Archeix

Nebývalý katastrofický film vypráví o zázraku gravitace a hlavně o charakteru vesmíru: jak úchvatný je to svět a jak nelidské prostředí (koncentrované třeba v poznámce o nádherném východu slunce nad Gangou). Jakákoli chyba nebo nepříznivá okolnost je zničující; jako ta, která změní rutinní práci v boj o přežití. Náhle se hrdinové musejí vyrovnat s blížící se smrtí během několika minut, tyto poslední chvíle jsou přitom rušeny horečnou činností mysli, která zoufale hledá možnost záchrany a zároveň ji zachvacuje panika. Smrt je v mrazivém tichu vesmírné samoty tak jednoduchá: žádné pochopení, žádné završení, jen zhasnutí. Přežijí-li, bude pouze o jednu „pekelnou historku“ víc. (V tomto spočívá i přesah filmu, který recenzenti a komentátoři postrádají: tak prostý je život, který „přesah“ ve vesmíru, jak ho známe, nemá.) Hollywoodské normy tvůrci ve filmu potlačili: postavy jsou věrohodné, dění uvěřitelné a délka záběrů nečekaná (nevím, co by se v kinematografii mohlo rovnat úvodnímu sedmnáctiminutovému, v němž kamera ve svém krouživém tanečním pohybu proměňuje pohledy od neosobního z dálky přes zúčastněný blízký až po subjektivní hrdinčin). Proto lze říct, že film je střízlivý, i když stupňující se napětí je vytvářeno přece jen hollywoodsky (koncentrace náhod, -end). 100 %

Strhující portrét vykolejené ženy, která po celý dospělý život žila v luxusu se snahou být jako aristokratka a nyní, když o všechno přišla, se náhle musí uživit sama. Film počítá s divákem zajímajícím se i o hrdiny, s nimiž se lze těžko kvůli přílišné jinakosti ztotožnit. Jasmine je ovšem Cate Blanchetovou zahrána tak úžasně, že případný nezájem a odstup brzy odezní. Dokonale ztvárnila příběh ženy, která se zoufale snaží vrátit zpět (získat vzdělání v oboru, v němž by mohla být dobrá, a seznámit se s úspěšným mužem stojícím o partnerku), i když ji zrazuje tělo (musí brát prášky, pít alkohol), rozum i instinkt (v důležitých okamžicích se občas rozhodne špatně). Minulý život, v němž své schopnosti vcítit se do situace odlišných nebo vyrovnat se s nepřízní osudu nemohla rozvíjet, ji stahuje dolů a vzrůstá tak obava, jestli jednou nepřestane zvládat sama sebe. 100 %

Film pro příznivce příběhů o všedním životě, kteří nepotřebují patřičnou dávku útěšnosti. Nic zde proto nepůsobí vykalkulovaně: Jesse a Celine vedou svůj rozhovor po dalších devíti letech na rodinné dovolené, kdy konečně mají čas popovídat si jako dřív; proto se jako v předcházejících setkáních dostanou ke všem tématům, která se jim často vrací na mysl, což jsou ale nyní témata, která týkají manželství a rodinného soužití, a tak jejich vztahem nečekaně otřesou. Mám rád hrdiny, kteří sami sebe neberou moc vážně a jsou schopni reflektovat své působení i v právě probíhající situaci. V tomto filmu se mi navíc líbilo, jak se Jesse snaží být stále nad věcí, pojmenovávat, co se jim v rozhovoru děje, zatímco pro Celine už není tak důležité, co je nebo není pravda, ale co sama prožívá. I závěr, který se mi zprvu zdál příliš „útěšný“, protože Celine vedla rozhovor ke katastrofě (viz i narážky na řecké tragédie a vůbec místo dovolené: Řecko za krize), ale nebyl: pro hrdinku, která nakonec prohlásila, že už Jesseho nemiluje, bylo mnohem podstatnější, že mají rodinu se dvěma dětmi, a nešlo tedy jinak než přistoupit na znovuobnovení vztahu. Na Jesseho hru, která nebyla kdovíjaká, protože sám už nevěděl kudykam. 100 %

Film o tom, jak je téměř nemožné vytvořit něco dokonalého. A jak tragické jsou okolnosti, když se to povede. Jak tahle posedlost člověka může dovést k šílenství. Na Černé labuti je sympatické i to, že Aronofsky své celoživotní téma závislosti opět ukazuje v jiných konturách. A že se mu povedlo ne zopakovat, ale znovuobnovit svůj styl, který i tento příběh dokonale umocňuje (v čemž se velice podobá Miloši Formanovi). 100 %

