Mackoun

Bylo to vlastně hezký, nápaditý, od první sekundy se pořád něco dělo… což je v mém případě možná právě onen kámen úrazu. Aby tvůrci udrželi pozornost moderního diváka, musí do něj pálit co do dá, aby jeho pozornost od koťátka v botách neutekla k mobilu na TikTok, kde je takových koťátek milionkrát víc a nemusí se na každé z nich koukat bezmála dvě hodiny. Vlastně mi trochu chybí pomalejší příběhy, což dost vysvětluje moji dlouhodobou inklinaci k slow-burn snímkům, které hrají na zcela opačnou notu, člověk si nerušen hektickým dějem vychutnává plíživou atmosféru děje a může alespoň na moment utéct do “klidnějšího” světa bez kvanta rušivých elementů. Ze všech těch nápadů a akcí v Puss in Boots by se před deseti lety napsaly scénáře na tři díly Shreka, dneska je to munice sotva na jedno stisknutí kohoutku a i tak se obávám, že se najdou jedinci co to nezvládli dokoukat do konce bez toho, aniž by jim pozornost utekla na pár minut kamkoliv jinam.

Hru jsem chtěl vždycky hrát a nikdy nehrál. Seriál jsem nikdy vidět nechtěl, neb dosud neexistoval, ale viděl jsem - a ku celkové spokojenosti si jej užil. Líbily se mi krásně propracované scény a explicitní detaily - krásná a neotřelá kombinace “béčkové” jednoduchosti a naprosté preciznosti v jednom. Bylo to hezké a líbilo se mi to moc dobře, děkuji.

Zajímavé… nějakým nedopatřením jsem čekal trochu jiný děj a skutečné téma mě při prvním náznaku lehce zaskočilo. Místy mi bylo až nepříjemně, ačkoliv jsem si stále připomínal, že jde jen o film. Ale… tak či tak musela mládež vědět, co se před kamerou ztvárňuje a muselo je to na duchu chtě nechtě poznamenat. A bohužel se s touto realitou všedních dnů setkává mládež asi častěji, než by si kdokoliv rád připustil.

Jedním slovem laskomina. Noirová detektývka jako fík. Vizuál jak z fotoknihy, příběh jako víno - od první epizody se vezete, aniž víte kam a proč, a přesto si to celou dobu mlčky užíváte… a teď hurá do Itálie.

Racionálně ani duchovně mě to nikam neposunulo ani emočně nerozložlilo, ale zrovna mi to nějak padlo do noty… jen si to budu muset dát ještě jednou s anglickými titulky (islandské mi u scén s mikrofonem s tím príma akcentem zrovna 2x nepomáhaly a obávám se, že jsem ztratil zhruba 15% dialogů).

Po Devadesátkách další česká perlička, která se svou kvalitou nemá za co stydět. Řekl bych, že to byl docela pošmak, ale nebyl bych první ani poslední s tímhle originálním závěrem. Člověk by toho kluka skoro až politoval…

Docela náhodnej objev a docela příhodnej kousek. Stará klasika to není a asi ani nikdá nebude, ale líbilo - není to hloupý ani kýčovitý. Zkrátka “feel-good” jednohubka z malý vesnice, co si na nic víc ani nehraje.

Člověk se cítí až na hranici citového vydírání, když chce dát filmu s podobnou tematikou méně jak 4 hvězdy. Ale vlastně mě to nesebralo tolik, jako vetšina ostatních snímků. Obecně se mi to líbilo (prostě A24, jehož vlastností #1 je chrlit líbivý obsah), ale nijak nadstandartně to ve mně nerezonovalo. Za vidění snímek určitě stojí - je to trochu jinak pojatý pohled na mnohokrát opakované téma a minimálně v tom má film určité přednosti. Herci také fajn, ale klidně bych si to ještě trochu připepřil - nicméně na nemainstream produkci v kolínském Kině 99 nezvykle narvaný malý sál. Až mi to bylo nepříjemné - člověk už si tam přeci jen zvykl na komorní atmosféru o max. sedmi lidech (a to už je nějaká událost!) a najednou se vám tam hrne 40 lidí. Nehoráznost, která už se doufám nebude opakovat! :)

*3,5* Jsem už buďto nadobro rozmazlenej, nebo tomu zase něco chybělo. Jakoby se Saltburn snažil vetřít do škatulky kultovních děl, ale i přes všechny ty artový close-up záběry a barvy to na mě působí jak kluk z dobrý rodiny, co chce zapadnout mezi pankáče. Nakoupí si za máminno štědrý kapesný fungl nový Steely, křiváka, pásek s pyramidou, máma mu mezitím vypere kalhoty v aviváži a on odhodlaně vběhne mezi stádo smradlavých zevlů, jako by byl leta jedním z nich a jeho život stejnej opruz jako ten jejich. Ale tak snadno punkovýho diváka navoněným křivákem neopijete! Na artovku je to prostě málo špinavý - a ne, ani vylízat odpad ve vaně se zbytky semene není zaručenou vstupenkou do undergroundu.

V první moment jsem měl dojem přehrávání a těžko uvěřitelné snahy navodit situační chaos, což jsem například ve filmu Bod Varu vnímal mnohem víc přirozeně. Ale od druhého dílu už jsem se spokojeně vezl a stal se jedním z “šefů”. Dlouho jsem se nenechal tak snadno a bez přemlouvání strhnout k binge watchingu. Hlavního protagonistu jsem znal jen z grafiky kolem seriálu a herecky se s ním poprvé setkal nedávno ve filmu Fingernails, ale teprve tady ho poznávám trochu víc a přirozeně zasloužil své místo v mém duševním hereckém klubu přátel.