charlie_ando

Profesionálně zpracované, ale prázdné, takřka bez emocí. Ty najdeme ve filmu jen v samém jeho začátku, díky použití audio nahrávek z tragického 11. září 2001. V tuto chvíli mě zamrazilo, ale jinak mnou těch 157 minut doslova prošumělo. Tvůrčí duo režisérka Kathryn Bigelow a scénárista Mark Boal natočili film o honu na Usámu bin Ládina respektive spíš o pátrání po něm. Snaha o autentičnost vyšla tak napůl. Divák dostane film, který uvízl v zemi nikoho mezi dramatem a dokumentem. Mrazivá atmosféra se tříští o stěnu z bezradnosti. Samotný děj se dá rozdělit do tří částí. V té první se seznámíme s hlavní postavou, analytičkou CIA Mayou v podání Jessica Chastain, pro mě představovala rusovlasou ledovou královnu, která se zakousla do svého úkolu se zuřivou zarputilostí. Průvodcem v jejich začátcích je agent Dan, specialista přes výslechy, kterého si zahrál čím dál tím lepší Jason Clarke. V téhle části jde hlavně o mučení, spíš psychologické než fyzické, jsme taky v 21. století, takže trhání nehtů se nedočkáme. Dobře to vykresluje výrok: „Nejsem Tvůj kamarád, zlomím Tě a bude Tě to bolet…“. Ve druhém dějství jde o mravenčí práci, hledání jehly v kupce sena. Maya rozplétá jednotlivé nitky a třídí střípky, které ji nakonec po opravdu dlouhé době dovedou k vysněnému cíli a může říct: „Já jsem ta zmrdka co našla ten barák…“. V závěrečné části sledujeme zákulisní tahanice a samotný zásah, kdy si ostrý kluci z U.S. Navy SEALs jdou pro strejdu Ládina. Film není špatný, má velké plus v hereckých výkonech, ale tak nějak neví čím chce být.

Nedělní líné dopoledne přechází pomalu do odpoledne v jednom paneláku na předměstí Mexického velkoměsta. Výpadek proudu svede dohromady malou skupinku lidí, kteří by se asi normálně spolu ani nebavili. Dva čtrnáctileté chlapce Flama a Moka, dospívající slečnu Ritu ze sousedství a zkrachovalou existenci poslíčka pizzy Ulisese. Tahle rozdílná čtveřice tráví společný čas sice v jednom bytě, ale přitom jejich myšlenky jsou tak rozdílné. Každá postava má v sobě skryto totiž své malé tajemství, které ji tíží na duši a chce ho nějak vyřešit. První půlka filmu nás seznámí se všemi čtyřmi postavami, sice tempo vyprávění není nijak závratné, ale nenudí a připravuje nás na druhou půlku, která už je v úplně jiném rytmu a díky “inspirujícímu“ obrazu s kachnami a dortu brownies s “magickou“ přísadou hodně posouvá film v mém hodnocení nahoru. Černobílý film režiséra Fernanda Eimbcka se vyznačuje velmi nápaditou kamerou, za kterou stál Alexise Zabeho a jemným absurdním humorem, který díky zvolenému materiálu má i dvě zajímavé a výrazné pointy. Malý film, který potěší svým humorem a přitom donutí diváka i trochu přemýšlet.

Budu asi za rouhače, film byl dobrý, ale můj výsledný pocit z něho je neuchopitelný. Mísí se v něm spousta protikladných pocitů, ale bohužel mé vysoké očekávání nenaplnil. Musím ale přiznat, že film má několik výrazných kladů. V čele stojí ústřední herecká dvojice, která rozehrála na plátně doslova bezchybný koncert. Bill Murray si zahrál stárnoucího herce Boba Harrise, který přijíždí do Japonska natočit reklamu na místní whisky Santori. Scarlett Johansson ztvárnila čerstvou absolventku filozofie Charlotte, která doprovází svého muže, fotografa, za prací. Obě dvě tak rozdílné postavy spojilo to, že bydleli ve stejném hotelu, protože by jinak neměli souzeno se potkat. Sofia Coppola v pozici režisérky podle vlastního scénáře tak rozehrála příběh jednoho zajímavého setkání a obou rolí se zhostila opravdu dobře. Dva rozdílní lidé, muž a žena, co neví co si počít se svým životem jsou ztracení a bezradní v cizím městě (rozuměj Tokiu), obklopení naprosto jinou a odlišnou kulturou (rozuměj Japonskou). Přes generační rozdíl mezi nimi skvěle funguje chemie a pomalu k sobě nacházejí cestu. Připomnělo mi to takovou letní lásku tvrdě ohraničenou neúprosně pádícím časem. Pomalé tempo vyprávění nenudí, naopak podtrhuje niternost a ty nejhlubší pocity. Závěrečné loučení bylo opravdu odzbrojující.

