Idego

Miluju bizár a na novýho Warmerdama jsem se hodně těšil, ale kvalitám mnohých jeho předchozích počinů se Nr. 10 nevyrovná. Rozjezd je dost pomalej, až jsem se bál, že začal točit obyčejný filmy bez špetky WTF, aby se to pak najednou otočilo o 180 stupňů a jakoby začal úplně jinej film. Chybělo tu balancování na ostré hraně normality a absurdna, který dává šťávu Emmě Blank a Schneider vs Bax. Chyběl tu postupnej rozvoj a gradace toho absurdna jako v Borgmanovi. V Nr. 10 se místo toho dlouho nic zvláštního neděje a pak najednou bác in your face všechno je jinak. A to prostě není ono. Ve výsledku to bizarní bylo určitě dost, ale většina zápletek, očekávání a vlastně i postav přestane v půlce filmu být důležitá a do konce filmu se nestihne vybudovat nic dostatečně komplexního, co by je nahradilo, takže výsledek je docela rozpačitej. Potěšil mě ale meta rozměr s divadelní "abstraktní koláží bez logiky" a kopání do katolické církve, což byly nejvtipnější, resp. jediný vtipný momenty.

Jakubiskův styl magickýho realismu mně nesedl. Mnohý dramatický scény byly na můj vkus přehnaně teatrální, a naopak ty, který měly být vtipný, byly v lepším případě košatý a nevtipný. Ani symbolika mně k srdci nepřirostla. Ta tisícročná včela vypadala spíš jak pavouk a mnohý repetitivní motivy (třeba tu holčičku, co pořád chodí s ohněm sem a tam) jsem nepochopil a ani jsem po tom nijak zvlášť netoužil, protože jsem se většinu filmu nudil a ztratil chuť dopodrobna rozpitvávat tvůrčí záměry. První polovina je navíc strašně přeplácaná erotickýma scénama, až jsem z toho měl chvílema pocit, že se dívám na soft porno, a vůbec tomu nepomohly nesedící postsynchrony. Přes všechny ty nedostatky se mně to ale líbilo dějově a dostal jsem díky tomu celkem živej obrázek toho, jak vypadal na začátku století život v Horních Uhrách. Sledovat příběh tří generací na malé vesnici je přecijenom trochu živější než hodina dějepisu. Kdybych ale měl znovu sáhnout po tříhodinové historické rodinné sáze se špetkou magickýho realismu, jednoznačně si vyberu Jedny a druhé od Lelouche.

Nevtipná, kýčovitá, přecukrovaná a předvídatelná hollywoodská slátanina. Nechápu, za co vděčí své proslulosti a oblíbenosti.

Tohle se mi líbilo daleko víc než Florida Project, protože koukat na skupinu uřvaných děcek snad z definice nemůže být příjemný, zato Mikey Saber je svým zvráceným způsobem sympaťák. Narcistní velkohubej sobec a lhář, kterýmu ale nakonec člověk i fandí, protože kdo by se z takové díry taky nechtěl dostat. Red Rocket je svým satirickým přístupem k sociálním bolestem Ameriky skvěle vybalancovaný. Sean Baker tady servíruje svěží směs dramatu a komedie. Celou dobu se to drží ve středním módu, není to ani vyloženě k smíchu, ani z toho člověku netrne, ale ten neustále přítomnej kontrast bezčasí a vykořeněnosti, ve kterým Mikey proplouvá jahůdkovým pokojíčem a Donut Hole, tomu dávají jedinečnou atmosféru.

Když jsem viděl v úvodních titulcích "Murakami", tak ve mně hrklo, protože číst jeho knížky pro mě bylo dost utrpením, přestože si jinak dramata užívám. Ve všem, čeho se Murakami dotkne, mají všichni deprese, umírají, umírají jim blízcí a oni páchají sebevraždy, jsou duševně nemocní, mají rozdvojené osobnosti, týrají je rodiče a nonstop trpí zatímco všichni se všema spí. A to samo o sobě není problém. Problém je, že to všechno je vždycky narvané do jednoho jediného díla. Murakami to prostě žene do extrému a přeplácává a překombinovává tak, že už to není dojmený, ale spíš WTF, a jelikož je to jeho obecný styl, ani omylem to není originální. A tenhle film má v sobě tohle všechno, co na Murakamim nemám rád. Je to tak strašně překombinovaný, že je mi z toho až blbě. *SPOILER* Kdyby zůstalo u vztahových problémů a následně mrtvé manželky, ještě by to šlo, ale mrtvá manželka nestačí, musí k tomu být i mrtvá dcera, pak vražda, pak musí mít jeho řidička napřed násilnickou a pak taky mrtvou matku, všichni mají výčitky, utrpení se z obrazovky jenom valí, do toho samozřejmě nesmí chybět sexuální rovina o školačce, co se vkrádá do spolužákova domu a masturbuje na jeho posteli, a to všechno meta obaluje metaČechov v meta šesti jazycích včetně korejské znakové řeči. Sorry ale já to nedávám. Nedovedu se s tím ztotožnit, ale leda rozhazovat rukama nad tím, jak je to praštěný. Když po tomle všem začne Misaki brečet u svýho rodnýho domu a ještě aby toho nebylo málo odhalí, že její matka měla rozdvojenou osobnost, už to bylo opravdu jenom k smíchu. *KONEC SPOILERU* A navíc to kurva trvá tři hodiny. Tři! Kdyby to bylo o hodinu kratší, dalo by se to přežít, ale tohle bylo přes čáru. Až příště uvidím Murakami v úvodních titulcích, rovnou to vypnu.

Jakkoliv je Brambůrek dějově i scénáristicky dost jednoduchej, má zároveň neotřelou a sympatickou stylizaci, pár vtipných momentů, badass babičku a Freedom Song od bohorodičky a mně se to prostě líbilo. Nic hlubokýho, ale jako feelgood jednohubka skvělý.

Největší problém tohoto filmu je, že tu všichni krom Hanny Schygully hrajou jak lobotomizovaný špalky. Nepřekvapilo by mě, kdyby to tak chtěl Fassbinder schválně, ostatně je to záměrná teatrálnost, co dává některým jeho filmům šťávu, a drsný psychodrama na povrchu říznutý satirou a absurdní komedií k jeho rukopisu patří. Ale tady je tolik křečovitýho přehrávání, který navíc umocňuje sterilní postsynchronní dabing, že většina scén nepůsobí ani komediálně, ani dramaticky, ale jenom trapně, a neschroustal jsem to ani s vědomým úsilím o nadhled. Jedinej moment, kdy klasická Fassbindersrezeptur funguje, jsou scény u Hansovy rodiny, a to je na celej film slabota.

Povrchní, plytký, se zápletkou jak ze špatnýho vtipu a vypatlaným prvoplánovým scénářem. Hraje si to na artový drama o přežití v drsným světě a rozervané ruské duši, ale drama je přepálený na úrovni telenovely, morální poselství je v tom tak násilně narvaný, až je mi za autory trapně, a natahovaný záběry na zoufalej ksicht při bloudění tajgou ještě z žádnýho filmu samy o sobě art neudělaly, a to ani když do toho přidáš teskný piano.

Škoda přepálenýho konce.

Tim and Eric Awesome Show byla až moc meta anithumor, ale tohle je přesně ta správná dávka bizáru na dobrou noc.