Eruntano

Silný válečný film. Jeho zajímavost startuje s již ne právě známou událostí, jíž Australská účast na boji proti Turkům je. To hlavní je ale způsob vyprávění, zaměřený vůbec ne na filmovou líbivost válečné akce, ale na lidské příběhy. Peter Weir ukazuje, jak vypadá pozadí války. Vzdálené události jsou pro Australany jakousi exotickou romantikou, kterou vnímají jako vlastenecký výlet. Většina filmu také je výletem, na kterém vznikají a prohlubují se přátelství proto, aby mohla být zničena krátkým, leč drtivým střetem s realitou války. Dramatický závěr proti sobě skvěle staví lidskost a absurditu - kdo z nich má větší šanci zvítězit? Weir skvěle pracuje s herci a není zde vedlejší postavy, která by nepůsobila živě. I díky tomu film diváka vtahuje do děje, který nelze vnímat s odstupem pozorovatele. A třešničkou jsou postavy ústřední. Například Gibsonův mimický komentář k poslední čtvrthodině událostí je úctyhodným (a pro hloubku sdělení filmu důležitým) výkonem.

Velmi neinspirativní film. Nesympatický hlavní hrdina je do sebe propadlý strýc, který neví co se sebou ani s lidmi kolem, s nikým se moc nebaví a neprožívá o mnoho víc než neurčitou smutnou prázdnotu. Dá se říct, že dvě hodiny pozorujeme putující živou mrtvolu - taková zombie road-movie. Co se charakteristiky herecké postavy týče souhlasím s Hrabovo. Ono je vlastně vůbec zahaleno v naprosté mlze z jakého důvodu se co děje a proč se kdo chová jak se chová. Snímek tak působí jako velká meditativní cochcárna, což je zklamání.

Rozkošný vtípek. Jednoduchý, ale gradovaný a plný hereckých fórků (pekařovo takřka hrdinské vítězství!).

Místy vtipná a místy dojemná komedie vystavěná na vynikajícím nápadu a postrádající jakoukoli míru ve vášni k černému humoru. Je setsakramentská škoda, že tak skvěle nastavený projekt sráží nešikovnost tvůrců, sklouzávajících velmi často do křečovistosti, nevypointovanosti a hluchosti. Zaseklo se to v půli cesty.

Podobenství o tom, jaké by to bylo peklo, kdyby se otravní zmrdi nedali zabít.

Úžasný důkaz toho, do jakých výšin se může vzepnout divadelní režie. Neuvěřitelně poctivý a pracovitý a přemýšlivý Macháček každou scénu, každou repliku proložil maximální dávkou konkrétního významu. Jeho Hamlet je lidsky absolutní příběh, ze kterého lze číst jak z Bible. Nejlépe o tom, jak může v sobě člověk najít sílu čelit zlu, i když vše, ale kurevsky vše kolem smrdí shnilotinou..

Silný film s geniální Steigerem v hlavní roli. Introspektivní reflexe toho, jak člověka zlomí zkušenost s holocaustem a jak velká je cena, za kterou je ze své misantropické rezignace vytažen zpět na světlo světa. Lumet natočil krásné a lidsky cenné intimní drama.

Je to svižné, dramatické, napínavé. Oba herci hrají o sto šest a je paráda je při tom sledovat. Jenže co naplat, když je děj o nesympatických lidech žijících v nesympatickém světě, ve kterém nikomu nejde o nic víc než o malicherný prd. Kdyby to byla kritická sonda, budiž. Ale Buscemi na pravidla tohoto světa (v touze po vyhrocenosti a vypointovanosti) plně přistupuje, čímž se stává nesympatickým sám. Smůla.

Griffithova magalomanie a filmařská vášnivost má své kladné i záporné stránky. Tou negativní je rozehrání vícera příběhů naráz, z nichž některé se pořádně nerozjedou, nezapadnou do celkové koncepce a rozloží výsledný dojem až k nudě. Od experimentálních snímků posouvající hranice možného se ale asi více než důstojná prohra čekat nedá, ne?

Má to svoji filmařskou působivost a na thriller docela fajn děj. Trier si s řemeslem mile hraje. Míra perverzity a dalších ujetých efektů je dost zbytečná. Tím nejhorším jsou ale pokusy ten film hlubokomyslně vykládat. Kdyby měl Trier skutečně co sdělit, tak by to sdělil. Tím, že se skrývá za neprostupnou mlhou slepých symbolů se o právo na interpretaci sám připravuje.