Zloděj kol

Sloučení pohádek O medvědu Ondřejovi a Jak se Franta naučil bát do podoby celovečerního filmu určeného pro promítání v kinech. Celkově toho však moc společného nemají, režiséra, podobnou atmosférou danou stereotypní kamerou, dvojici dřevorubců neúspěšně strašících pocestné v podání Jaroslava Vojty a Josefa Beyvla. Jejich jediným společným jmenovatelem tak zůstávají chyby, kterých se tvůrci dopustili vůči pohádkovému žánru. Dobrá pohádka (míním tím klasickou českou filmovou pohádku) potřebuje zdánlivě málo – solidní námět, v českém prostředí i humor, dobré herecké výkony, krásnou princeznu, boj dobra se zlem, lásku jako trám a atraktivnost. Na filmových pohádkách si vylámali zuby už tvůrci ve třicátých letech. Dětský divák je divák náročný (nebo aspoň byl, v posledních letech se někteří tvůrci systematicky snaží otupit jeho představivost), můžete si ho snažit naklonit tím, že mu koupíte dva kopečky zmrzliny, on ji sní, ale pak vám upřímně řekne, že včera jedl naproti sice jen jeden kopeček, ale lepší. Stejný osud stihl i režiséra Jaroslava Macha. Medvěda Ondřeje jsem kdysi viděl v nedělním pásmu pohádek pro děti. Tehdy mě zaujal, ne snad svým příběhem, ale systémem Agfacolor, který se tolik lišil od tehdejších televizních pohádek. Jinak je velmi jednoduchou pohádkou o princezně, která má ráda mysliveckého mládence, který k ní najde cestu v přestrojení za medvěda. Ze všech prvků filmové pohádky, které jsem vyjmenoval je zde pouze krásná princezna. Vše směřuje k nalezení princezny a tím ke konci pohádky, veškerá akce kolem je zhola zbytečná, včetně rádoby komických ženichů. Velmi průměrný je i výkon Jaroslava Marvana. Je to ovšem dáno tím, že není co hrát. Medvěd Ondřej je sice milou pohádkou, zároveň ovšem nemá ambice být něčím vyšším, při opětovných zhlédnutích se už můžete silně nudit. Pohádka z podzámčí o Frantovi, který se nebál strašidel, ale měl strach, že ho jeho vyvolená odmítne, a tak se naučil bát, je pak ještě o něco topornější než Ondřej. Ačkoliv čerpá inspiraci z lidové slovesnosti viditelným vzorem je Martin Kabát z Hrátek s čertem, stíhá ji tak osud většiny epigonů, zůstává daleko za originálem. Nejhůře z toho bohužel vychází velmi smutná strašidla v podání Josefa Kemra a Františka Filipovského. Režisér měl dobrý úmysl a vysoké ambice, ovšem došel jen do půli cesty. Současní tvůrci pohádek by si měli být vědomi, že totéž se může stát i jim, na jedné straně nestačí být atraktivní a za každou cenu se pitvořit až se to dítě konečně začne smát, na druhé straně nestačí zvát do kina na pohádkové miniatury ve stylu bakalářů.

Dnes už patrně minuly doby, kdy Fráňu Šrámka četl každý gymnazista. Upřímně řečeno jsem se o to před několika lety coby gymnazista pokoušel. Ne snad z toho důvodu, že bych právě slyšel všechny zvony světa, ale proto že jsem pročítal svou oblíbenou 1. polovinu 20. století. Stříbrný vítr jsem po padesáti stranách zavřel (což nedělám až tak často). Divadelní hru Měsíc nad řekou jsem přečetl celou, ale výsledek byl opět rozpačitý. Byla sice celkem dobrá, ale zase ne tolik, aby mi přišla výjimečná. Následně jsem došel k rozhodnutí, že buď mizerně deklamuji, anebo jsem cynik, v lepším případě ironik. Potom jsem krátce po sobě viděl oba Krškovy filmy (ovšem ne poprvé). Teprve tehdy jsem Šrámka plně docenil. S jeho dílem je opravdu potřeba zacházet velmi jemně. Krška z něho vybral vhodné motivy, které vystavěl podle vlastních představ a pocitů. Stal se tak druhým autorem díla, ale zároveň svou lyrickou jemností plně vystihl Šrámkův odkaz. Ovšem dominantní složkou jsou herecké výkony. Hlubina, starý pán s mladistvými ideály, opět přesný Zdeněk Štěpánek (i když je poznat, že by mu spíše slušel orel v letu, než s ustřiženými křidélky). Roškot má v sobě více furiantsví i sentimentu, Jiří Plachý i na malé ploše dokládá, jak výjimečným hercem byl. Zdeňka Baldová dovršila galerii filmových maminek, paní Hlubinová svou starostlivostí a obětavostí vyjadřuje to, co mohly prvorepublikové role jen naznačit. Šrámkovým zosobněním je Slávka, která si náhle uvědomuje ztracené mládí, právě v této scéně nejpřesvědčivější Dana Medřická, silně citová a přitom nohama na zemi. Šrámkovsko lyrický Eduard Cupák přesně ve službách textu i námětu jako svorník mezi generacemi. Někomu může Měsíc nad řekou připadat jako divadelní hra bez výrazného použití filmových prostředků. Zcela určitě, ale představuje to, pro co mě napadá pouze sousloví herecký koncert. Zkrátka pokud by se mnou stál u okna nějakého píseckého domu pan Šrámek možná bych viděl jen komín, ale s panem Krškou jsem viděl i měsíc nad řekou.

