stalag

Jsem v problémech, víte. Nemám papíry. Jsem cizinec, dezertér, únosce, vrah… - Já vím. Nakonec je z útěkového filmu, v němž je hrdina po většinu času těžce zraněn, i velká love story a ve finále nečekaně patetické mélo. 🤓 Delonova první (ještě utajovaná) produkce, velmi osobní film, role protrpěná zvenku i zevnitř, nejspíš první, do níž se úplně bez zábran ponořil. V tomto směru jde postava ještě o krok dál než Tom Ripley v Plném slunci, který z něj po zásluze udělal hvězdu. Vše podtrhne závěrečný titulek: Thomas Vlassenroot (1933 - 1961), který nás přibije do sedadel, neboť si uvědomíme, že jsme sledovali skutečný příběh Delonova vrstevníka, s nímž se zcela ztotožnil. 🤓 AD ve své nejhlubší podstatě, jak ho známe z jeho nejlepších filmů (V plném slunci, Samuraj, Vdova, Policajt, Pan Klein, Náš příběh) - osamělý vlk, přecitlivělý asociál s bouřlivým citovým životem za zdánlivě chladnou fasádou a panteří mrštností žoldáka, který sám sobě i svému okolí dokáže přivodit silné emoce a ještě větší trápení. Predátor i oběť zároveň, ale hlavně - do posledního dechu neporažený. Schopnost konat násilí je přirozenou součástí jeho nezlomné touhy přežít. 🤓 Nelze jinak, sevřeni úzkostí z pozemského martyria andělsky krásné bytosti, musíme mu držet palce. Alain nesleze z plátna a nemůžeme z něj odtrhnout zrak. Velmi tomu pomohla i černobílá kamera Claudea Renoira, který celou hrdinovu torturu autenticky nasnímal v reálech z doslova hmatatelné blízkosti. Neprávem opomíjený Delonův klenot.

První díl je vážně výborný! Parádně francouzské, imperiální, velkolepé, herci dokonale vybraní a všichni skvělí. Celkový design - tváře a styl herectví, kostýmy, výprava, aranžmá akce, atmosféra, tvoří perfektně vyladěný, snadno zapamatovatelný, spektakulární originál. To, co film dnes musí mít, aby vůbec mohl do kina. 🤓 Pár joků se vždycky hodí, ale jinak lze Tři mušketýry v těžké době snadno pojmout na vážno a do nečekané hloubky. Viz naše legendární 4 dílná rozhlasová adaptace z roku 1969 - Němec ve své první velké rozhlasové roli (D'Artagnan), Haničinec (Athos), Kačírková (Milady). Pořád je to přece velký příběh zasvěcení D'Artagnana do lásky, přátelství a politiky na pozadí skutečných dramatických historických událostí. Příběh, který, stejně jako život sám, rozhodně nekončí happy endem. 🤓 Násilné aktualizace netřeba - dnešní civilizačně rozetnutá Francie už zase jednou na pokraji občanské války (a nejen ona), chaos útoku spiklenců v katedrále nápadně připomínající teror dnešní doby v Bataclanu a mnohde jinde, kombatanti v nepřehledně úporných duelech evokujících válečné scény z desetileté ukrajinské fronty (natáčet se začalo v srpnu 2021, do června 2022), elity prohnilé, cynické, naprosto nehodné obětí a cti věrných mušketýrů a služebných. Přitom právě ono 'poddanstvo', neboli dnešním jazykem občanská společnost a její vůdci (Athos, D'Artagnan a spol.) a jejich étos a odhodlání, budou muset, jako vždy, všechny osudové bitvy vybojovat a civilizaci - společnost (Francii, Čechii, etc.) vysekat z průšvihů. 🤓 Tvůrci pohotově tasili všechny kvality předlohy: barvité, dobře charakterizované postavy nejrůznějších naturelů, pozic a stavů, vzájemné zrcadlení mnoha zcela rozdílných milostných zápletek (D’Artagnan - Constance, Athos - Milady, král - královna, královna - Buckingham a přidali další, Milady - Buckingham, ve druhé díle pak Aramisova sestra - Porthos), Athos v Casselově podání je jedinečný coby D’Artagnanova průvodcovská otcovská postava, ve své obdivuhodné morální integritě a současně milostné rozpolcenosti mimořádně lidská a právě tím nejvíc oslovující. 🤓 Druhý díl - Milady, jako završení dvoudílného projektu, ovšem nefunguje vůbec - upozadění D'Artagnanovy linky a přesouvání důrazu na Athosovu historii, přítomnost a budoucnost s Milady, rozehrání mnoha vedlejších motivů, které prohlubují charakteristiky dalších postav (zejména Aramise a Porthose) a vtahují nás stále víc do empatické účasti v mušketýrských akcích na život a na smrt - ale to vše (na rozdíl od Dumase) bez vyvrcholení vyprávění, bez zúčtování s Milady a tím bez katarze, zato s cliffhangerem v posledních vteřinách… Bude to nejspíš tím, že Milady zjevně není zamýšlena jako díl závěrečný, protože jako druhé dějství - mezihra před ‘grande finale’ - naopak funguje perfektně! Jen nás tvůrci veškerým promo uvedli v omyl, což od nich není hezké, ale důvod je zřejmý - peníze. 🤓 Dimitri Rassam na svůj vysněný projekt sehnal hodně eur (72 milionů), ale nepostradatelným koproducentům z Pathé, Německa, Španělska a Belgie film představil jako dvoudílný, jít dál by asi znamenalo riskovat, že se vyděsí a utečou (ani 100 milionů €, tedy 2,5 miliardy našich kaček, by totiž nestačilo). Navíc do dvou dílů svoje první Tři mušketýry rozvrhl již Dumas a dvoudílná byla i poslední francouzská adaptace Borderieho (1961) i ta Lesterova britská (1973-74), takže se všichni mohli uklidnit úspěšně vyzkoušeným formátem. 🤓 Každopádně teď je to velký risk. Pokud se tvůrcům nepodaří v dohledné době získat z výnosů dvou filmů a dalších ambiciózních Rassamových produkcí dost, aby mohli zkompletovat svoji mušketýrskou trilogii, ostatně jako Dumas, který ovšem - pozor,  ve svém třetím pokračování vyvraždil všechny hochy kromě Aramise - takže je třeba se připravit na to, že taky někdo z “našich” může umřít... Zkrátka, pokud rychle neseženou prachy, z potenciálně nejlepší mušketýrské adaptace všech dob, zbyde jen předražené, z poloviny nefunkční, evropské torzo a to by opravdu byla velká škoda. Držme monackému playboyovi Rassamovi a Francouzům vůbec všechny palce.