Výborně vystavěný hollywoodský film bez klasických klišé, jen nevím, co bylo na příběhu tak důležitého, že mu tvůrci věnovali tolik energie. Téma posedlosti dokázat něco ojedinělého, s níž zápasí hned tři hrdinové a která jim ničí život? Možná, jenže tohle téma se moc nerozvedlo, postavy byly příliš vykonstruované, stejně tak fabule. Všechno působí racionálně efektně a studeně, nic osobního. Nakonec jsem si pomyslel, že hlavním cílem bylo ukázat, jak skvěle umí režisér natočit film, ale pak přišla pointa, že lidé chtějí být klamáni, a proto mají tak rádi kouzelníky, což jsem pochopil tak, že i pro tvůrce je film vlastně jen takovým kouzlem, které nemá jiný smysl než zabavit. 80 %

Klasicky (tj. osvědčeným vynikajícím způsobem) natočený film o dvojjediném příběhu: o lásce, již budoucí milenci nečekali a dlouho si ji odmítali přiznat, protože si byli povahou i vedeným životem tak odlišní, a o katarzi stárnoucího profesora, který byl tak zabořen ve své roli člověka ukazujícího cestu (kazatel, učitel, spisovatel), že si odmítal uvědomit, jak málo skutečný život zná a jak málo v bolesti pomáhá poznání. Proto se mi zpětně velice líbila úvodní scéna, kdy Lewis nechápe poznámky, co vlastně ví o dětech, když on přece byl kdysi také dítětem a v Narnii jde přece o kouzlo fantazie, která ukazuje cestu. Později ho totiž zasáhne myšlenka „Čteme pro poznání, že nejsme sami“, která je s jeho životní filozofií v kontrastu. Když se ptá studenta, zda by s myšlenkou souhlasil, ptá se jeho, nebo sebe? Sám celý život tvořil, aby ukazoval cestu, ne aby byl lidem blíž. A až po definitivní smrti své ženy sám prožil, co v bolesti může pomoci víc. A co je tedy lidštější. 100 %

Tak nevím. S jakým záměrem autoři tenhle film točili? Určitě nechtěli, aby si divák udělal o radaru fundovanější názor, to by aktérům poskytli mnohem více prostoru a donutili je zasadit pojednávané události do nejrůznějších kontextů. To by se nezabývali motivy, jakým byla vlaštovka na besedě. Chtěli ukázat, že čím méně lidé o problému vědí, tím halasnější mají názor? To by jim zase museli klást otázky, které by jejich myšlenkový svět obnažily. Natočit komedii o radaru? To by museli buď jít do toho předem s vědomím, že účastníky zesměšní, nebo tušit, jaké dětinské věci jim lidé předvedou (píseň s klipem, peaceland, natřásání se před kamerami). Vidím to tak, že točili, co jim přišlo pod ruku, a pak se s tím snažili něco udělat; nejsnazší bylo komedii. A vlaštovku chycenou v prostoru, v němž nechtěla být a v němž nakonec vykoná potřebu, využili jako symbolu: vždyť co jiného můžeme jako občané dělat s tématem, které nám bylo vnuceno, o jehož okolnostech nic nevíme a o němž jinak nerozhodujeme? Pro mě to ale na dokument s tak závažným tématem bylo málo. 50 %

Tajemná řeka je pro diváky, kteří chtějí trochu jiný hollywoodský film. Začíná jako psychologický příběh, mění se v detektivku, sleduje více postav a nakonec se vrací k úvodnímu tématu: k reflexi, jak traumatický zážitek z dětství ovlivnil tři kamarády a jejich styl života. Reflexe ovšem není doslovná a závěr vyvolá více otázek než odpovědí: proč Jimmy naznačil, jak to dopadlo s Davem? Dostane ho Sean za mříže (když na něj zamíří prstem), nebo to nechá na ostatních kriminalistech (až objeví mrtvolu)? Jak byl postižen Sean, jaký měl problém v manželství? Je lidské pomstít se v duchu zásady Oko za oko, zub za zub? Je to ospravedlnitelné? 90 %

Příjemný film o různorodě poraněných lidech, kteří se snaží sblížit se s druhými, aby ve své samotě nezahořkli. O tom, že se navzájem rádi mít můžeme. 70 %