jahol

Vybroušené konverzační drama, které oslňuje, jakmile je v záběru Philip Seymour Hofman nebo Meryl Streepová (šíře jejího hereckého záběru je neuvěřitelná), nejlépe oba, a okamžitě vybledne, když v záběru scházejí (třetí vrchol v trojúhelníku, Amy Adams, nezáří vůbec, protože dost přehrává). Hlavní akademické téma je vyjádřeno přímo názvem filmu a přináší řadu otázek - Jsou pochyby základní lidskou daností? Lze žít bez nich? Lze být bez nich dobrým člověkem? Vede absence pochyb k dobrému nebo špatnému? Kromě něj vás ale film přes VAŠE pochyby ohledně kněze nenápadně dostane do role ředitelky školy a budete s velkým zájmem řešit otázku, zda byste i Vy, při nestranném pohledu na věc, mohli být obětí mystifikace a pokud si odpovíte ANO, budete o to víc nadšeni z hereckých schopností, tentokrát nikoli P.S.H., ale jeho kněze, a z intuice jeho protivnice.

V poslední době se mi nějak podezřele často stává, že dobře hodnocený film (Watchmen) mi přijde nic moc. District 9, který s 88% trůní na csfd na 149 místě mezi nejlepšími filmy všech dob (????!!) je toho zatím nejvýraznějším příkladem. Ne, že by tenhle film neměl plusy - velmi neotřelý námět (naprosto nový pohled na téma kontaktu s mimozemskou civilizací) vzbudí zvědavost a naději na velký scénář, naprosto originálně až grandiózně "vytvoření" mimozemšťané a.... a to je všechno. Vlastně ne, ještě jeden plus... cca prvních 20 minut filmu, kdy je mimo jiné brilantně líčeno zahájení přesídlení a "citlivé" jednání s alieny s bomba hláškami ("počkej, toho malýho sejmi, až u toho nebude kamera") - takhle kdyby ten film pokračoval celou dobu, je to na pět hvězd a to stopadesáté místo na csfd by si možná zasloužil, reportážní styl tady sedí jak ulitý. Jenže - to už je opravdu vše. Reportážní styl se láme, ideje mizí anebo se přetvářejí v naprosto gigantická dojákovitá klišé a hlavně - lidští hrdinové se začínají chovat jako totální dementi (že budou uvidíte koho odposlouchávat a zaměřovat přes mobil snad ani není spoilerem, to vás napadne během vteřiny, ale jemu to nedojde celou dobu a dokonce ani na podruhý) a z druhé strany - záporní vyvražďovači se v boji chovají tak neuvěřitelně naivně, že jim nepřejete ani těch 5 minut, než to doopravdy koupí - jediní, kdo se chovají tak nějak skorem normálně a inteligentně lidsky (pravda, až na tu vášeň pro žrádlo - ale i tu lze u některých lidských jedinců pozorovat) jsou tak překvapivě ti, kteří lidmi nejsou.... Akční béčko pak pokračuje scénou jak vystřiženou s Transformerů, a to i se všemi neduhy - souboje jsou nepřehledné, nehezky natočené a neoriginální... na závěr samozřejmě přichází neoriginální megaklišé... Je to strašná škoda, ten námět měl na hodně a začátek filmu se vydal správným směrem, než byl z podivných důvodů přeměněn v tupé béčko. Trochu potěší občas zpracování, některé scény ještě jisté prvky originality mají a v kině docela vyniknou, pokud si ale chcete District stáhnout, rovnou na nějaký zážitek zapomeňte. Ale jestli vám to v kině nevyjde, nic není ztraceno, počkáte si na DVD a hlavně - takhle okatě inzerovaný nášup ve formě druhého dílu jsem ve filmu už taky dlouho neviděl.

Od Kim Ki-duka znám zatím pouze "Čtvero ročních období", takže těžko mohu porovnávat a ubírat hvězdičky jako jiní. Celkový dojem z jeho druhého podobenství zůstává někde "mezi" - na zavržení to není, ale básnické síly, sevřenosti, vypjatosti a krásy "Jara, léta..." "Luk" nedosahuje. Kladem je určitě výborně vybraná a hrající ústřední dvojka - ani on ani ona nepotřebuje slova, aby vás uhranuli - ať už smutným pocitem a zlobou z marné touhy a posledního boje o krásno protékající pryč mezi již stárnoucími údy, či přímo zhmotněním prvních okamžiků poznání a osvojování si úžasné síly ženskosti ve světě mužů. Jenže scénář negraduje, stáčí se i na korejské drama divným způsobem, magický luk, který je třetím, plnohodnotným partnerem v příběhu dvojice, kamsi mizí a závěr (na mne) působí tak vyumělkovaně, jako by byl natočen českým režisérem, který si to chtěl taky zkusit... :-)

