Idego

Surrealistickej bizár, kterýmu ale pro to, abych si ho užil víc než jenom jako kuriozitu, chybí nějaká hloubka. S kostýmama a scénou si režisér zjevně vyhrál a nejde mu upřít nápaditost, ale 70 minut čistýho surreálna je na mě moc. Jeden z těch filmů co jsou čistě svojí unikátností zajímavý, zároveň jsou ale na koukání nudný.

Příběh je zajímavý, ale na 80 minut nestačí. Zamrzí laciná hudba, uši trhající dabing cizojazyčných dialogů, inscenovaná scéna se synem a celkově zpracování trochu ve stylu pošty pro tebe.

V Rimini sice čiší deprese z každýho záběru, pomalý tempo, statická kamera a Richieho cringe vystoupení působí minimalisticky syrově, až by z toho mohlo jednomu být nevolno, ale cringe sám o sobě nestačí a tady ho vlastně ani není tolik, aby se to byť minimálně dalo považovat za zábavnej bizár, jako třeba takový Hundstage (který by stopařka Marie Hofstätter utáhla i sama). Chyběl mi tu Seidlův cynismus a něco víc než jenom příběh alkoholické trosky a jejího toxickýho (ne)vztahu s dcerou. A že se ta troska za zenitem prochází po pláži, která stejně jako jeho život dávno není prosluněná, a občas při tom překročí nějakýho kempujícího migranta, kterej je stejně jako on sám vykořeněnej, tomu pro mě hloubku taky nedá, protože mi to přijde moc zkratkovitý a povrchní, zejména s ohledem na to, co za emoce ve mě Seidl dovedl vzbudit ve svých předchozích filmech.

Pink Flamingos jsou slavní hlavně jako brutálně exploitační jízda šokujících zvráceností. To je nepochybně pravda, ale často se zapomíná na to, že pod rouškou tohoto béčkovýho trashe se skrývá emanipační manifest americkýho hnutí za LGBT práva a naprosto unikátní zeitgeist 70. let. Pink Flamingos jsou esencí rebelství proti morálním autoritám a ultimátní vztyčenej prostředník všem společenským konvencím. A jako takoví jsou (bohužel) stejně aktuální dneska jako byli před 50 lety. Protože takhle nějak si samozvaní strážci tzv. tradičních hodnot dodneška představují, že vypadá svět LGBT+ lidí. A Waters si ty jejich strachy přivlastnil, vzal do extrému, a tím je odzbrojil a rozcupoval na cucky. Všem tradičním hodnotám se Waters vysmívá a staví je na hlavu povýšením oplzlosti na nejvyšší ctnost a zdroj společenského uznání. A v ikonické Babs Johnson dal Waters LGBT komunitě unikátní nasranou superhrdinku, která ztělesňuje duch Stonewallu. Stejně jako queer lidi se už nechtějí dál skrývat, nechat se šikanovat a ponižovat, stejně jako rok po Stonewallu poprvé šli hrdě do ulic, drželi se za ruce a líbali na veřejnosti, jde Divine se svojí tzv. zvráceností hrdě do světa, naprosto od nikoho si nenechá srát na hlavu a s každým, kdo jí zkříží cestu, udělá doslova rychlej proces. Žerte hovna!, řve Divine do médií svoje politické přesvědčení a všichni marginalizovaní můžou řvát s ním. A zatímco puritánům praskají všechny cévky, já u toho i u desáté projekce slzím smíchy.

Že Berger svoje filmy recykluje a přetáčí s drobnýma obměnama mi nevadí, naopak mi přijde zajímavý sledovat, jak se jeho styl vyvíjí a co se rozhodne v nových iteracích akcentovat. S Los agitadores, kde se okamžitě nabízí paralela s Taekwondem, se ale Berger oproti mladšímu snímku vydal poněkud nešťastným směrem ředění hlavního tématu. Na rozdíl od taky v kolektivu se odehrávajícího Taekwonda chybí Los agitadores fokus na pár konkrétních postav a dynamiku jejich vztahu. Sice tu je jakási ústřední dvojice / trojice, kolem které by se dalo to napětí budovat, ale spolu s nima tu je taky dalších snad 20 postav, kterým se bohužel věnuje příliš velký prostor, a celý film se tak tříští na spolu nefungující fragmenty. Do 100 minut je těžký krom studie homofobie a homoeroticismu v macho kolektivu nacpat ještě mužský pohrdání ženama, konsenst v sexu, drogy a konspirační teorie tak, aby to nebylo povrchní, a Bergerovi se to tu nepovedlo. Kvůli tomu střídání postav jak na orloji tu pak není možný rozehrát jeho klasickou hru s pohledy, náznaky, gesty a diváckým očekáváním, který na jeho filmech tak oceňuju. Jak se v Taekwondu atmosféra dala chvílema krájet, v Los agitadores jsou emoce na nule a film jenom nudně prošumí kolem.

