Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krimi
  • Western

Poslední recenze (20)

plakát

Vládcové nebes (2024) (seriál) 

Když někdo natočí top válečný biják Saving Private Ryan 1998, mohl by si říct, že stačilo. Ale pokud je mu líto přestat a vytvořený tým s cennými zkušenostmi využije ještě ke komerčně i kriticky úspěšné produkci Band of Brothers 2001 a následně k The Pacific 2010, vznik Masters of the Air je nevyhnutelný. Takže je nakonec dobře, že vznikli. 🤓 Cennost slavné předlohy univerzitního profesora je v komplexní dokumentaci mnoha skutečných situací, epizod, jednotlivých osudů, ne ve schopnosti jejich dramatizace. Realita v tomto případě mluví sama za sebe. Působivost námětu spočívá v širokém rozměru tapisérie s mnoha dílčími strhujícími, jindy provozně zajímavými nebo jen všedními detaily války. Efektivní (a opravdu epické) je to jen ve své celistvosti, takže těch slabých 7,5 hodin děje na nás mělo být vrženo najednou. Klidně bychom si po každých cca 47 minutách rádi zopakovali působivou úvodní titulkovou sekvenci (balení od Applu vždycky potěší, že), ale předlouhé závěrečné titulky jsme si mohli dát jen jednou, až nakonec. To musel vymyslet obzvlášť zlomyslný kazisvět, že 20% každého v týdenním intervalu vypouštěného dílu budou zabírat úvodní titulky, next on a závěrečné titulky. Neškudlit a příště více odvahy. Člověka trochu děsí, že ztráta drivu Applu se projevuje i v rozhodnutí, jak uvést seriál. 🤓 Osmdesát let po válce je těžké stvořit přesvědčivě nehostinné a drsné prostřední a přiměřeně sešrotované lidi v něm. Takže nejvíc Masters narazili ve stalagovských epizodách, kde bylo příliš útulno, čisto a nažehleno kolem hladce oholených tváří s pěstěnými kníry. Nechci hned dávat za vzor Wilderův Stalag 17, protože jeho hlavním cílem nebylo realisticky ukázat těžký život v zajateckém táboře (přestože si to většina csfd myslí), ovšem vedle Masters působí i tak mnohem věrohodněji. 🤓 Stalag 17 je, jak známo, pod záminkou a slupkou táborového humoru, přesnou dvojjedinou studií individualismu na jedné straně a masové manipulace na druhé. Logicky byl film u nás za minulého režimu naprosté tabu, i když většina ostatních Billyho počinů byla s velkou slávou uváděna. Cinefilové ocení také znalou a inspirativní práci se strukturou vyprávění a s point of view, v tomto směru je Stalag 17 od prvních záběrů přímo výukovým filmem. 🤓 Ale zpět k Masters: milovníci leteckých filmů a WWII si mohli osvěžit, chvílemi naplno prožít, případně doplnit o méně známý detail oblíbené téma. Finále bylo silné a důstojné, tedy i slzu opravdového dojetí jsme mohli zamáčknout. Seriál objevil i jeden nový herecký talent, o němž ještě uslyšíme - Nate Mann ("Rosie" Rosenthal). Přesto, už mnohá desetiletí platí, že kdykoli se objeví nový film o WWII, je dobré srovnat měřidla a vrátit se k nepřekonatelné autenticitě The Story of G.I. Joe 1945, co se týče pozemního válčení, a ke dvěma třem 'zakladatelským' leteckým filmům o WWII. 🤓 Nikdo už totiž nenatočí lepší scénu bombardérské beznaděje než Gablovo rozhodné, přesto nakonec marné navádění přistání zdecimovaného bombardéru pilotovaného bombometčíkem (35. min, Command Decision 1948). Nikdo už nenatočí lepší dialogovou srážku názorů mezi populistickým alibismem váhavých politiků a odpovědným válečným velením - půlící scéna v tomto filmu (top mužský cast MGM). Nikdo už nenatočí lepší symbolický shot než je commander Gable, sám sedící ve velícím sále proti obrovské mapě Německa, zdrcený, přesto s vědomím nezbytnosti pokračovat v boji, protože jen tak budou předchozí ztráty vůbec k něčemu (92. min + klíčová předcházející scéna). Působivost tomuto záběru dává nejen drtivě prostá kompozice vyjadřující nekonečnou tíhu obrovských ztrát při denním bombardování, ale také Gable se svou osobní historií. Režisér chlapských filmů ‘Wild’ Bill Wellman, sám pilot WWI a tvůrce skvělých leteckých filmů, o Gablovi kdysi řekl, nikoli bez důvodu, že byl nejtragičtější postavou Hollywoodu. Soukromý život ‘Kinga’, nejzářivější mužské hvězdy 30. let, byl neuvěřitelnou sérií špatných, často bláhově vypočítavých, životních rozhodnutí v pochopitelných, ale