Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Animovaný
  • Pohádka
  • Dokumentární

Recenze (72)

plakát

C. a k. polní maršálek (1930) 

Jsem si vědom, že mezi Burianovými veselohrami existuje jakási obecná kvalitativní stupnice poměřovaná tím, jak úspěšně odolaly jednotlivé tituly zubu času. Zároveň se však domnívám, že fenomén Burian funguje na principech vymykajících se běžným hodnotícím kritériím. Pokud je možné zahrnout Burianův film superlativy, je to většinou zásluhou vyzkoušené předlohy, případně vhodného filmového námětu, a přiměřeného režijního vedení. V případě, že nejsou splněny tyto podmínky, a film je mizerný, nic to nemění na tom, že Burian je takřka bez viny. Typickým příkladem Buriana "ve formě" je pro mne právě C. a k. polní maršálek. A to hned z několika důvodů. Předně je Maršálek první stoprocentní zvukovou veselohrou a také prvním filmem, který udělal z Buriana filmovou hvězdu. Pominu mimořádný divácký úspěch, který vyvolal famózní nástup mluvícího Buriana na stříbrné plátno, podstatné je, že Vlasta Burian, v té době již osobnost českého divadla, představil, co od něj mohou čeští režiséři a diváci do budoucna čekat. Slovní ekvilibratistiku využívající zkomolenin, dokonalé mimické i hlasové schopnosti, narážkový humor, a také to, že nejlépe se cítí v adaptacích her vlastního divadla. Jinými slovy nabízel svůj standard, který mohl být využíván jak v dobově nadprůměrných komediích, tak v lidových veselohrách. - "Feldtrunk, klášterní tajemství... Poslušně hlásím, že jsme měli k obědu šunknflekle, takže asi budeme mít plný břicho čtverečků. Paní obrstová si objednala jelito, a to bude jako štucel... Taky musím nahlásit, že nám chcípnul kanár. On měl místo jedný nohy sirku, ergo protézu, chudák přiletěl nad kamna, škrtnul o plát a uhořel..." To, že film je natočen z dnešního pohledu jednoduchými prostředky, je způsobeno po technické stránce možnostmi doby a financemi, které se vydávaly na spotřební žánr, jakým veselohra bezpochyby byla, a také neochotou riskovat přesun z komorního prostředí, takže Maršálek může místy působit opravdu příliš divadelně (komorní prostředí zůstávalo zachováno i v jiných Burianových filmech, ale především zásluhou Martina Friče se s ním začalo pracovat více filmově). To, že herci a herečky až na vzácné výjimky (Pištěk, Šlégl) selhávají, je vzhledem k přechodu ke zvuku pochopitelné, ale příliš to nevadí, protože Burianův sólový výstup přihrávače nepotřebuje. V neburianovských scénách je nepochybně vidět tradici české němé veselohry a nadbíhání diváckému vkusu (nezbytné milenecké duo, za každou cenu komická postava sluhy Sepla, rázná manželka a bojácný manžel, jednoduchý slovní humor - "Místo Medák řeknu Bábrle...eeEbrle"). Oproti pozdější praxi, kdy se v ději znenádání objeví hudba a hrdina začne zpívat, je zde ještě prostor pro píseň připraven, např. když chce pravý maršálek zazpívat píseň, pro kterou byl Procházka poslán do penze, zrovna přichází polní kapela, kterou si Procházka již předtím objednal, aby ho touto písní vzbudila. U mě tento film vyhrává mimo jiné i dokonalým vystižením rakouské armády, na jedné straně zesměšňujícím, ale přitom v podstatě vycházejícím z pohledu rakouského důstojníka (nutno říct, že Burian hraje za sebe i za uniformu). "Škyt. To si asi na mě vzpomněl pan Kriegsminister ve Vídni. - V celý armádě byli dva vynikající vojáci, to byl Evžen Savojský, ten umřel...mě penzionýrovali... a teď tam nemají nikoho!" To, že se Maršálek stal první zvukovou veselohrou a že jím Karel Lamač "objevil" Vlastu Buriana, lze považovat za štědrý dar dějin. A fenomén Burian pak způsobuje, že tuto veselohru lze sledovat neustále, aniž bychom si připouštěli takové detaily, jako že uniforma, která Burianovi tak perfektně sekne, by na svém původním nositeli - pravém maršálkovi, představovaném Josefem Hořánkem, mírně visela.