V Netflixu si očividně myslí, že stačí poskládat dost naturalistických záběrů z války za sebe, nalít obrovský peníze do produkce a ukrást jméno slavnýho románu pro s ním prakticky nesouvisející film a bude z toho megadílo. Nebude. Myslí si, že když šestkrát zopakujou střídačku mezi zabláceným zákopem pod palbou a generálem sedícím v teple u krbu u opulentní večeře, bude to jakože silnej message o utrpení lidu jako hře mocipánů. Nebude. Když to bude mít takhle dementní jednorozměrnej scénář s hercama, co hrajou jak onuce, bude z toho jenom další netflixově sterilní, prvoplánový a natahovaný klišé a kýč. Pokud někomu ve válečným filmu stačí, že věci dělají ka-boom a bum-ratatata, prosím, ale mě to nudí k smrti. Pro dobrý válečný drama z první světové sáhněte třeba po 1917. To byl o dvě třídy lepší film.

Svěže natočená alegorie o hledání sebe sama, smiřování se s vlastní odlišností a hlavně přijetí tohoto svého odlišného já, které není nutně v souladu s tím, jak jsme o sobě přemýšleli doposud a jací bychom být chtěli. K tomu neotřelý humor, špetka absurdity a super soundtrack. Kdo v tom hledá gore horor, bude zklamanej, kdo má rád horory, kde je o symboliku, bude nadšenej.

Jsem si jistej, že kdyby Pekingská opera nezněla jako házení hrnců po mrouskajících kočkách, užil bych si tenhle film o dost víc. Bohužel, ať jsem se snažil sebevíc, Pekingská opera mým uším jako házení hrnců po mrouskajících kočkách zní, a říct, že jsem si ji tak nedovedl plně vychutnat, by byl eufemismus. A protože hudební složka je v Konkubíně stěžejní i pro vyprávění, nedovedl jsem se přes ni dost dobře prokousat k příběhu a postavám. Tu epickou queer ságu o neopětované lásce, zradě a turbulentní moderní historii Číny jsem tak sice zaznamenal, ale neprožil. Kdybych měl znovu sáhnout po nějaké sáze z Číny 20. století, mrknu znovu na Huo zhe.

Historická (ne)přesnost je mi úplně ukradená, není to dokument. Anachronický prvky jako třeba moderní balet na svatební hostině mně naopak přišly jako vzácná ukázka toho, čím tenhle seriál může zaujmout. Jinak je to prostě další ze seriálů, který Netflix blije jak na běžícím pásu a kterej prostě nenabízí nic jinýho než možnost u něj na konci dne vypnout. Asi by se pro to nejvíc hodilo slovo sterilní. Ve výsledku to vypadá jako historická The Crown, ale je to sterilní telenovela s povrchníma postavama a dějem, kterej by se v pohodě vlezl do poloviční stopáže.

Částečně antropologický dokument o venkovské americe, částeně přírodovědný dokument o americké přírodě, míň už drama o Lillian samotné. Ta jenom chodí, občas něco ukradne, nikdy si jí nikdo nevšimne a za celej ten rok ji nikdo s ničím nekonfrotnuje a ve filmu figuruje víceméně jenom jako spojovák jednotlivých výjevů. Ty jsou moc izolovaný, krátký a povrchní na to, aby mohly samy o sobě cokoliv hlubšího sdělit. Vykořisťování indiánských rezervací pro suroviny nebo socioekonomickou zkázu Detroitu fakt neshrne dvouminutovej proslov náčelníka na protestu proti ropovodu ani pársekundovej pohled na pobřeží. Navíc je často zjevný, že jsou ty výjevy psaný na sílu, což je něco, co u mě každej film sráží silně dolů. Kdo se chce a dovede u Lillian dojmout, prosím, já jim to přeju, ale já na silnej zážitek potřebuju víc než když se čistě mechanicky napsaná postava prochází po thriftshopu, kde zrovna "náhodou" majitelka komusi telefonuje a vysvětluje, jak měla kdysi super restauraci a teď nemá skoro nic, protože tajfun, lidi se odstěhovali a byznys dojel.... Sorry ale to je prostě tak povrchní, že to nedávám. Sledovat Lillian byl tak trochu masochismus; měl jsem to v půli vypnout a netrápit se.