Po filmech s Hugo Haasem jeden z prvních pokusů o crazy komedii po americkém vzoru. Na to, že se jedná o pokus, výsledek vůbec není špatný. Je zde sice několik zhola zbytečných motivů táhnoucích se celým filmem - reklama na vysavač, losos tlukoucí se přes jezy, kouzelné těsto na ryby..., ale pokud vypustíme tuhle hlušinu, zbývá celá řada kouzelných situací - personál věřitelů, stěhováci, rybí polévka a hlavně harfa vs. gramofon. Karel Lamač už stárnul (a jednak se odcizoval domácímu publiku častým působením v cizině), takže tato milovnická kreace není zrovna přesvědčivá. O to víc na vás působí ostatní herci. Velmi sympatická Hana Vítová, tradičně dobrý Jindřich Plachta, skvělá Anna Letenská, která měla být pro komedie mnohem více využívána, podobně jako Světla Svozilová. Jedna z výraznějších rolí Jindry Lázničky, který měl smysl pro komickou drobnokresbu (viz. Dívka v modrém, Katakomby). Místy jsem se upřímně řezal smíchy, na jednu z prvních crazy-komedií je to víc než dobrý výsledek.

Jeden z nejklasičtějších pamětnických filmů. Jan Pivec zdolává jednu krásku za druhou (a přitom bere materiál pouze z jedné třígenerační rodiny). Příběh stěží uvěřitelný, ale pro mě je tou nejpůvabnější milostnou romancí, jaká se v našich krajích natočila. Zita Kabátová přechází od zbožňované ženy k ironické babičce opravdu s nonšelancí. Roli měl původně hrát Oldřich Nový, který hru inscenoval na divadle, díky tomu, že se nepohodl se Slavínským, dostal ojedinělou a snad životní příležitost (v rámci pamětnických veseloher) Jan Pivec. Madono, má...Nejdříve Zita Kabátová, potom Jana Romanová a nakonec Jarmila Smejkalová. Kdo by nezáviděl?

Popularita Vlasty Buriana i přes nucenou pauzu musela být veliká, z toho důvodu se ho filmaři zřejmě snažili procpat i do soudobé produkce padesátých let. Role bláznivého vynálezce však nenabízela výraznější příležitosti a hrát ji mohl v podstatě kdokoliv. Jen v mihotavých okamžicích se vrací král komiků, ale divákovi naskočí spíše známá scéna z jeho klasických komedií. Pohled na Vlastu Buriana působí smutně a má ryze historickou hodnotu. Totéž se dá říci o Růženě Šlemrové a Haně Vítové, které se loučily s českým filmem. Celkové resumé: ve veseloherní produkci padesátých let příjemné oddechové zastavení s vynikajícími herci, i když v průměrných rolích.

Filmy třicátých let vykrádaly náměty z mnoha oblíbených prostředí (nejčastěji tramping a fotbal). Tyto příběhy sice sloužily jako pozadí k rozehrání milostné zápletky, ale přesto je zobrazeno něco málo z atmosféry fotbalových fanoušků, vidíme originál zápasu a zazní zde nejznámější fotbalová prvorepubliková píseň. Jinak velice naivní a v mnoha místech přehnané (týká se zvláště postav Ladislava Peška a Anny Steimarové, něco takového bych opravdu potkat nechtěl). Automobilová havárie Antonína Novotného kombinuje, jak bylo tehdy v módě, melodrama s veselohrou. Výsledná kombinace je příšerná. Dobré epizody Ference Futuristy, Aloise Dvorského a malé Helenky. Nataša Gollová v titulcích poprvé na prvním místě. To je ovšem vše, co pro její kariéru tento opus znamenal.

Snad nejsympatičtější česká agitka. Výsadkáři ze Svazarmu přesvědčí družstevníky z Trnkové, že nestačí jen pracovat, ale že musí umět svou práci i chránit. Abych byl přesnější, vsadí se, že zajmou předsedu družstva. Pokud Vám někdy některá z českých televizí nabídne tento film, zapomeňte na možnost reality a na ideologický přídech a nechte se bavit poměrně vydařenou crazy komedií. Pozapomenutý význam Miloše Makovce pro český film by vzhledem k různorodosti jeho tvorby zasluhoval zhodnocení. Ryze osobní poznámka: Irena Kačírková je největší kráskou českého filmu padesátých let!