Před tisíci lety zachvátila Zemi katastrofa zvaná “Sedm dní ohně“, kdy Boží válečníci spálili skoro celou planetu na prach. V postapokalyptickém světě o tisíce let později se všude šíří pohlcující Pustina plná toxických hub, které svými jedovatými sporami ničí zbytky přežívající civilizace a společně s nimi postupuje i obří hmyz, včetně gigantických tvrdým krunýřem chráněných Ohmů. Pro mě nejdospělejší a velmi silný příběh od mistra fantazie Hayao Miyazakiho zasazený do vzdálené budoucnosti. Nikdy nebyl protiválečný a ekologický podtext jeho vyprávění tak silný a hmatatelný. Přes varovný smysl celého příběhu se poutavě odvíjí vlastní kouzelná mytologie Větrného údolí a jeho obyvatel, ne nepodobných kozákům. Vládcem údolí je kníže Jurij, kterého však pomalu zabíjí zákeřná lesní nemoc. Neschopen ovládat vítr nemůže létat a tak hlavní hrdinkou příběhu je jeho dcera princezna Naušika, která musí předčasně dospět a postarat se o záchranu jejího lidu z údolí. Je před ní nelehký úkol. Na její stranu se ale postaví starý přítel Yupa Mirada, šermířský mistr a cestovatel z Pustiny. Jako vždy díky autorově lásce k létání je obloha plná létajících strojů rozličných tvarů a velikosti. V čele jezdců nebes je Naušika, která bravurně ovládá svůj kluzák Mehve. Klid pro údolí skončí jedné noci, když v něm havaruje létající vzdušný obr Tolmékijské říše, na jeho palubě zahyne princezna Lastelle z knížectví Pejité. Z trosek se do okolí rozšíří toxické spory, ale hlavně v nich je skryto tajemství, pro které si přijde tolmekská princezna Kirschta, která se neštítí použít hrubé síly svých válečníků zakutých do železa, aby násilím obsadili údolí a získala pro sebe tajemný náklad. Vše spěje k dramatickému a napínavému konci, který rozhodne o osudech všech postav. Obdivuhodně funkční je soundtrack, který ví, kdy má být dynamický a zvýraznit vážnost situace a kdy má zase svou jemností podpořit klidné tempo vyprávění. Podmanivý je jeho titulní motiv. Pro mě nejlepší příběh z dílny kouzel pana Miyazakiho, protože tak zručně dokázal skloubit vážnost s dětskou hravostí a vše zabalit do nápaditého vizuálu.

Balada o létání z doby, když se to ještě považovalo za dobrodružství. Díky Mistře, tohle mě chytilo u srdce. Niterný dojemný příběh o vzdušných soubojích nad Středozemním mořem zasazený do doby 30. let minulého století. Z italského prostředí, které je zmítáno krizí doslova číší temné stíny fašismu a militarismu, ale z filmu přesto dýchá duch svobody a touha po volnosti. Hlavním hrdinou je růžový vepřík Porco Rosso lovec lidí, který létá na červeně zbarveném létajícím člunu a prohání vzdušné piráty, kterých je obloha plná. Za svou zvířecí podobu vděčí kapitán Marco Pagoto tajemnému prokletí. Jeho úhlavním soupeřem se mu stane tajemný americký pilot Donald na hydroplánu Curtis, s kterým změří síly nejen v oblacích, ale i v dramatickém pěstním souboji. Prostředí ostřílených vzdušných jezdců zjemňují dvě křehké ženy. Jednou z nich je majitelka hotelu Adriano a okouzlujícího hlasu Gina, která má oči jen pro Porca a pamatuje si ho ještě s lidskou tváří. Dětský nevinný prvek zastupuje mladá zrzavá slečna, mechanička Fio Pikolo, která se stará o spolehlivost červeného aeroplánu. Na filmu je znovu poznat smysl pro nejmenší detail a mystické protiválečné prvky. Malebná muzika a vysoká akrobacie v leteckých soubojích se snoubí v harmonickém souznění. Létání nikdy nebylo krásnější.

