Killingjoke

No, tak tohle pro mne bylo velmi milé překvapení. Poslední výstřel je napínavá a velmi vyvážená oldschoolová žánrovka, která svým pojetím hodně připomene atmosféru akčních thrillerů 80. let 20. století. Od první chvíle se jede ve velkém stylu, jednotlivé střípky se však odhalují postupně s přibývajícím časem, což je jen a jen dobře. Knižní předlohu jsem doposud nečetl (film ve mně však vzbudil jistou zvědavost a nejspíš po ni sáhnu) a tak jsem spíš očekával špionážní thriller. Jsem moc rád, že jsem se zmýlil a dostal dynamický a akční krimithriller. Christopher McQuarrie je pan scénárista, zde nám však dokazuje i to, že dokáže obstojně režírovat, pokud má v ruce dobrý materiál. Nevím sice, jak přijali fanoušci knižní série Toma Cruise v hlavní roli a nakolik se liší od literárního předobrazu, mně tam ale Cruise perfektně seděl od chvíle, kdy se poprvé objevil na plátně. Potěšila malá rolička Roberta Duvalla, ten chlap má stále i na minimu prostoru charisma na rozdávání. Takže super, kdyby náhodou vzniklo pokračování ve stejném duchu a kvalitě, určitě bych se vůbec nezlobil...

Přesto, že je L.A. Přísně tajné možná mým nejoblíbenějším filmem, nepřál jsem si, aby Gangster Squad bylo jeho věrnou kopií. A jsem rád, že jsem dostal přesně to, co slibovaly velmi zdařilé trailery, které v tomto případě rozhodně nelhaly. Byla slíbená adrenalinová krimi gansgterka, kde se nebude šetřit náboji, údery pěstí nebo údernými hláškami a to jsme také dostali. Možná je děj místy opravdu trošku přímočarý a neřeší se zde nějaké sofistikované záhady a komplikované psychologie jednotlivých postav, to však neznamená, že jsou Gangster Squad špatným filmem. Ten totiž nemá být o řešení kriminálních případů, ale horkokrevný akčňák o křížové výpravě skupinky policajtů balancujících na hranici zákona, na tehdejšího bosse L.A. podsvětí Mickey Cohena. V tomto ohledu je to skutečná jízda válečnou zónou s místy až videoherní atmosférou. Navíc se režiséru Fleischerovi podařilo dát do kupy perfektní obsazení, kterému vévodí výborný Josh Brolin, Sean Penn (mě zas tak karikaturní, jak se tady často v komentářích píše nepřipadal), Ryan Gosling, Robert Patrick (jeho role je prostě perfektní) nebo okouzlující Emma Stone. Mám pocit, že vznikl film přesně podle představ tvůrců a onu nálepku rádoby podobnosti k L.A. Přísně tajné či Neúplatným mu vtiskli až diváci, kteří čekali něco jiného. Nevím, jak již jsem napsal, já dostal to co jsem očekával a musím říci, že jsem se po celou dobu výborně bavil…

Trošku jiný pohled na pohádku O perníkové chaloupce... Jeniček s Mařenkou nám dospěli a jsou z nich nelítostní lovci čarodějnic. Ale jo, na jedno podívání tahle brutalitka jde, jedno podívání a absolutní vypnutí mozku. Podruhé bych už tenhle film ale vidět nechtěl, to by pak i hodnocení asi klesalo o nějakou tu hvězdičku...

Neúplatní režiséra Briana De Palmy jsou jednoznačně mou srdcovou záležitostí. Gangsterky, zvláště pak z období americké prohibice, které znamenalo zlatý věk gangsterů, prostě zbožňuji. Neúplatní jsou výborným následníkem filmů, jaký byl například na sklonku 30. let dvacátého století The Roaring Twenties, nebo pozdější legendární Bonnie a Clyde. Tentokrát se však do prostředí gangsterů podíváme pohledem z druhé strany a sledujeme osudy státních úředníků, v jejichž čele stojí zvláštní zmocněnec ministerstva financí Eliot Ness, kteří pasou po hlavě samotného arcilotra Al Caponea. Film se sice opírá o skutečná historická fakta, mnoho událostí a postav přesto bylo tvůrci pro film upraveno. Musím však říct, že tato skutečnost mi nijak zvlášť nevadila. V prvé řadě se jedná o výborný a atmosférický film s naprosto hvězdným obsazením v čele s Kevinem Costnerem, Seanem Connerym a výtečně démonickým Robertem De Nirem v roli krále chicagského podsvětí Al Caponea. Neúplatní patří mezi nejlepší filmové gangsterky a pokud jim odpustíme občasnou zkreslenost historických událostí a necháme se lehce nést na vlně nezapomenutelných scének, za zvuků štěkajících Thompsonů a skvělé hudby básníka filmových melodií Ennio Morriconea, bude to jistě zážitek k nezaplacení…