plakát

Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949) 

Filmový skvost, který v sobě reflektuje celé období české filmové historie. V době, kdy se na Barrandově točily tituly, v nichž se nás snažili rozesmát povaleči z pětiletky a nerudní muži, kteří se stanou úspěšnými zlepšovateli, se Martin Frič rozhodl naposledy vrátit k melodramatickému kýči. Osobně se domnívám, že parodie je dokonalá tehdy, když diváka zásobuje dostatečným množstvím podnětů (vycházejím z parodovaného, a to i v případě kamery, střihu, hudby, mizanscény, časoprostoru), zároveň by divák neměl dostat čas, k tomu, aby narážky a gagy vyhledával. Tvůrce by měl vzdávat parodovanému do jisté míry hold a vděčný divák by ho měl následovat po žánrové stezce. Nemyslím, že by si Martin Frič a Oldřich Nový museli sypat popel na hlavu. Jejich tituly stály vždy o několik stupínků výše nad soudobou produkcí. Nejvýraznější účtování s minulostí však provedla Hana Vítová a zhostila se ho skvěle (příležitosti mimo žánr už bohužel nedostala). Trochu upozadění, ale dokonalí jsou i Zdeněk Dítě (houslista Pavel Sedloň) a Jan W. Speerger (lupič Joe Pelíšek). Závěrečná scéna byla a je nutná. Když divačky na Kladně slzely, Frič si rval vlasy (respektive jejich zbytek). V roce 1949 musel Oldřich Nový vysvětlit, že svět, kde se nepracuje, neexistuje. Což je sice fakt, ale vzhledem k době vzniku a dokonalému zbytku to bolí, přičemž samotný způsob zakončení vůbec není špatný. Na druhé straně i dnes je Pytlákova schovanka některými diváky hodnocena jako špatně natočené melodrama. Je to asi dáno tím, že divácký vkus ovládly Kassandra a Pojišťovna štěstí, zatímco sofistikovaný, ironický a zatraceně vtipný svět Martina Friče a Oldřicha Nového je potřeba hledat a symbioticky cítit. PS: Jejich manželství muselo být rozvedeno pro nepřekonatelný odpor k nadmořským výškám nad 550 m. / Cožpak u sebe neměla nic podle čeho se poznávají nalezené děti? / A jakpak se můj otec jmenoval? - Jo, to nevím. - Cožpak on se vám nepředstavil? - Ale představil, milé dítě. Jenže film byl tenkrát ještě němý. / PSS: Asi se už budu opakovat, ale díky, Macu!

plakát

Tři chlapi v chalupě (1963) 

Původně seriál, který se stal jedním ze zakladatelských kamenů dlouholeté tradice. Jeho přepis do celovečerní podoby byl ale zhola zbytečným krokem, jak ostatně ukázalo strnulé, místy až trapné pokračování po deseti letech, kdy si ouplavičtí družstevníci vyjeli do Prahy, ale přitom se seznámili s novými metodami, a ještě si stihli vyříkat spoustu věcí. Tuším, že z původního seriálu se zachovaly tři díly, tento film je přepisem jednoho z těchto dílů, rozšířeným o drobné motivy. Ale právě tato shoda může živost původního seriálu částečně rehabilitovat. Jediným motivem tohoto počinu pravděpodobně bylo poskytnout příběhy rodu Potůčků i těm, kteří nevlastnili televizor. Srovnání je však obdobné Hamletu Eduarda Kohouta na prknech Zlaté kapličky a na bedně od syrečků v Zadní Horní. V případě televizního seriálu se jednalo o premiéru v živém vysílání, zde o zopakování oblíbené scény. A pak nesnáším negativní postavy úředníků, kteří mají být brzdou rozvoje socialistické společnosti, to vše v rámci mizerné komunální satiry (Růžek, Mareš). Dnes působí film o skládání předsednických funkcí, důvěře zdola a sběru kompostu archaicky, ale velmi dobře si dovedu představit živé přijetí, a díky seriálu i slušné zpracování „aktuálního“ tématu. Film má pro mě přesto jedno plus, účast Karly Chadimové, která bohužel nebyla v českých filmech až tak častá, ačkoliv měla bezesporu všechny parametry pravé filmové star.

