Dupac

Neblahý Judo, nevím, co si s tebou mám počít. Tvůj výraz je permanentně strnulý, na hraně trpící grimasy, jediná tvá mimořádná schopnost zřejmě spočívá v opileckém kázání v latině. Podle dostupných milostných scén to s tebou nevypadá ani na nějakou zásadní postelovou akrobacii, proto po bezmála dvou hodinách stále nechápu, čím jsi tak oblouznil svoji sestřenici Sue, která ti v podání mladičké Kate Winslet odevzdala duši i svoje žiletkou nedotčené tělo. I přes několik sugestivních scén (zejména pro nás, co máme děti), krásných záběrů i režijních nápadů to pro mě vydalo jenom na silné tři hvězdy. Když je nějaký film postavený na chemii mezi mužem a ženou, musím aspoň rámcově porozumět tomu, kde tam vzniká chemická reakce.

Nostalgie, podobná tomu, když si u (pra)babičky vytáhnete z regálu hodně zaprášenou knížku. Prach se rozvíří, postavy se rozpohybují a něčím vás částečně i zasáhnou, ale příště raději stejně sáhnete po něčem současnějším. Třeba od Truffauta.

Pedro Almodóvar vaří svoje melodramata pořád z těch samých ingrediencí (odpoutání se od traumat minulosti, snaha najít vlastní cestu a nový začátek atd.), ale pořád to chutná svěže a originálně - konkurencí jsou mu jenom jeho minulé filmy. Málokdo umí natočit tak sugestivní scény (jelen u vlaku, nehoda, tuna emocí vyždímaná ze čtení dopisu) a vést herečky proměnami života a stárnutí s takovou uvěřitelností (i když výměna Adriany Ugarte za Emmu Suárez na mě působila trochu rušivě, jakkoli originálně se s tím režisér vypořádal). Pro Almodóvarovy fanoušky žádné překvapení, jen povznášející zjištění, že je pořád ve formě.

Na rozdíl od Tenkrát na Západě nebo dolarové trilogie se Fistful of Dynamite zdaleka netěší tak masové divácké oblibě. Důvodem je, že tenhle epos vyžaduje mnohem soustředěnějšího a pozornějšího diváka, než je u filmů s označením "western" obvyklé. Na pozadí westernových kulis totiž Leone rozvíjí svoji filozofickou úvahou nad morálkou, sociální (ne)spravedlností, nejednoznačností dobra a zla a relativitou hodnot v době revolucí. Nejen snaha o vážné sdělení v jinak spíše odpočinkovém žánru, ale i filmařina hodná jména svého režiséra dělá z filmu nadčasovou nedoceněnou událost. V době několikavteřinových střihů, kde veškerou práci udělá postprodukce, je balzám vychutnávat si dlouhé, pečlivě zinscenované záběry s mnohočlenným komparsem, do posledního detailu promyšlené, navíc podkreslené hudbou E. Morriconeho, tehdy stále v životní formě. Takhle dokázali a dokážou filmovat jen ti největší.

Poetizující oslava mužské soudržnosti, železobetonu, Tatrovek a chapadel bagrů, přesýpajících tisíce tun písku. To vše na pozadí socialistického idealismu. S poctivostí a nemelouchařením se to v dobách normalizace zjevně dalo dotáhnout až na bagristu, obsluhujícího výkonný norský stroj.

Nápad zajímavý, ale z dnešního pohledu je to už trochu vyšeptaná, ikdyž občas docela vtipná komunální satira. Mám z toho úplně stejný dojem jako NinadeL, číst Saudkův komiks o Jessii by bylo určitě zábavnější než vidět tenhle film. To nejlepší mělo tvůrčí duo Macourek - Vorlíček tehdy teprve před sebou.

1. díl je přehlídkou estetizovaného násilí, 2. díl (hlavně) vypointovaného žvanění. Takový Tarantinův jin a jang. Sám jsem překvapený, jak mě s odstupem času víc oslovuje první díl, který jsem se předtím snažil přetrpět, abych se prokoukal k té "lepší", ale tempem i žánrem vlastně o dost rozkolísanější dvojce.

První film Mr. Vaughna, u kterého na place došly nápady dřív než prachy. Jakmile skončí výcvik a Colin Firth (neplánovaně) předá hlavní slovo mladejm, nadšení dost poleví a i hlavní záporák v podání S. L. Jacksona si při vyhlazování lidstva začne počínat poněkud letargicky. Stroboskopický střih a zpomalovačky a la Matrix nepomáhají, spíš naopak. Prostě, první půlka působí, že služba u Kinsgmanů se dá brát vážně, druhá už jenom po hrstech rozhazuje přepálenej popcorn. A tomu já říkám nevyváženost. Když uvážím jméno režiséra a všudypřítomný a přetrvávající hype, je moje hodnocení hlavně výrazem nenaplněných očekávání.

... a sošku za casting si zaslouží - Klan Gucci! Na Ridleyho Scotta poměrně nečekaná volba scénáře, ale možná od dob Thelmy a Louisy nenatočil film tolik postavený na hereckých výkonech. Mj. se ukazuje, že Jared Leto je nejzábavnější, když není k poznání. Zhruba půl hodinky po začátku začne tempo trochu váznout, ale čím je Lady Jaga odulejší, osmdesátkovější a nesnesitelnější, tím víc nabírá Klan Gucci na dynamice. Nevím, čím se starý pan režisér při natáčení v době pandemie nechal naočkovat, ale podle takhle profesionálního výkonu bych sázel na živou vodu.

Ten film není dokonalý jenom v případě, že si těsně před jeho zhlédnutím přečtete knížku a porovnáváte.