viktor.danek

Jelikož jsou mrazivé syrové Jeseníky, vláčky motoráčky, staré zamlžené příběhy o sudeťácích a oprýskané nádražky krajinou mého dětství, nad atmosférou jsem uchcával blahem. Je tam naprosto všechno! Děj jsem na poprvé taky moc nepochopil, resp. mi přišel tak jednoduchý, že jsem měl pocit, že jsem musel něco minout. To je ale Rudišův styl psaní, na který si člověk musí zvyknout. Rudiš je minimalista, hinty k pochopení děje neservíruje na stříbrném podnose, a tak divák musí číhat na každou narážku a domýšlet si, co za tím může být. Nevadí mi filmy, kde se místo hysterických scén spíš dramaticky mlčí. Tady to ticho prostě do Jeseníků sedí, stejně jako události, které se valí líně, jako rozvodněná řeka. Pod pokličkou tu je spousta příběhů, o kterých se nemluví, a Rudiš prostě zaznamenal jeden z nich. Na třetí shlédnutí jsem na konci fakt ani nedýchal napětím. Pro mě je to asi to nejlepší, co jsem kdy z české produkce viděl.

Je fér nejprve zmínit, že Topola obdivuju a Michálka mám taky rád (byť autorsky se mi tentokrát Michálka vůbec v ničem nepodařilo identikovat). Pročetl jsem si zdejší negativní komentáře a musím říct, že většinou jde spíš o nepochopení na straně diváka (což lze samozřejmě oprávněně přičíst navrub režisérovi). Jako znalému předlohy mi ale děj byl jasný, a tak mě přemíra vulgarismů nijak nerušila, ani jsem nedumal nad realističností příběhu. Nejde totiž o dokument nebo o pokus zachytit konkrétní příběh feťáka stylem "může se to stát i vám" (Trainspotting nebo Requiem za sen). Anděl Exit je undegroundová metafora a především velká love-story. Dokonalou drogu tvoří unikátní mix lásky a nenávisti, jedu a společné krve. Jestli v tomhle není hloubka, tak teda fakt nevím, v čem jo. Jako ve všech Topolových románech, i tady je stěžejním tématem cesta, která je určitým kontrastem beznadějnému smíchovskému feťáckému doupěti, do kterého se ale hlavní hrdinové musí vrátit, protože tam jsou skutečnými a protože tam je jejich společenství chce. Jedinou možností, jak se z neustálého koloběhu násilí, vydírání a závislosti dostat, je doslova spálit mosty. Skvěle zachycená energie skvělého románu Anděl. Navíc excelentní Klára Issová v hlavní roli. Mocný zážitek.

Tenhle film je pro mě těžký. Larse mám rád právě proto, že se nebojí obrušovat hrany snesitelnosti a hledat hloubku v tabuizovaných tématech (byť za tím může být i vypočítavost). Jeho smysl pro estetiku hrůzy je mi taky blízký. Všeho jmenovaného je Antikrist plný, přesto z něj celkově nemám dobrý pocit. Lars vždy nechává otevřený prostor pro mnohovrstevnaté interpretace a možná právě to je Antikristova slabina. Spoustu symbolů jsem prostě nepochopil (viz zajímavý koment uživatel quip), ani na třetí shlédnutí. Ustřihnutý klitoris mi dává smysl, ale co dělá ve filmu celá scéna v kůlně? Musím přesto uznat, že úvodní milostná a záverečná lesní sekvence pro mě byly vrcholný zážitek, možná jeden z nejsilnějších Trierových momentů vůbec. V rovině psychoanalýzy strachu byl Antikrist dechberoucí. Daleko povedenější, hlubší a vkusnější Larsovou analýzou pohlavnosti pro mě ale zůstává Breaking the Waves.

Mimořádně temný, ale možná nejlepší Wes, jakého jsem viděl. Ještě se na to podívám tak dvakrát, třikrát, jako na Lišáka, Darjeeling a Tenenbaumovic a pak se rozhodnu.

Film, kde hudba hraje mnohem větší roli, než jen nevnímatelnou kulisu. K tomu skvělé dialogy, střih, u kterého se musí přemýšlet a především pro Rachel Weisz mám už od Fontány těžkou slabost. Zbaštil bych jí cokoliv, včetně role hluboce zamilované britské hysterky.