plakát

Hrdina jedné noci (1935) 

Tato bezduchá veselohra v sobě opravdu nemá nic, čím by překvapila. Historka o českém Donu Quijotovi působí místy i trapně. Krejčík zblázněný do středověku je vyhnán z města, protože zničil důstojný ráz městských oslav. Odstěhuje se na místní hrad, kde se zamiluje do „Dulcieny“ jinak filmové statistky a za pomoci svého přítele si ji snaží naklonit odvarem z tymiánu. Nakonec objeví poklad a stane se pánem hradu a čestným občanem města, a to vše proto, aby se už nikomu neřeklo, že je skvrna a aby nikdo nevystřihoval z knih obrázky. Tento film mě jen utvrdil v názoru na hodně nevyrovnanou tvorbu Jaroslava Kvapila, který je autorem námětu. Divák se u tohoto snímku může pouze dohadovat se svým vlastním já, zda ho více nudí scény v městečku nebo na hradě. Hlasuji pro první variantu. Přesto se domnívám, že se tato veselohra neztratí. Český divák se rád zasměje všemu, co je s Burianem, a televizní stanice mu v tom rády vyhoví. Kvantita na úkor kvality. A obávám se, že až slepá oddanost a manipulace ve stylu Zdeňka Trošky. Dobový průměr, který lze vynechat.

plakát

Tetička (1941) 

Vynikající film, který nemá z hlediska své skladby a struktury vyprávění, v meziválečné a protektorátní veselohře obdoby. Kouzelně sentimentální atmosféru doplňuje starý strašidelný zámek s personálem, který hned tak někde nenajdete ("Víchová má mísu v ruce a půjde otvírat"), Ferenc Futurista dominuje a plně ukazuje rozsah svých možností. Na velké lidské ploše hrající Růžena Nasková a František Smolík tvoří příjemnou paralelu k hamižným příbuzným v neodolatelném a přitom jemně odstíněném podání, pro každý typ rozdílném. A pochopitelně tu nesmí chybět zmoudření a nalezení životního cíle. Martin Frič si osvojil prostředky soudobé režie a dokázal je přiměřeně a hlavně smysluplně používat. Místy snad trochu nepřiměřeně staromilské, ale to už tak nějak patří k věci. Velmi dobrý hudební motiv. Na Tetičku - nedám dopustit.

plakát

Poslední muž (1934) 

První zfilmování divadelní hry F. X. Svobody. Hugo Haas hraje profesora Kohouta s lehce ironickým nadhledem nad sebou i svým okolím. Výhoda Posledního mohykána (1947) spočívala v propracování příběhu, který se nesl ve svižnějším tempu, čímž byla odstraněna jistá divadelní dekorativnost příběhu. Ale při vší úctě k hereckému mistrovství Jaroslava Marvana, je pro mě Haasův rodinný tyran minimálně v jednom ohledu přesvědčivější. V jeho podání nevyznívá profesor Kohout jako posedlý fanatik. Pod stylizovanou maskou, kterou si snaží udržet na veřejnosti i v soukromí respekt, se skrývají obyčejné lidské slabosti. Zdeňka Baldová začíná tímto filmem rozehrávat svou nezapomenutelnou galerii filmových maminek (po Slavínského laciné veselohře Právo na hřích). Pod režijním vedením Maca Friče se dokázala uplatnit ve hře psané pro jednoho herce a dát do této postavy více, než pro ni bylo psáno. Ostatní postavy nenabízely výraznější příležitost, a herci (většinou začátečníci, později zvučných jmen – Novotný, Glázrová) se ani nesnažili nic změnit. Tato komorní komedie, je však přesto Haasem a Baldovou vyzvednuta z pamětnické všednosti. „Milostivá paní, jsem rád, že mám Zdeňku, a jsem přesvědčen, že bude tak dobrá hospodyně jako vy.“ – Haasova odpověď: „Naše maminka je sice hospodyně špatná, ale zato je dobrá padesátnice.“ – Baldová: „ Až za dva dny, tatínku.“ „No, geniální to zrovna není, ale uznáte, že je togeniální“.

