jitrnic

Já ani Lustigovu předlohu nepovažuju za moc dobrou, ale aspoň je čtivá, kdežto tento film je téměř nekoukatelný. Z počátku jsem myslel, že hlavní postavy mlčí, protože zažili něco hrozného a jsou tedy uzavřeny do sebe. Pak se objevily další postavy a ty většinou mlčí taky. Prakticky tu nejsou dialogy, přibližně jednou za pět minut někdo pronese dvě tři slova. Přemýšlím proč a nenapadá mě jiný důvod než být za každou cenu umělecký. Jana Němce tak definitivně řadím k mnou nepochopeným klasikům (Fellini, Kurosawa a spol.)

Originál neznám, remake patří rozhodně k lepším velkofilmům. Největším kladem je Keanu Reeves, který po dlouhé době dostal roli přesně ušitou na tělo a jako tajemný mimozemšťan je dokonalý. Jennifer Connely tu předvádí běžný žánrový standard, ale zase je opravdu výjimečně krásná. Malý Smith je na zabití. Dále se opravdu povedly triky (hádám, že v nich originál předčí). Horší je to s myšlenkovou rovinou. Že má v úmyslu Zemi vyčistit od lidí a ne lidem pomoci, to je zřejmé snad z první Reevesovy promluvy. Derrickson nám ovšem tento fakt předkládá po dalších cca dvaceti minutách jako velké překvapení. Vzápětí má doktorka přesvědčit mimozemšťana o tom, že nejsme tak špatní, a že se můžeme změnit. Což se jí ve finále samozřejmě povede, lidstvo (NIKOLI OVŠEM ZEMĚ) je zachráněno a mimozemšťané odlétají. A po nás se chce, abychom se radovali ze šťastného konce...

Po slibném začátku, kdy je v prologu nahozena vcelku zajímavá (dejme tomu) filozofická otázka a filmařsky invenční scénou prvního návratu v čase následuje čím dál tím jalovější dojezd do kategorie bé až cé. Scénář působí strašně středoškolsky a herci jsou příšerní (v čele s agentkou FBI - pravděpodobně Ivana Milicevic). Zcela samoúčelně citace filmů Bonnie a Clyde a Butch Cassidy a Sundance Kid. No a ty scény kdy někdo drží v každé ruce jednu bambitku a střílí z nich bez nejmenšího záchvěvu ruky...

Sice řemeslně kvalitnější, ale pro mně daleko méně zábavné než El Mariachi, u Mariachiho byly vcelku roztomilé i herecké výkony-nevýkony sympatických představitelú, tady mě potěšili pouze Steve Buscemi a Quentin Tarantino. Problém je, že většinu času se na plátně objevuje pro mně nesnesitelná dvojka Banderas-Hayek, případně odvárkovitý zloduch Joaquim de Almeida.

Film o dvou lidech kteří se sejdou, rozejdou, sejdou, rozejdou, sejdou a nakonec rozejdou, Nekouká se na to špatně (dočkáme se i pár holých zadků a prsů), herci hrajou mírně nadprůměrně (a jsou mírně podprůměrně nadabováni), ale je to šíleně natahované (takže jsem smrt hlavního hrdiny doprovodil radostným výkřikem) a závěrečný proslov hrdinky na hřbitově je tak příšerný, že dávám nakonec hvězdičky jen dvě.

Dávat tomu míň než dvě hvězdičky by ode mě bylo pokrytecké, z kina jsem tenkrát odcházel nadšen (patřím ke zvrhlé generaci, která tu a tam zacituje z Discopříběhu či Kamaráda do deště).

Nakonec mě film kupodivu do sebe celkem vtáhl a zanechal ve mně ten dojem, který ve mně pravděpodobně zanechat chtěl, takže námitky vůči němu opomíjím. Líbilo se mi to.

Liška a Langmajer toho dost zachránili, scénář je strašný, plný těch nejhorších klišé všech těch deníčků osamělých intelektuálek, režie i na televizní poměry hodně nenápaditá, no a ty dětské herečky...

Není to úplná katastrofa a třeba osobní zápas Edvarda Beneše je tu popsán, myslím, dost solidně. Také obsazení historických postav se povedlo, takový Bohuš Pastorek je opravdu Gottwald k zulíbání. Samozřejmě problémem číslo jedna je ideologická demagogie, která s přibývajícím časem nabývá stále monumentálnějších obrysů. Nedělám se iluze o tom, že by se dnes točily objektivní historické filmy (a obecně, že by se z tohoto měřítka k historii z tohoto hlediska dnes přistupovalo), ovšem propaganda v našich filmech především 50. a 70. let byla skutečně obludná a možná bych byl schopen se nad ní tu a tam pousmát. Rozhodně je však těžkým morálním zločinem autorů tohoto filmu, že zneužili nejtěžší okamžiky našeho národa (snad jsem takhle patetický pouze výjimečně) ke glorifikaci totalitní ideologie (např. národ v obranné euforii pěje internacionálu, Sovětský svaz je nám připraven stát v boji bok po boku). Druhým problémem je naprostá absence nějakého autorského vkladu - film působí dojmem dost statického divadelního představení, především ve scénách politických jednání. Někteří herci své repliky prostě jen odříkávají (snad pro pozdější alibi, že v tom vlastně hrát nechtěli). Dny zrady lze vidět, ovšem je bezpodmínečně nutné dostatečně znát historii (a záměrně nepíšu "tu správnou").

Druhá část mi přišla o dost přijatelnější než ta první. Sice na nás hned v jejím úvodu vybafne se svým projevem Bohuš Pastorek alias Klement Gottwald, pak už ovšem komunistická ideologie příliš prostoru nedostane. A ten závěrečný Gottwaldův citát lze vnímat s hořce ironickým úšklebkem. Na filmu bych ocenil, jak kritické dny roku 38 rozebral do podrobna a myslím, že se mu povedlo dobře zachytit stupňující se beznaděj. Pochválil bych výběr Jiřího Pleskota do role Edvarda Beneše. Takhle nějak si ho představuju - jako moudrého a vzdělaného, ale také příliš jemného a nerozhodného muže. Bratry v triku Jiřího Krampola a Vítězslava Jandáka budu dělat, že jsem neviděl.