Atmosférou a celkově jen nepatrně slabší (použít tohle slovo je zde skorem svatokrádež) než nejlepší western všech dob, natočený stejným režisérem o dva roky později, přitom v řadě ohledů (humor!) i více dávající. A ústřední téma, kterým je pro mne porovnání individuálního (lidského!) zlého (máme ho ve filmu hned ve třech exemplářích) s (nelidským!) kolektivním šílenstvím válečného zla, je také asi silnější, než hlavní témata (prosadit svůj sen za každou cenu, třeba) v Tenkrát na západě.

Po Michalkově remake jsem cítil povinnost vidět i originál, už proto, že mnozí, vlastně téměř všichni, jej staví o dost výše a já si nedovedl představit, jak dobrý ten film může být, aby trumfnul svého pokračovatele. Dopadlo to tak, jak jsem čekal - pro MNE je Michalkov dále o celých 50 let vývoje filmařiny a o mnohé další. Jestliže originál ve velmi silném podání řeší především otázku individuální odpovědnosti, u Michalkova je toto téma pouze jedním z mnoha políček skládačky obrovské bizarní směsky témat post-socialistické ruské společnosti, ruského národního specifika, nesmyslnosti a krutosti, ale současně i přirozenosti války a dalších a dalších... Z filmařského hlediska, nezlobte se, působí ve srovnání Lumetovo dílo v některých pasážích trochu staticky. A nakonec - zážitek z filmu je hodně o silných scénách - v Lumetově originálu jsem prožil dvě tři, v Michalkově veledíle zhruba tucet... Dvanáct rozhněvaných mužů je přesto úctyhodný film, na svou dobu jedinečný experiment , strhující svým reportážním, on-line pojetím (v několika málo případech ale trochu narušeným až přílišnou deklamativností postojů), s milovaným Henry Fondou v kladné roli, se zajímavou zápletkou, silným tématem odpovědnosti a atraktivním tématem oprávněnosti změny individuálního postoje ve světle nových skutečností anebo prostě pouze nových emocí, film ve své době jistě za maximální hodnocení, který za těch 50 let jen trochu vybledl na silných 8/10.

Patří k úžasným okamžikům, když v sobě umělec dokáže nalézt sílu k získání nadhledu a objektivitu k nezávislému ztvárnění procesů, jichž je bezprostřední součástí. Zcela mimořádné vystižení ruské(?) duše a světa, ve kterém žije. Čím déle trvá mnohahodinová debata v tělocvičně, tím více budete pohlceni osudy jejích aktérů, dialogy ("Poslouchejte, jste intelektuál, nejste normální..."), gesty, konflikty mezi účastníky. A nerušily mne ani občasné výhledy ven, na osud čečenského chlapce, jejich délka byla přesně načasovaná tak, aby nerozbíjely hlavní sevřenou dějovou linii. Dvanáct je jeden z mála filmů, který mám chuť si okamžitě pustit znova, vychutnat a objevit další detaily, které jsem prostě nebyl schopen vstřebat. A jeden citát na závěr: "Ruský člověk NIKDY nebude žít podle zákona. A pročpak? Přece zákon ho nudí. Zákon je nudný! Není v něm nic osobního. A ruský člověk je bez osobního vztahu zbytečný člověk. Hluchý květ... "

Nemohu si pomoci, ale mě Vlákna nějak extra nevzala (a to jsem jim byl apriori nakloněn). První část, až do okamžiku jaderného útoku na Británii, která se ještě může opřít o tehdejší reálie a činí tak při omezeném rozpočtu filmu značně vynalézavě, je hodně dobrá (minimálně 8/10), ale postapokalyptická pasáž (maximálně 4/10) vlastně až na pár písmem podaných hypotéz a hodně monotónního pohledu na velké lidské neštěstí dává jen málo (očekával jsem mnohem vynalézavější studii zhroucení civilizační infrastruktury, na kterou se film ve svých prvních "pavoučích" vteřinách dost odvážně chystá). Polodokumentární forma vlastně od jaderného výbuchu přestává fungovat, společenské struktury nemizí (což by nakonec možné bylo), ale jsou reprezentovány strašně odfláknutě - pár telefonáty v pozadí a ozbrojenými maníky (stejnými po pár dnech i po pár letech) reprezentujícími jakési vyšší pověření. Asi je dobře, že film dostává (hlavně od mladých diváků) velmi vysoké hodnocení, ale garantuji Vám, že sny těch z nás, kteří období studené války zažili (když Američané nasadili Pershingy v Západním Německu, byl jsem právě na vojně), byly ještě mnohem barvitější. Na to vše zlé a strašné, co je ve filmu naznačeno, ale někdy jen málo dotaženo, nás naši politruci důkladně připravovali.

