Idego

Sžíravý portrét osamělosti, sexuální frustrace, chudoby, power play a rasismu v kulisách tropickýho ráje. Tereza se svýma láskama jsou si vzájemně vykořisťovateli i falešnou nadějí, všichni jsou svině a zároveň oběti. Vyprázdněnost a beznaděj tu srší z každé palmy a Seidl nás do toho voyeursky hodí, s jeho typickou středovou kompozicí a statickou kamerou, aby to dřelo až na kost. Hakuna matata, vážení diváci. Na Seidlovi mě mimo jiné strašně baví, jak širokou paletu interpretací ten jeho dokumentární styl otevírá. Někdo v Terese vidí blbou krávu, já v ní vidím osamělou duši zoufale toužící po někom blízkém. Někdo v úvodní scéně vidí nechutný pokus o dělání si legrace z hendikepovaných, já v tom vidím akcentaci kontrastu, že Teresa pečuje o ostatní, zatímco o ni nepečuje nikdo. A jakkoliv jsem u prvního dílu trilogie trnul, dovedu si představit, že v jiným mentálním rozpoložení bych se u toho smál. Prostě Ulrich ♥

Hoffnung bylo pro mě z celé série nejslabší. Možná to bylo částečně tím, že jsem jel Seidla třetí večer v řadě, ale na rozdíl od Liebe, kde jsem od začátku do konce trnul všestrannou osobní tragédií protagonistů, nebo Glaube, kde jsem se naopak hodně smál, ve mně Hoffnung moc emocí nevzbudila a tak nějak jenom proplula kolem.

Famózní studie tradičních genderových rolí. Výsostně feministický film. Absurdní, trochu černá komedie par excellence, u které jsem se hodně smál. Bohdalová, kterou normálně nemůžu vystát, tu je naprosto k sežrání jako chytrá/vychytralá manipulátorka, a Menšík zahrál tak dokonale hnusnýho a blbýho křupana, že se může porovnávat se Suchařípovým Faunem (byť ražením filmu míň slizkým). Jako zkušená kostyméreka tomu dovedla Krumbachová dát svoji jedinečnou stylizaci. Ta kuchyň! Ty barvy! Ten nábytek! Takovou pecku jsem fakt nečekal. Jaká škoda, že jí soudruzi zakázali další tvorbu a mohla tak natočit jenom jedinej film. Ale i v něm si do nich zvládla rýpnout. "Bohouši! Někdo ohlodal v celém bytě nožky od nábytku! Jakoby tu měli nory nějací ... cizopasní hlodavci! Nenasytní! Žraví! Nestoudní! Co si mám počít? Jak mám přimět jakéhokoliv řemeslníka, aby vykonal tak ... podivnou opravu? Zvlášť v dnešních časech, kdy lidem tak zjemnělo nervstvo?"

První díl byl pro mě veskrze vážnej a hlavně hrozně smutnej, ale jakkoliv je Glaube co do tíživosti sdělení i hloubce osobní tragédie protagonistů srovnatelný, na rozdíl od Liebe jsem se tu párkrát po Seidlovsku pořádně zasmál. Když totiž Maria Hofstätter učí Busenfreunda Reného Rupnika otčenáš, nejde se udržet, i kdyby člověk chtěl.

Mystifikační klenot pro všechny milovníky bizáru. Pořad pro děti produkovaný sektou uctívající boha slunce Oxta. Děti se dozví, proč nepít kravské mléko, kdo kouzelníkovi postřílel všechny holubice, jak číst myšlenky koale a co vám ukradne Shädowmän. Oxtos provides! Všechny díly jsou oficiálně na Youtube.

Komedie je dost silný slovo. Vůbec mi nesedl ten pomalej styl a rochnění se v detailech. Možná bych si to užil víc, kdybych měl větší povědomí o kultuře japosnkých pohřbů a z nich vyplývajících sociálních konvencí. I bez toho ale bylo často jasný, co se autor snažil říct, akorát mi to nepřišlo ani trochu vtipný, ani smutný. Dvě hodiny čisté nudy, který mi sebraly chuť i podívat se na údajně přístupnější Tampopo.

Za hodinu a něco (notnou chvíli z celkové stopáže zabere ještě úvod a písničky) se na pódiu vystřídá snad 40 lidí, z nichž většina není vtipná vůbec, jiní se za těch 5 minut, co na ten výstup mají, nestihnou rozjet a už odcházejí, někteří dokonce neříkají žádné vtipy a jsou tam jenom na pár sekund, aby uvedli někoho jiného a řekli, že je to skvělý člověk. Sorry ale já jsem čekal comedy line-up plnou LGBTQ+ tematickýho humoru, ne promenádu osobností, jakkoliv pro komunitu významných, kterým publikum tleská ve stoje jenom protože existují a zamávají jim, aby jim za deset sekund mohl mávat někdo jinej jak panáčci na orloji. Když přijde Sarah Paulson jenom aby řekla, že teď nastoupí její oblíbená zpěvačka nebo kdo to byl, nebo Stephen Fry udělá videozdravici, ve které nám řekne, že teď uvidíme Eddie Izzard a že je skvělá, tak to fakt není LGBTQ+ celebration a hlavně to není ani stand-up, ani komedie.

Kdyby tam bylo míň písniček, byl by to super ujetej bizár jako Adventure Time nebo Cupcake & Dino, ale Centaurworld je bohužel až moc pro děti.

Dürrenmatta mám rád, divadlo taky, ale bohužel úplně nemusím takový ten klasický okázale teatrální herecký styl plný přehrávání a rozšafných gest, na kterém je tento divadelní film postavený.

Ze začátku jsem myslel, že dokoukám maximálně jeden díl, protože to na mě od prvních minut působilo jako strašný klišé a seriál s cílovkou čistě v teenage spektru, kterej mi nemá co nabídnout. Celkem rychle mě ale pohltila feel-good atmosféra, všechny nedostatky jsem tomu začal odpouštět a nakonec jsem to sjel na jeden zátah. Je to jednoduché, ale ne blbé, klišé, ale bez kýče, má to super hudbu a jako třešničku na dortu Olivii Colman. A strašně se mi líbily ty komiksový prvky a vizualizace emocí postav.