Gertruda.W

Realistické drama bezvýchodného boje proti nabubřelé moci bez špetky svědomí, propojení moci světské a církevní. Bohužel se dá tento příběh zasadit do jakékoliv jiné země, ovšem ty ruské reálie jsou opravdu atraktivní (zvláště to množství konzumovaného alkoholu by jinde nebylo tak uvěřitelné, i když...). Profesionální kvality filmu jsou nezpochybnitelné. Jen mám zásadní problém a tím je smysl filmu. K čemu sledovat to, co všichni víme, s čím těžko může člověk zažívající v životě totéž něco dělat? Film postrádá jakoukoliv katarzi, naději dávající sílu jít dál. Mám být ráda, že se to neděje mě? Že žiju v jiné, demokratičtější a kultivovanější společnosti? Či bylo motivací se ukázat a zabodovat na západních filmových festivalech? Nechci autorům křivdit, třeba je to naopak svým způsobem hrdinský čin, natočit něco takového v Rusku, nevím, pro mě velmi těžké hodnotit.

Velmi vysilující a únavný (způsob podání). Tyhle ukecané filmy z New Yorku pro mě prostě nejsou. Jisté kouzlo se filmu upřít nedá a bez diskusí jsou oceněné herecké výkony. OK. Ale jestli tohle je divadlo a herectví, tak jsem šťastná, že do toho nedělám.

Zajímavá kombinace ruského vesmírného programu a tradičního života na kazašské stepi. Takový spíše pohádkový příběh (vzpomněla jsem si nevím proč na Majku z Gurunu) zasazený do exotické lokace. Nevím, nakolik jsou reálie skutečné, občas jsem opravdu pochybovala. Poselství je celkem jasné a sympatické, ovšem obávám se, že poněkud naivní a vykonstruované. Jako pohádka dobré.

Povedená pohádka plná výborného humoru, skvělých hereckých výkonů a originálních pánských účesů. Jsem ráda, že králové přirozeně dozráli z princovských let a Kryštof Hádek je prostě boží. Dobrý den!

Kuš, už všichni mlčte! Opravdu nevidíte, že láska je v životě nejdůležitější? Prostě pohádka jak má být.

Strašné – scénář, hudba, obsazení i převážná část hereckých výkonů (zvláště princezna). Humor, vtip, moudrost? Spíš hloupé, trapné a zbytečné. Pohádkový Kameňák. Epstein a Strach? To snad ani není možné. Původně zamýšlený odpad jsem nedala až kvůli samotnému závěru a Ivanovi Trojanovi.

Nejsem nijak velký milovník koní. Nemám žádný osobní vztah k Islandu. Připadne mi příliš vzdálený. Myslím, že se tam nikdy nepodívám. Po zhlédnutí filmu O koních a lidech jsem ovšem přesvědčená, že mám velmi blízký vztah ke koním, k Islandu, kamení a zimě a hlavně k lidem, kteří zde žijí, ale i k těm, kteří Island navštíví, těm, kteří zde točí filmy, k turistkám z Německa, turistům ze Španělska či Mexika anebo Chile, farmářům, traktoristům, osamělým ženám, mužům a vlastně i ke kosmonautům a mimozemšťanům. Mám pocit, že jsme všichni jedno stvoření a máme stejný cíl. Pokud soudíte, že jsem se zbláznila, tak ne, jsem na tom pořád stejně. Ale i toto může udělat jeden podařený film.

Komentář je subjektivní a může obsahovat spoilery. Od prvního záběru jsem byla uhranutá. Celý prolog je sen, noční můra, jakou jsem ve filmu ještě neviděla. (Ale znám to.) Zpomalení obrazů spolu s hudbou mi nepůsobí ani tak estetický, jako přímo fyzický zážitek. Jsou to ty nejděsivější vize, sny, předpovědi, věštby. Část Justine by mohl být samostatným filmem ve Vinterbergově stylu, zábavné konverzační drama o jedné nepovedené svatbě. Kromě hlavní hrdinky, nevěsty Justine a milujícího ženicha, její sestry Claire, manžela Claire a jejího syna, potkáváme další postavy: matka a otec nevěsty, nevěstin šéf, nový zaměstnanec firmy, komorník, svatební agent. Nejdříve bezstarostná, veselá nevěsta se postupem času mění v uzavřenou a nepochopitelně jednající osobu. Nevíme z čeho osoby ve svém chování vycházejí. Děj je vytržený z kontextu minulosti, o které se můžeme jen dohadovat, nevíme co jsou postavy zač, těžko rozlišujeme, zda jsou kladné či záporné. Naše běžné uvažování nefunguje, divák je stále překvapován tím, že nic není tak, jak si myslel. Jako občas v životě (znám to!). Následuje část Claire. Jde o komorní příběh dvou sester, z nichž jedna je stižena atakem deprese, z které se postupně probírá. Honosné sídlo zalidněné v první části se najednou vyprázdní. Zůstává jen Claire, její muž, syn a Justine. A jedno velké blížící se neznámo v podobě hvězdy Melancholia. Pocit prázdna umocňuje uzavřenost sídla, samota, opuštěnost, izolace od vnějšího světa. (Každý je vlastně nakonec vždycky sám.) Zpodobnění průběhu deprese je mistrné. Depresivní stavy Justine se zlepšují, současně se naopak zhoršuje úzkost Claire. Není na co se spolehnout, pevná půda se hroutí pod nohama. Ale je tady naděje! Síla naděje je to, co je podstatné. Nikdy nevíme dne ani hodiny. Jsou věci, které nezměníme, s kterými nic nemůžeme udělat. Nedostatek lásky, nevěra, zrada, opuštění, nemoc, osudový okamžik. Je to marná snaha. Ale naděje stále existuje. Neuvěřitelný film, plný všeho nad čím rozum zůstává stát. Nemůžeme všechno pochopit. Můžeme se domýšlet, vykládat ho podle svých schopností a zkušeností, každý jinak. Stejně jako tento svět. Znám to! Musím říct, že LVT mi udělal obrovskou radost (až na kost). Asi to všechno taky zná a hlavně umí z toho udělat film!

Odpad to určitě není. Filmově zvládnuto na světové úrovni. Povedla se hlavně výborná „východní“ atmosféra. Ano, přiznávám, je to hloupé až hrůza. Ovšem v rámci žánru lze hodnotit vysoko. Doma si trochu ťukali na čelo, na co to zase koukám. Přiznávám svou nepochopitelnou slabost pro některé béčkové formáty. Je přeci Halloween!

„Viděl jsem tisíce zombie filmů, ale toto je sakra něco jinýho...“ Tahle Dead Snow dvojka je opravdu velmi nekorektní film. Několikrát jsem se přitom neubránila myšlence na jednoho fakt známýho norskýho vraha. No, ale to jen na okraj. Pak jsem vypla kritické myšlení a výborný! Jedničku jsem neviděla, takže jsem nevěděla do čeho jdu a čekala horor. Ale už po prvních replikách mi došlo, že to je severský film! A začal se mi na tváři šířit přiblblý úsměv. A nezmizel do konce, včetně hlasitých projevů smíchu (což při klasickém hororu nehrozí) a zvládla jsem to i bez zvracení (což je tak trochu nadlidský výkon). Teď se, přiznávám, za to hodnocení dost stydím, ale výborná komedie, fakt, fuck.