plakát

Poslední mohykán (1947) 

F. X. Svoboda byl filmován poměrně často a téměř vždy s lepším výsledkem, než k jakému došlo románová či divadelní předloha (Čekanky, Roztomilý člověk). Poměrně oblíbená byla i hra o středoškolském profesorovi, který drží svou rodinu pohromadě tvrdou rukou formou příkazů a striktních omezení. Poměrně dobře si se stylizací této role poradil Hugo Haas ve filmu Maca Friče Poslední muž. Vladimír Slavínský se v zestátněné kinematografii zpočátku nesměle rozhlížel. Měl svou filozofii, která spolehlivě fungovala dvacet let, a necítil potřebu ji uzpůsobit společenské situaci. Až v závěru Slavínského života se ukázalo, jak prozíravé rozhodnutí udělal. Téměř současně se pustil do dvou remaků. Zatímco Dnes neordinuji je 80% přepis Okénka, divadelní hru F. X. Svobody inovoval od základu, z profesora se stal starožitník, který má bratra-dvojče a početnější rodinu (jedna dcera navíc). Poslední muž byl pouze příběhem o prozřezí prof. Kohouta, který byl kořeněn typicky haasovskou ironií. Poslední mohykán je ovšem nabitou komedií (téměř v duchu crazy). Film má velmi dobrý akční spád, ovšem na některých místech vyznívá nepřesvědčivě především díky hereckým představitelům (platí zvlášť pro ing. Bečváře v podání Františka Hanuse). Následující výtka ovšem nespadá na představitele hlavní dvojrole, dokládá široký rejstřík Marvanova herectví. Herectví, které nacházelo odezvu u širokých vrstev obecenstva a přitom si zachovávalo nespornou kvalitu. V souvislosti s věšením obrazu bych chtěl upozornit, že v televizní mikrokomedii Obraz (1963) s Vlastimilem Brodským, je tato epizoda hlavním námětem, a výsledek je ještě lepší (předloha Jerome Klapka Jerome). Mimochodem Poslední mohykán je jedním z posledních mohykánů pamětnické veselohry, následovat budou už jen Hostinec U Kamenného stolu a Pytlákova schovanka.

plakát

Valentin Dobrotivý (1942) 

Narozdíl od jiných filmů Oldřicha Nového jsem kvality Valentina Dobrotivého docenil relativně pozdě. Nenápadný úředník to v konkurenci s Kristiánem či roztomilým člověkem celkem logicky prohrává. Navíc ani Hana Vítová nemá vnitřní kouzlo, vnější půvab a přirozenost Adiny Mandlové či Nataši Gollové. Ovšem ve srovnání s Haasovým Mazlíčkem, kde je nepraktičnost hlavního hrdiny dotažena do důsledků, vytváří Oldřich Nový realistickou a sympatickou postavu. I když milionářské scény (auto, vila, zahradník, přízeň nadřízených) jsou místy křečovité, je to stále ON. Za nejlepší pokládám prvních 30 minut a potom některé špílce v příběhu - paní Dousková posílá kostým, Maruško, kam jsem dal ty zlaté hodinky, zvoňte dvakrát a silně. Ačkoliv se neutrální divákův vztah k hlavní dvojici postupně změní, mají v tomto filmu snad víc než, kde jinde, důležitou úlohu vedlejší postavy, které vytvářejí příhodný kolorit - Jaroslav Marvan (lepší než podobná role v Katakombách), Baldová, Pištěk, Průcha, Pešek, Fiala, Řepa. Na rozdíl od jiných komedií těch let se do sebe snaží absorbovat i jiné prvky. Nechce vychovávat, ale ukázat, co dokáží udělat žert a peníze. Nutno říct, že si s tím poradila velmi dobře. "Takže včerejší položku škrtám a k dnešnímu datu zaneseme chléb třicet haléřů."