těžko omluvitelných situacích, a z nich opakovaně plynoucích pocitů provinění. Tragická smrt manželky Carole Lombardové, při leteckém neštěstí v roce 1942, spěšně se vracející do Hollywoodu v obavách z Clarkovy nevěry s mladší kolegyní, nebyla výjimkou. V tom jediném záběru Command Decision a v kontextu děje celého filmu se to všechno neopakovatelně sešlo. Samozřejmě pomohla i Gablova dvouletá válečná zkušenost u bombardovacího letectva, kde kromě natáčení náborových filmů pro palubní střelce, se v Anglii v roce 1943 zúčastnil minimálně 5 bombardovacích misí, i těch denních nad Německem. Poté, co byl jeho letoun opakovaně zasažen flakem s následným jedním mrtvým a dvěma zraněnými, střepina mu prošla botou a jen o fous minula jeho hlavu, MGM vyvinulo značné úsilí, aby ho, byť proti jeho vůli, vyreklamovalo z aktivní služby. 🤓 Nikdo už nenatočí lepší studii velení morálně rozložené bombardovací jednotce a sílícího stresu vedoucího k totálnímu vyhoření a zhroucení, než pilot a celoživotní fanda do létání Henry King v Twelve O’Clock High 1949 podle předlohy vzniklé na základě přímé zkušenosti mnoha účastníků bombardovacích misí. O psychologické práci se zvukem (po zásluze oceněné Oscarem) ve zdánlivě klidných scénách (déšť je tu využit na maximum) a letecké bitvě v závěru, vyfutrované autentickou výstrojí a reálnými bojovými docu záběry obou stran, nemluvě. Nikdo už nepředvede lepší crash landing s B-17 bez podvozku, než  tehdejší hollywoodský stunt pilot Paul Mantz pro tento film (9. min). Snad jediný případ v dějinách, kdy jeden člověk bez zbytku posádky dokázal sám vzlétnout s létající pevností. Těch, co dokázali sami přistát (stejně jako Mantz při tomto svém legendárním kaskadérském kousku), bylo samozřejmě během války víc. Jedinečný záběr byl nepřekvapivě použit i v roce 1962 v dalším filmu, který stojí za připomenutí - War Lover (59. min). 🤓 Zejména oba zmíněné filmy točené krátce po válce mají dvě unikátní přednosti - jsou prosty optimistického bojového ducha propagandistických filmů točených za války a místo toho nabízejí komplikovanější, realističtější pohled na zákulisí i podmínky válčení, přitom v prožitcích i detailech mimořádně věrohodný, protože výstroj i letadla byly pravé a všemi sdílená zkušenost byla také ještě velmi živá (členy filmové branže nevyjímaje). 🤓 War Lover, v hlavních rolích již s generací dospívající po válce, s novovlnařsky civilní romancí, je přesto možná posledním velkým leteckým filmem, který ještě má skutečnou patinu WWII. Nikdo už nenatočí autentičtější provoz posádky B-17 než je prvních 26 minut tohoto filmu, lepší fight posádky než posledních 20 minut a nikdo už nezahraje lepšího air daredevila než Steve McQueen (vedle Motýlka, pro mě tady nejlepší Steve ever). Jeho kapitán Rickson je příkladem hranice oddělující hrdinu od psychopata, jak trefně poznamená lékař jednotky. Callum Turner v Masters je jen velmi, velmi krotkým stínem a je to škoda. Opravdový kontrast s klidným ‘Elvisem' by dal sérii větší náboj. Ovšem Callum je původně model, hraje 12 let a ještě si ani nestihl uvolněně posadit hlas. Navíc žijeme v době uhlazené korektnosti, takže nelze čekat zázraky. 🤓 Taky je třeba se smířit s tím, že autentické válečné zásoby výstroje a ‘plechu’ došly nejpozději v 60. letech, v Milovníkovi války ještě nadělali spoustu muziky s třemi skutečnými éry. Co by za ně dneska dali. Stejně tak se dnes nedají použít v hraném filmu pro přesvědčivou věrohodnost dokumentární černobílé válečné záběry, což se ve všech třech zmíněných filmech bohatě a účinně děje. CGI samozřejmě dovoluje barvitě “zobrazit” dříve nemožné, ale jak se opakovaně potvrzuje, je to pouze novodobá verze kinematografie atrakcí, ohromujících spektakulárních momentů - rychlý silný šok na úkor hlubší emoce a následného myšlenkového zpracování diváka, tzn. že výsledkem je často jen povrchní zážitek, nic, co by nám trvale zůstalo v paměti, co by mělo šanci pohnout naším vědomím (a následně i svědomím). 🤓 Takže ano, Masters jsou završujícím dílem. Bojovníci WWII už v podstatě nežijí a my potřebujeme čistý stůl. Před námi jsou úplně jiné filmy o nové velké válce.