Arnolda Schwarzeneggera řadím spolu se Sylvesterem Stallonem k filmovým hrdinům, díky nímž jsem si užíval svá jalová léta. Arnoldův plnohodnotný návrat v hlavní akční roli jsem proto s povděkem uvítal. Jsem za to dokonce tak rád, že jsem ochoten odpustit onu „osmdesátkovou“ akční přímočarost, která se mi naopak moc líbila a i to, že The Last Stand má naprosto banální příběh i postavy. Ano, Arnold je konečně zpět a s ním i drsné hlášky, obrovské zbraně, zběsilé honičky a silácké pózy (kdyby toto použil někdo z nové generace herců, určitě by to na mne neúčinkovalo). Prostě akční nenáročná jízda jak má být, okořeněná velkou dávkou nadsázky a humoru. I ostatní obsazení sedlo skvěle, například Johnny Knoxville trošku připomene svou roli z Kráčející skály (je to prostě šílenec v dobrém slova smyslu). Já si tenhle film užil a doufám, že Arnold ještě pár akčních fláků natočí…

Opravdu hodně silný a emotivně vypjatý film... Filmy o přírodních katastrofách obyčejně moc rád nemám, ale tento je přece jen v mnohém jiný, než ostatní. V prvé řadě se tato nešťastná událost opravdu stala a je tak hodně hmatatelná. V druhé řadě se příběh zaměřil na osud jedné rodiny, kterou rozdělila katastrofa a která se nakonec šťastně shledala, na rozdíl toho, aby ukazovala různé záchranářské akce a heroické výkony. Minutu po minutě napjatě sledujete, jak skupinka přeživších bojuje o holý život a stále si musíte uvědomovat, že tohle je stále jen film. Ne, nedokážu si představit, že by se to stalo mně, ale asi se dokážu dost dobře vcítit do strachu o své blízké, které jednotlivé postavy prožívají. A právě emocemi mě film uchvátil. Emocemi a skvělými výkony Naomi Watts, Ewana McGregora a zvláště pak Toma Hollanda, který na svůj dětský věk předvedl bravurní dospělý výkon…

Po tomhle skvělém válečném filmu jsem znovu sáhl po několika letech a zvolil si pro to zvláštní příležitost. Bylo to 18. ledna 2013 a tedy na den přesné 70. výročí zahájení slavného povstání Židů ve varšavském ghettu. Film jsem v minulosti viděl již mnohokrát, ale stále mne dokáže uchvátit tak jako poprvé. Jedná se o velmi solidní, až polodokumentární rekonstrukci několikaměsíční vzpoury odbojné skupiny Židů, kteří se odmítli smířit s osudem, který jim připravili nemilosrdní nacističtí kati deportacemi do táborů smrti a za svou svobodu chtěli se ctí bojovat do posledního vydechnutí. Vůbec mi nevadilo, že se jedná o snímek z americké produkce, protože si myslím, že byla dodržena míra úcty a nebylo tlačeno na efekt za každou cenu. Samozřejmě, i tento film má své hluchá místa a logické nedostatky, tyto mu však jsem ochoten odpustit. Zaujmou skvělé výkony Hanka Azarii, Leelee Sobieski a dokonce Davida Schwimmera, který dokázal, že krom komediálních rolí zvládne i dramatickou polohu. Třešničkou na dortu je Jon Voight v roli nacistického velitele, zodpovědného za likvidaci ghetta. Mám rád filmy z 2.SV a tento film patří opravdu k těm lepším. Body navíc mu přihodí i uvědomění, že se jedná o film z TV produkce, což se zdá i s ohledem na skvělou výpravu jen ztěží uvěřit…

