku). V mnohém je film z pochopitelných důvodů zastaralý (např. tvrzením, že původcem nemoci je "worm-like germ", jak laikům vysvětluje dr. Weis. Je nutné si uvědomit, že tehdy etiologie tzv. španělské chřipky nebyla známa a významná část lékařů stále věřila v bakteriální původ, např. že za to může Pfeifferův chřipkový bacil). V lecčems je film naopak aktuální (např. apelem na izolaci a k nošení roušek včetně instrukcí k jejich domácí výrobě). Z dnešního pohledu, kdy všude kolem řádí pandemie Covidu-19, je film zajímavý také náhledem na mediální pokrytí pandemie, na reportování o obětech apod. Škoda, že (pokud je mi známo) podobné filmy zabývající se "španělkou" (jak se tenkrát u nás říkalo) v Rakousku-Uhersku a posléze Československu nevznikly.

Reklama

Reklama