plakát

Jak se máte, co děláte? (1968) (pořad) 

Podzim 1968, okupovaná země. Zakladatelé Semaforu sedí bok po boku v prázdném hledišti, naproti nim reportér. Aniž by to tušili, začínají svou poslední kompletní sezónu. Právě z divadla sundali ceduli s nápisem: Divadlo přestává tam, kde do salvy smíchu, zazní salva z děl! 🤓 Ale jejich múzy už zase promluvily. Jsou to fešandy, dí pan doktor a rozehraje pověstné ďolíčky v laskavé tváři. Hlavně, aby nezačaly být zatrpklý, řekne mladší Jiřík a pokračuje: Múzy musej mluvit, jinak by to vedlo k malomyslnosti a depresi národa - směju se, tudíž existuju. …Reportér: Nejvíc se tu teď hrál Ďábel z Vinohrad, kde stáruje pan doktor Šlitr… S: Já teď píšu horror - Co je to česky? ptá se reportér. - Hrůzák, neboli děsoviště, odpoví S, nebo šokiáda, dodá Š. První celostátní šokiáda to bude, rozvádí S, ovšem v podstatě to bude legrace… A taky se pokoušíme napsat druhého Jonáše, legrace kolem toho rozvrzanýho piána a slečny Mici, rozpovídá se Š. (To bude jejich poslední hra Jonáš a doktor Matrace.) 🤓 Jiříci se zábavně špičkují jako vždycky - furt se hádáme, řeknou téměř unisono. S: Velice často hovoříme o tom, kterej z nás dvou je lepší, což je jasný, že jo. - No já., vpadne Š - S: Slyšel jste? Opakuj to. … Ani Miluška to naštěstí, byť pod nátlakem, není schopná rozhodnout. 🤓 Vskutku vzácná půlhodinka, včetně několika smutně alegorických “odbojových” protiokupačních songů z Ďábla: Podivín, Teplé spodky (méně vodky, teplé spodky), Calypso o šťastné zemi, Proč se lidi nemaj rádi, Zakoupil jsem v Dejvicích sedum prken žehlicích (zpívají všichni i ti, co to neumí, kdo nebude zpívat, bude zastřelen) a protiokupační verze Babetty. 🤓 Potřeba semknutosti a vzájemně se povzbuzující blízkosti ve vztahu k divákům při představení i mezi S+Š při rozhovoru je zjevná a dojemná. Š druhého Jiříka téměř objímá. S, mladší a menší z dvojice, měl vždycky tendenci se ke stoickému panu doktorovi tulit, opřít se o něho. V této smutné a těžké době, jako by Š konečně zvedl závoru…A nakonec Suchého moudrost z jejich staršího songu: Život není jednoduchej, je to vlastně kolotoč. Člověk by rád volal juchej, jenže mnohdy nemá proč. Když je všechno pěkně sichr a člověk se raduje, obyčejně krutej vichr znenadání zaduje. 🤓 Takže musím přidat ještě můj oblíbený Šlitrův joke úplně z jiné doby a odjinud. V zákulisí Jonáše a tingltanglu osloví Šlitr semafor girl hrající Mici. Š: Mici, víte, že Dvořák o vás napsal árii? - Mici: Ne. - Š: My cizinou jsme bloudili…