No, já jsem od Marleyho čekal něco jako vodopád vtipných situací s hrozně sympatickým psem, u kterýho si budu říkat - je to kýčovitý, ale je mi to jedno, jaholek holt občas něco takovýhleho potřebuje... a dostal dost tuctovej snímek o životním úseku jedné rodiny z mnoha, co tohle prožijou, kterej nejde nijak extra do hloubky, není nijak extra vtipnej ani moc nebere za srdce... a Marley se mi líbil asi tak na čtyřech místech filmu, který by vystačily na 3 minuty maximálně... a jeho nezvladatelnost byla za hranicí, kterou bych ustál, je jasný, že to byla nadsázka, ale na tu se pak dost těžko nabaluje ta část filmu, která má zase vypadat "realisticky"... ale zase nemohu říci, že by mi vadil konec, který je opakovaně kritizován pro přílišnou dojákovitost, ten mi přišel vcelku OK, na americkej film.. mohlo to být o dost horší...(jestli chcete opravdu zažít pořádně neupřímný tlak na slzní kanálky, pusťte si Sedm životů). Plusem filmu je hezká zkracovačka asi někde za třetinou a pak asi i scéna na pláži s krátkodobým osvobozením ze jha podléhajícího, i když tady jsem si ještě nevyjasnil, zda už není za hranicí sentimentálního kýče. Pejskaři ať si minimálně jednu hvězdičku přidají, já svýho pejska nemám, ale pár mnohem sympatičtějších než Marley taky znám.

I pro českého diváka dost zajímavá veseloherně pojatá miniexkurze do světa těch, kteří (u nás) na super.cz svými tvářemi, bradavkami, bicepsy, vycpaninami a plastikami (ale už nikoli, probůh, myšlenkami) plní vymezený prostor mezi reklamami, a světa jejich "čubek" (používám výraz z filmu), které je do toho prostoru za adekvátní obnos dostanou. Záměr dobrý, ale vše zůstává na půli cesty, protože film vcelku často a pravidelně střídá skvělé okamžiky se zápletkami a akcemi velmi průměrnými, a to samé lze říci o rovině satirického nadhledu, kdy některá brilantní vystižení bezduchosti "sedmého pokoje" jsou vzápětí rozmělněna a smazána přesně těmi klišé, na která upozorňují (musím žasnout, že to tvůrce filmu nepraštilo přes oči). Protože navíc konec si většinou pamatujeme nejlépe a v tomto filmu bohužel zastupuje ten horší případ, nad 3/5 nevytáhne hodnocení ani skutečně výborný Simon Pegg a dost dobrý Jeff Bridges.

Hodně dlouho jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami a to jsem chtěl v jednu chvíli dát pět. Atmosféra světa dobrovolně odcházejících ze života není snad magická, ale je rozhodně velmi originální a taková nějaká uvěřitelná. Temnější a smutnější svět vykreslený ve filmu v sobě dobře vyvažuje smutek a prázdnou bezvýchodnost s jistou, pro náš svět (nebo námi záměrně uspořádaný život?) málo běžnou mírou volnosti, protože copak si vás nakonec po smrti ještě někdo dovolí buzerovat? - Je to přece na vás, jak si svůj život, který vám již nepatří, uspořádáte a když se vám do něj vkrádají zvláštní věci a malý zázraky, nikomu do toho nic není.. :-). Z mixu prázdnoty, volnosti a smutku se na vás vykulí velmi netradiční road movie, která nabere grády po příchodu výborné Shannyn Sossamon, pro mne jednoznačně nejlepší postavy filmu. Jak už ale zde psali mnozí, poslední zhruba čtvrtina filmu se malinko vydává jinam a ani mě moc nesedla. Sebevrazi - Love story by si úplně vystačili s oním světem a něčím trochu okořeněným pocitovým otevřeným koncem - tak trochu až "racionální" ladění úplného závěru možná potěší ty z nás, co to mají rádi alespoň nějak srovnané (a pak asi taky milovníky červené knihovny, kteří se k tomuhle filmu dostali nešťastnou náhodou), ale melancholickým snílkům dá pecku mezi oči.