Ophüls to samozřejmě není - a teď nemyslím Ophülsovu německou a francouzskou adaptaci (1933) stejné předlohy Liebelei (Flirtování), ale jeho adaptaci jiné Schnitzlerovy hry Reigen. Ovšem Ophülsův Rej (1950) je jen jeden, že. Nicméně, stále platí, že Christine je Schnitzler, což je taková kvalita, že stačilo dobře obsadit a s výborným kameramanem pietně převést na plátno. 🤓 “Dovolila jsem si přišít podšívku. Byla trochu odtržená.” -  “Jehla a nit, to jsou nebezpečné první rekvizity manželství.” Pro Delona s Romy to bylo osudové setkání. Alain ve svém druhém filmu je ještě notně prkenný, jakoby v obavách, aby vedle už slavné Romy neudělal chybu. Ale pěkně to zapadá do role společenského outsidera, který se proti své vůli ve filmu i v reálu zamilovává do vídeňské “porcelánové” panenky s těma děsivě optimistickýma dětskýma očima… Tragédie je neodvratná. 🤓 Christian Matras, klasik francouzského filmu, který kameroval s nejvýznamnějšími francouzskými režiséry od Velké iluze po Cartouche a Buñuelovu Mléčnou dráhu, taky Gérarda Philipa v několika jeho nejslavnějších rolích (Idiot, Fanfán Tulipán, Milenci z Montparnassu), měl již za sebou i skvělou sérii výjimečných literárních adaptací s Maxem Ophülsem, rámovanou dvěma přelomovými formálními unikáty - Rejem, s originálními pohyby kamery a kompozicí v klasickém formátu, a Lolou Montès (1955) s originálními pohyby kamery v jedinečně barevně stylizovaném cinemascopu, v objevitelské fázi konstituování možností širokoúhlého filmu (je třeba rozhodně koukat na restaurovanou criterionovou verzi). V Christine se po něm chtělo “jen” brilantně nasnímat barevný kostýmní film se zajímavými herci. Jako bonus příběh naléhavě zpřítomnil vhodně zvolenými detailními záběry.