plakát

Pelikán má alibi (1940) 

Česká detektivka byla vždy tvrdým oříškem, Bolero buď posledním odstrašujícím příkladem!!! První zvukovou detektivkou byla Záhada modrého pokoje (1933), což byla česká verze německého filmu. První regulérní detektivkou byl až Třináctý revír (1945). Čeští meziváleční tvůrci po několika směšných pokusech na klasickou detektivku rezignovali, snad ani neměli dostatečné možnosti a zkušenosti, aby mohli točit čisté žánrové věci. Ovšem napětí bylo ve filmu žádáné, a proto se filmaři rozhodli spojit detektivku s typickým českým žánrem, z čehož vznikla tzv. detektivní komedie. Pokoušel se o ni Martin Frič (Krok do tmy, Těžký život dobrodruha), ovšem za nejlepšího tvůrce tohoto podžánru pokládám Miroslava Cikána, mimochodem právě on se poučil na Záhadě modrého pokoje. Vrcholem jeho snah je film Paklíč, kterému ovšem předcházel Pelikán má alibi. Komedie řešící motiv dvojnictví typicky českým způsobem, optimální dávka napětí, jemný humor, tradičně dobré herecké výkony. Nejlepší podává Miroslav Homola, škoda, že se jeho kariéra zastavila, a místo zajímavých rolí následovali vedlejší záporáci a dědci, krásná (a na rozdíl od jiných hereček nejen krásná) Marie Glázrová, z figurek zaujme nejvíc Eman Fiala jako starožitník. Kombinace Plachta-Neumann mně nikdy neučarovala, ovšem o něco lepší než Konečně sami, kde byl jejich výkon značně bezradný. A přesto, když se řekne Pelikán má alibi, vybavím si právě tyto dva komiky, jak šlapou zelí, za nimi probíhá zadní projekce a oni notují "Sedím na větvi a zpívám..."

plakát

Roztomilý člověk (1941) 

Nevím, zda by mě redaktor Lokálního hlasatele Viktor Bláha připadal jako roztomilý člověk i ve skutečnosti. Spíš ne. Ale život této postavy na plátně nemá chybu. Patří k těm komediím, kdy se náš kritický zrak (daný současnou rozmanitostí televizní a filmové tvorby) postupně otupuje, až v jeho sítnici zůstanou pouze dvě barvy - černá a bílá. Postupně se pak můžeme unášet skvěle vyfabulovaným příběhem, mistrnými konverzačními dialogy, plynulým tempem vyprávění a neopakovatelným kouzlem Viktora Bláhy a Poldy Krušinové. Upřímně řečeno si nepamatuji na žádný filmový příběh, kde bych čekal až z hlavního hrdiny vypadne nějaká lež (možná je to dáno tím popotáhnutím kravaty) - Max Braun u nás sice není tak známý, ale v Jižní Americe, tam má velkou popularitu. Když je přestupný rok, tak se jeden den prospí v kruzích. A prosím Vás to cvičí v prádle? Pak ovšem přichází objekt, který je schopen Viktoru Bláhovi konkurovat - a tu skříňku mám teď já, k zasnoubení bohužel nedošlo, a ten závěr - měli jsme si vybrat větší kostel, dej pozor, ať mi neomdlíš, miláčku. Ze všech filmů dvojice Nový-Gollová považuji tenhle za nejlepší ve smyslu jejich rovnocenného partnerství, zatím co v jiných filmech zářil jeden z nich vždy o něco víc, zde je jejich hvězdný třpyt stejný a navíc vychází ze stejného zdroje. Neméně skvělí - Pešek (prosím neurážej moji sestru), Pištěk (tím jsem odstranil tu překážku), Filipovský (na svatbu se chodí přece hlavně kvůli jídlu), Baldová (naše Emilka včera sedla ke klavíru a přehrávala Vaši skladbu, to dítě má úžasný hudební talent). V tomto případě neznám jiné hodnocení.

Ovládací panel
177. nej uživatel Česko
120 bodů