plakát

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (2024) (divadelní záznam) 

Pejsek Toník byl jedinou bohulibostí večera (jakkoli to zní neuvěřitelně, neboť na programu byla Smetanova Prodaná nevěsta), a nejen to, musel být chudinka hluchý. Totálně hluchý, jako vysloužilý moskevský policejní oř Stock, který nehnul brvou uprostřed válečné vřavy a vybuchujících šrapnelů, když na něm seděl Chris Plummer při šíleném ruském natáčení Waterloo. Toník byl nejspíš i slepý, jinak by tohle “režijní uchopení” vážně nedal a rychle by utekl ke své kostičce v rekvizitárně. 🤓 Vladimír Franz teď v Sedmém nebi na Vltavě ve dvou dílech názorně a návodně (jak on moc dobře umí) rozebral našeho dvousetletého hudebního génia. Ve druhé části ve 24. min. pustí předehru k Prodance v nastudování dirigenta Karla Ančerla a už jen touto krátkou ukázkou si srovnáte měřítka kvality a hned budete v obraze (nahrávka se dá samozřejmě snadno pořídit celá, třeba v radiotéce Českého rozhlasu). Zkusit můžete i současného Jakuba Hrůšu na YT -  Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, předehra k opeře (Jakub Hrůša & Česká filharmonie). A vzhledem k tomu, že poslední sabotáž Smetany v Kapličce jen dokonala normalizační korozi hornouherských na tomto geniálním díle, asi je nejvyšší čas, osvěžit si kanonickou nahrávku souboru ND v nastudování Zdeňka Chalabaly z roku 1959 v dokonalém českém pěveckém obsazení (na supraphonline není nic snazšího). Abychom nezapomněli, jaká je to krása, protože Prodaná nevěsta není vepřo, knedlo, zelo, nýbrž zvukový krystal, jak ji vystihl Franz, a je nedílnou “součástí legionu andělů strážných této země…hudba, neznající bolest, laskavá, plná světla a radosti… Smetanova hudba nám říká: Opatrujte ji, je krásná. Toto je vaše země. Budete-li o ni opravdu pečovat, všechno dobře dopadne.” https://vltava.rozhlas.cz/skladatel-o-skladateli-bedrich-smetana-v-sedmem-nebi-vladimira-franze-9184756 🤓 Nevím, o co pečují v Kapličce, vzhledem k jejich zřejmé neformě (od fyzičky přes nápady až po řemeslo), asi jim nevadí nesmyslně utrácet svůj čas (za všechny naše prachy), ale my ostatní můžeme žít šťastné a smysluplné životy poslechem kvalitních nahrávek, sledováním dobrých filmů a péčí o rodnou hroudu. A Bedřich z nás může mít radost, ne, že ne.

Poslední hodnocení (1 476)

Kristýna (1958)

02.04.2024

Kennedy, Sinatra a mafie (2023) (TV film)

31.03.2024

Poslední závod (2022)

31.03.2024

Vládcové nebes (2024) (seriál)

17.03.2024

Belmondo, l'incorrigible (2022) (TV film)

09.03.2024

Náš příběh (1984)

09.03.2024

Prokletí rodu Barrymorů (2022)

09.03.2024

Písničky Jiřího Šlitra (1965) (pořad)

07.03.2024

Jak se máte, co děláte? (1968) (pořad)

07.03.2024

Reklama