Hned v roce 1946 se objevilo několik filmů, které reagovaly na válečnou zkušenost. Drtivou většinu produkce s touto tematikou tvořily příběhy o nezdolnosti a hrdinství českého národa, občas zůstalo u patetických hymnů, jindy se podařilo realisticky vykreslit lidský příběh. Po dvou válečných komediích (Nikdo nic neví, Velký případ) se objevilo i výjimečné svědectví o době, ve které jsme žili, a z níž cosi stále trvá, příběh židovského transportu Daleká cesta. Ve stejném roce se Otakar Vávra rozhodl natočit svůj první historicko umělecký dokument. Němá barikáda Jana Drdy představovala opravdový literární bestseller a tudíž i vhodnou předlohu pro film. Vávra spojil své zkušenosti, opět se podařilo docílit přiměřených hereckých výkonů a viditelně se učil na škole anglického civilního dokumentarismu. Film je historicky pokřivený stejně jako byla pokřivená doba, ve které vznikal. Zachycuje pouze jednu stranu pražského povstání. Vlasovci se zde pochopitelně neobjevují, stejně jako fakt, že Rudá armáda zachytila v Praze už jen zbytky německých posádek. Přesto Vávra natočil film, který na mě dodnes působí silně emotivním dojmem, a to už vůbec nemluvím o tom, když jsem ho viděl v dětství poprvé. Vznikl příběh o pražském povstání a o lidech, kteří se jej zúčastnili. Jinak vzniknout ani nemohl, pokud se nechtěl střetnout s režimem. Byl logickým vyústěním doby. Z řady angažovaných filmů s hrdinskou tematikou je umělecky nejzdařilejší. Výrazné výkony Barbary Drapińské, Jaroslava Marvana a Vítězslava Bočka. Pan Vávra vystupuje v televizi jako pamětník a režisér filmů s Adinou, Lídou a Natašou. Ale měl by občas mluvit i o letech následujících. PS: Někteří recenzenti si tento film viditelně pletou s Vyšším principem Jiřího Krejčíka (1960). V tomto filmu má slovo dělnická třída, zastřelení studenti se tu nevyskytují.

Tento snímek je první poválečnou komedií reagující na současnost a přitom se nevyhrnují rukávy a nezní optimistické písně. Na metráž celovečerního filmu je příběh místy trochu rozvleklý, ale po několika zbytečných scénách nabývá zase obrátky, a sem tam vyloudí i úsměv. Pro první komedii ze současnosti byla povinná účast česko-slovenského páru, která ale vychází velmi sympaticky - zvláště díky neokoukaným tvářím Josefa Pehra a Boženy Obrové. Ovšem největší pozornost upoutává bytový optimista v podání Josefa Kemra. Tato postava balancuje na hranici černého humoru. Bořivoj Zeman uměl točit to, co diváci chtěli vidět.

Vlasta Burian hraje bláznivého synovce Emana, který se čistě v zájmu svého bratrance Adolfa (potřebuje se vypařit z domu, aby vyplatil odvrženou milenku-kabaretní zpěvačku) převleče za strýce Jonáše z Ameriky a baví zbytek příbuzenstva. Tj. základní kostra filmového příběhu, na detailech nezáleží, protože celek je plně podřízen králi českých filmových komiků, ostatní tvoří opravdu jen mimořádně slabý kompars. Adina Mandlová eskapády krále komiků ani nevydrží a směje se někdy zády, někdy přímo do kamery, Hana Vítová coby sekretářka tentokrát opravdu není zamilování hodným objektem, Čeněk Šlégl pak hraje jen dalšího donchuána. Jediným důstojným partnerem je Theodor Pištěk v roli žárlivého strýce Hanibala, naopak zhola zbytečné je zastavení v ostravském kabaretu, kde se ocitáme jen proto, aby si Ljuba Hermanová mohla zazpívat píseň. Komik typu Járy Kohouta nebo Fandy Mrázka by tento film udržel tam, kam námětově spadá, v mezích pokleslé frašky. Burianovi však chatrný námět stačil k rozehrání velkého sóla. Maskované převleky, absurdně nesmyslné historky, improvizování hudebních nástrojů, důkaz mimořádných pohybových schopností, drobné urážení dalších hrdinů, vše co český divák na Burianovi zbožňuje, je zde použito měrou vrchovatou. Tento film je příkladem lidové zábavy (v dobrém slova smyslu), Vlasta Burian ji vždy posouval o nějaký stupínek výš než hvězdy Slavínského filmů. Filmy Karla Lamače většinou jen využívaly Burianových schopností k naplnění filmové kasy, rozehrání jeho vloh mu bohužel neposkytovaly. Je otázkou zda „good vodpoledning“ je opravdu k popukání, ale kdo jen trochu zavadil o fenomén Burian, pochopí.