Jako by se Momcilovič nemohl rozhodnout, zda chce o hledání štěstí a krizi středního věku natočit ulítlou balkánskou grotesku nebo existenciální drama evropského ražení. Momcilovič má ohromný talent, perfektně mu jdou obě polohy. Přišlo mi ale, že nečekaně vážné vypointování na hranici nihilismu se ke zbytku filmu, který se nesl v odlehčeném duchu, moc nehodilo - jako bych se najednou díval na úplně jiný příběh se stejnými postavami. Velké plus za několik velepodařených džouků v první části, velké mínus za místy rušivou hudbu a neukočírovanou vnitřní soudržnost filmu.

Slámův masterpiece. Slabší momenty v druhé půli, kdy to vypadá, že děj nikam nepovede, než k naprosté depresi, nakonec bohatě vyvažuje silná pointa na konci. Už dlouho mě závěr filmu takhle neodrovnal. Skvělý scénář, skvělá kamera a skvělé herecké výkony, hlavně Mádla a malého Marka Šáchy. Vypsaná fiXa taky dobrá volba.

Ohromná hromadá džouků - od fakt ubohých až po hodně sofistikované. Jedno mají ale společné. Od začátku až do konce jsem se prostě nemohl udržet a u všech jsem se lámal smíchy. Společně dohromady pak drží pohromadě a tvoří jednoduchý, ale celistvý příběh, jehož pointou je brilantní kritika americké demokracie. Narážek a odkazů (nejen na ni) je tam tolik, že jsem stěží zvládal jejich ohromnou kadenci zpracovávat. Těším se, až se na film budu dívat podruhé, potřetí, počtvrté... You are HIV Aladeen.

Měl jsem tu čest vidět Dogville v Národním divadle. V jevištním zpracování to ale vůbec nefungovalo. Podle vlažného potlesku soudě (ani jedna vracečka na jeviště), to nebyl jen můj pocit. Přitom se ani Krobotovým pojetím, ani hereckými výkony od filmu příliš jevištní Dogville nelišil. Jediná zásadní změna spočívala ve vypuštění hlasu vypravěče. Ve filmovém Dogville ale narozdíl od divadelního dokázal Trier budovat i při naprostém minimalismu neuvěřitelně drásavou atmosféru, a to jen za pomoci kamery, ruchů a střihu. Tohle v divadle nešlo, proto tenhle Dogville působil jen jako nekonečná konverzačka. Jistě, bez krásných exteriérů a při sevřenosti děje na jednom místě ubývá ve snímku "filmovosti," jak jsme na ni zvyklí. Ale zatímco se dá Bůh masakru, Ucho nebo Kdo se bojí Virginie Woolfové bez problémů přenést na divadelní prkna, s Trierem to je náhle těžší. Divadlení kulisy ve filmovém Dogville jsou totiž v podstatě jen nahodilost - drzá provokace. Právě proto je Dogville i bez záběrů na skaliska neobyčejně silný a působivý film, s výtečnou Nicole Kidman v hlavní roli. (Viděl jsem tříhodinovou director's cut a fakt si myslím, že je normálně snesitelný)

Debutant Slávek Horák má nesporně obrovský talent. Film přináší originální pohled na umírání inspirovaný dost možná Bohdanem Slámou, nicméně s kamerou, jaká se v českých filmech tolik nevidí. Do detailu promyšlený scénář diváka citově nevydírá, ale dojme svou prostotou a lidskostí. Podezřívám ale Slávka Horáka ze snahy zavděčit se českému publiku, protože komorní drama zbytečně natlačil do nejdementnějšího českého žánru - hořké komedie. U některých vtipů jsem se fakt od srdce zasmál, pokud jen ad absurdum dokreslují hlavní postavy (jako když Vlasta pomáhá žábě do podchodu nebo leze z hrobu). Jiné vtipy jsou ale hloupostí a amatérským zpracováním na úrovni Trošky a srážejí film do hlubokého českého podprůměru (jako obracení na víru a podchody od EU). Tyto pokusy o řachandu, které si ale bohužel najdou svoje publikum, normálního diváka strašně ruší. Nijak totiž postavy nedokreslují, jsou tam zkrátka navíc a likvidují tak jinak precizně budované drama o citové uzavřenosti. Kdyby tam nebyly, byla by Domácí péče jedním z nejlepších českých filmů.