11. září 2001 byl pro celý svět chtě nechtě zlomový okamžik. Znamenal oficiální posvěcení křížové výpravy, kterou vedly USA proti islámskému světu, rozuměj „odveta“. Nechci se pouštět na tenký let a rozvádět co si o tomto závažném tématu myslím. Řeknu jen tolik, že nenávidím agresi a extremismus v jakékoliv podobě a je zcela jedno, ze které strany přichází. Zero Dark Thirty má být filmovou rekonstrukcí a do jisté míry ji určitě je a já nejsem kompetentní hodnotit, zda zobrazuje skutečnou pravdu. Co se týče snímku samotného, ve srovnání s předchozím, rozhodně lepším snímkem režisérky Kathryn Bigelow – Smrt čeká všude, je jeho velkým problémem časový úsek a množství událostí, které chce sdělit divákovi. Jednotlivé scény se tak mění ve fragmenty, mezi kterými se křečovitě skáče v čase a místě. Po několika desítkách minut začínají konverzační a výslechové okamžiky nudit a vy se jen nemůžete dočkat, kdy už vypukne ten závěrečný a z televizních zpráv známý hon na bin Ladina. Zero Dark Thirty bylo podle mne natočeno s malým časovým odstupem od oné události a tak trpí na svou až moc velkou popisnost a nejistou dávku sebereflexe. Na druhou stranu musím poznamenat, že se rozhodně nejedná o příliš okatě zaujatý pohled jedné strany a nedojde k žádným hrdinským akcím typu Rambo. Možná by to byl zajímavý dokument, ale pro hraný film, který měl nějaké vyšší ambice tomu prostě něco chybí…

Hmmm… Zajímalo by mne, co chtěl tímhle filmem básník říct. Na jednu stranu je to všudypřítomná agitka všemohoucího Boha a jeho nevyzpytatelných záměrů, až mi z toho šla hlava kolem. Na stranu druhou očividná, avšak neúspěšná snaha vyvolat jistý stupeň kontroverze. Ne, na mě to teda neúčinkovalo. Kapitán Whip Whitaker není nic jiného než dlouholetý alkoholik a konzument dlouhé řady bílého sněhu. To že se snaží zakrýt svůj alkoholismus tím, že se všechny pokouší přesvědčit, že kdyby letadlo nepilotoval, nikdo by nepřežil, ve mně žádné sympatie nevyvolalo. Ba naopak, od začátku jsem doufal, že to dostane pořádně sežrat. V našem právním systému na to máme institut „nutná obrana nebo krajní nouze“ a ani jedna z možností u tohoto kořaly nenastala, tudíž ať si to zdůvodňuje jak chce, v kokpitu neměl co dělat. Film je to zbytečný a po celou dobu (mimo pěti minut, kdy vidíme průběh havárie) šíleně nudný. Morální kotrmelec v závěru je pokrytecky trapný. Denzel Washington je za svým hereckým zenitem a začínám mít pocit, že hraje pouze v jedné poloze a stále opakuje obdobné role. A Robert Zemeckis? Po tomhle filmu nemůžu uvěřit, že kdy natočil něco jako je Forrest Gump…

Po celou dobu jsem si to užíval a skvěle se bavil, což se mi ve valné většině případů u romantických komedií nestává. Možná je to polidštěním příběhu, kdy postavy nejsou dvojrozměrné, ale naopak mají někdy až přehnaně emotivní reakce. Ona má následky ze smrti svého manžela, on našel manželku ve sprše s milencem. A oběma z toho tím či oním způsobem cáklo. To vše zasazeno do podobných kulis okrajových částí velkoměsta jako předchozí film Davida O. Russella - Fighter, plného prosťáčků a nekomfortních lidí. Banální, trošku tuctová linka příběhu podbarvená psychickými excesy a výbuchy vzteku, která však nakonec ke své škodě sklouzne k romantickému klišé. Bradley Cooper je ve své roli naprosto skvělý a ve vzájemné symbióze s Jennifer Lawrence jim to klape výborně. Po dlouhé době mne potěšil i Robert De Niro, který konečně hraje roli, která není úplně pitomá, což mne u něj, jako u mého oblíbeného herce, v posledních letech hodně mrzelo. Jeho milující, pověrčivý a fanouškovský posedlý otec (do tohoto stavu se dokážu osobně dobře vžít) je prostě k zulíbání. Nebýt toho až moc sešroubovaného konce (posledních pět minut bych prostě vystřihl), byl by film perfektní ale takto jej vidím jen na výborný. No a Swayze s Greyovou, by dnes při pohledu na ten závěrečný tanec bledli závistí, já se válel smíchy…