Arnie je zpátky ve filmu, který si nechal ušít přímo na míru a sluší mu. Český název bohužel trefně naznačuje jak si tenhle počin korejského režiséra Jee-woon Kima vedl u diváků. Pan exguvernér tak vtrhl s elegancí let minulých v mokasínech bez ponožek jako šerif Ray Owens v utajení na plátna kin a je to škoda, protože je na co koukat. Film se nebere vážně a to je dobře. Je plný černého humoru a ironie. Nostalgická podívaná dávných let minulých zahřeje každého jeho fanouška u srdce. Je to takový guláš žánrů. Moderní western, kde se jezdí místo na hřbetech mustangů za volanty vražedně rychlých aut propojený s akčními nakládačkami ve stylu Komanda. Pro mě samotného měl film dva vrcholy. Samotnou bitvu o město, kde se obránci oháněli muzejními exponáty a proti nim stáli žoldnéři s moderním arzenálem. Druhý vrchol přišel při honičce ale kukuřičné děti. Zklamáním pro mě byl závěrečný souboj na mostě. Nebylo to provedením ve stylu wrestlingu, ale velmi nepovedeným digitálním zobrazením. Prostě taková akční svačinka na dobrou noc.

Steven Spielberg nám naservíroval svůj dlouho připravovaný projekt. Životopisné historické drama o válečném prezidentovi. Na plátně se nám promítají poslední čtyři měsíce života Abrahama Lincolna, které byly plné politického boje o schválení 13. dodatku ústavy, ale hlavě posledními měsíci bratrovražedné občanské války. Ač je válka všudypřítomná, jedinou bitevní scénu přinesou hned úvodní okamžiky filmu, pak už je celý film postavený na skvělém herectví a dialozích, které napsala sama historie. Niterné komorní drama mě dostalo množstvím emocí, které se v něm skrývaly. Mistr kamery Janusz Kaminski si velmi dobře dokázal hrát se světlem a tak ještě víc dokreslit vypjatou atmosféru. Spielbergovi se podařilo zobrazit politický handl v samé jeho nahotě. Politika je stále stejná a nemění se, lobbing a korupce byla vždycky, ale ač se musíme kvůli dobré věci několikrát sejít z cesty nikdy nesmíme ztratit z očí náš vytyčený cíl, dobro. Danieli Day-Lewisovi se podařilo ztvárnit postavu prezidenta Lincolna velmi přesvědčivě a podmanivě nejen jako státníka, ale i jako skromného člověka, otce a manžela. Mezi dalšími historickými postavami vynikl radikální republikán Thaddeus Stevens, které ho si zahrál Tommy Lee Jones a generál Ulysses S. Grant v podání Jareda Harrise. Co mě jediné překvapilo a trochu mrzelo, že se děj vyhnul samotné střelbě ve Fordově divadle, ale to je moje jediná výtka. Jinak jsem byl velmi spokojen. Chápu, že spousta uživatelů neocení historickou věrnost, ale stejnak mě nepřestane mrzet a udivovat zdejší vcelku nízké hodnocení.

Jsem tak rád, že žiji v zemi, kde mi státem diktované náboženské přesvědčení nezakazuje konzumovat alkohol. Bohužel jsou i země, kde fanatičtí pomatenci, kteří si myslí, že mají patent na rozum a hlavu omotanou utěrkou zakazují kde co a v každém cizinci ze západu vidí vrahouna ze CIA. Ben Affleck zraje jako víno a krůček po krůčku se propracovává mezi hollywoodskou režisérskou špičku. Klobouk dolů před jeho výkonem v tomto filmu, protože kromě pozice režiséra si zvládl střihnout i hlavní roli agenta CIA Tonyho Mendeze, specialistu na útěky z nemožných situací. Musím říct, že jeho herecký výkon mě strhl a svým přesvědčivým herectvím zastínil ostatní herce, snad až na Johna Goodmana, který si zahrál mistra maskérského řemesla Johna Chamberse. Před zraky diváků se odvíjí napínavý špionážní triller podle skutečných událostí na pozadí revolučních změn v Íránu. Z filmu dýchá skvělá retro atmosféra, která je velmi dobře dokreslena úryvky z dobového zpravodajství. Tempo vyprávění je vcelku poklidné, ale když se děj vyhrotí tak velmi rychle přejde do dynamického rytmu a člověk zapomíná dýchat. Mě samotného velmi potěšila velká spousta popkulturních odkazů a celkově musím říct, že je to velmi napínavá podívaná, kterou stojí za to vidět.

