Idego

Radu Jude se trochu vyčerpává. Bobița a její Andrew Tate parodie je skvělá, ale repetitivní a postupně ztrácí na síle. Závěrečný segment jízlivě sžíravý, ale něco podobného už Jude dělal v Nejšťastnější dívce na světě. A zbytek zabíjí ta neúnosná stopáž. Půlku filmu tvoří záběry na jízdu autem, bez kterých by se dost dobře obešel. Chtěl-li jimi režisér divákovi naturalisticky zprosředkovat Angekičin denní predikament a/nebo neúnosnou dopravní situaci v Bukurešti, desetinová stopáž by fungovala stejně a nenudila. V Pitomým pornu aspoň cesta Bukureští fungovala sama o sobě jako sociální komentář, tady ale nedochází k žádné interakci s okolím, opravdu jenom koukáme na Angelicu, jak řadí a točí volantem. Čekal jsem víc.

Hezká a zajímavá animace, příběhově ale jenom tupá detektivka.

Spíš než drama by to obstálo jako architektonický průvodce po tokijských toaletách. O Hirajamovi nevíme zhola nic a sledovat jeho asketicky repetitivní život a jeho drobné radosti mi na 2 hodinový film přišlo příliš. Chápu, o co Wendersovi šlo, ale emočně to na mě nefungovalo a dost jsem se nudil.