Vinteuil

Umberto Eco říkal, že Barbara Cartland dává svým čtenářům to, co čekají, on má zato pocit, že spisovatel by měl nečekaným své čtenáře měnit a přetvářet na takové čtenáře, jaké si pro svá díla vysnil. Hazard srdcí je až ikonický načasováním scén formujících vztah dvou hlavních hrdinů (seznamovací scéna u schodiště atd.) a úsměvný povinným balastem v podobě siroty, tajných chodeb a pašeráků. Nic na něm není žánrově špatně a Helena Bonham Carter je dokonalá. Film pro chvíle, kdy se chcete projet ve velmi známých stopách a nemáte sílu objevovat nové světadíly.

Filmy můžeme zbožňovat i proto, že nám něco ukážou tak, jako bychom to viděli poprvé. Takže zbožňujeme to uvedení v úžas. Saulův syn je hrozně krásně natočený, jeden z filmů, u kterého bych storyboardem vydržela listovat hodiny. Těšila jsem se na něho poctivě půl roku, ale pak jsme se minuli. Jediné, k čemu mě opravdu přiměl, je přemýšlet, proč se mě nedotkl. Čtyři hvězdy za to, že vím, že je to dobrej film. Absence páté za to, že to necítím.

Některé dobré ingredience (postava a její minulost, Bradley, kvalitní kopírování standardního dění v nejlepších kuchyních světa), ale zpětně tam není scéna, jejíž vyvolání z paměti by ve mně zároveň vyvolalo nějakou emoci. Není to roztomilá miniaturní pralinka, jež vás prostoupí blahem a vzpomínáte na ni měsíc. Je to poctivý, sníte to a večer nevíte, co jste to vlastně jedli. A bohužel mužské postavy jsou mnohem zajímavější než ženské, které mají zároveň minimum prostoru, takže jejich motivace jsou dané potřebami příběh posunout, ne jejich vnitřním světem. Typický doklad toho, co se objevilo poslední dobou v tisku o pozici hereček v Hollywoodu.