Je to takový jiný film… trochu jiný western... Tarantinův vysněný projekt a velká pocta filmovému žánru o dobývání divokého západu. Quentinovi se podařil majstrštyk. Svým klasickým tempem vyprávění a originálním černohumorným rukopisem dal vzniknout zábavné a nápadité podívané. Trochu jsem se obával jak dopadne film po střihačské stránce, protože Quentinovi odešla do filmařského nebe jeho dvorní paní střihačka Sally Menke a tudíž jí musel vyměnit za Freda Raskina. Snad až na záběry ala National Geographic se střihačská práce povedla. Film mě dostal svým skvělým scénářem a to jak dokázal při své délce rychle odsýpat. Skvělé je obsazení, kde na sebe velkou pozornost strhává Christoph Waltz jako zubař Dr. King Schultz, který vyměnil vrtačku za bouchačky a stal se lovcem lidí. Bylo na něm vidět jak se s rolí dokonale sžil a každou repliku si s nadšením užíval. Neméně skvělí je Jamie Foxx jako Django a Leonardo DiCaprio jako hlavní záporák plantážník Calvin Candie. Náramně jsem si užil obě přestřelky v honosném sídle Candieland, zvlášť ta první byla opravdu famózní. Pro mě nezapomenutelná scéna je ta o zakládání Ku-Klux-Klanu. Explozivní byl i odchod pana režiséra z plátna. Tahle naprosto politicky nekorektní konverzačně střelecká zábava plná slov „negr“ a „motherfucker“ mě dostala svou lehkostí vyprávění. Náramně dobře jsem se bavil.

Tenhle film hned od začátku ukáže, že nepůjde o žádnou selanku. Hlavními protagonisty jsou drsní chlapi, kteří opravdu nechodí pro ránu nikam daleko. Člověk se musí připravit, že dostane takřka dvě hodiny poctivé řízné filmařiny provoněné střelným prachem a potřísněné spoustou krve. Zápletka je jednoduchá, vychází ze skutečných události a přenese nás do města Los Angeles po konci druhé světové války. Bývalý boxer Mickey Cohen, vyšinutý maniak toužící po neomezené moci nad podsvětím, v podání velmi přesvědčivého Seana Penna se snaží strhnout město andělů do té nejhlubší žumpy organizovaného zločinu. Na jeho výplatní listině je skoro každý kdo ve městě něco znamená. Ale pár neúplatných a čestných mužů zákona se najde. Náčelník policie Parker ztvárněný Nickem Noltem si vybere jako svého favorita seržanta Johna O'Maru. Nekompromisního bojovníka se zločinem si zahrál Josh Brolin. Kolem sebe vystaví tým tvrdých střelců. Tihle ostří hoši jsou schopní pro úspěch úkolu, vyčistit město od šmejdu odložit odznaky a ušpinit si ruce. Z party spravedlivých vyčuhuje mladý policista seržant Jerry Wooters, který si nejprve život užívá, ale brzy pozná, že ulice dokáže být drsnější než si dokázal představit. Femme fatale pro Ryana Goslinga se stane svůdná favoritka mafiánského bosse Grace Faraday, ztvárněná Emmou Stone, která hraje ženu pro níž se riskuje život. Děj velmi slušně plyne vpřed a nenudí. Je doslova plný akce a adrenalinu. Vše je zasazeno do povedených kulis L.A. roku 1949. Pokud mám něco vytknout, tak je to umělá digitální kamera v některých akčních scénách. Ale jinak je to velmi povedená zemitá zábava se skvělým obsazením.