Ant

Neskutečná ptákovina, ale z nějakého podivného důvodu má ten film hodně příjemnou atmosféru. Prvních zhruba 60 minut je menší peklo a dokázala jsem se soustředit akorát na Levittovy vlasy, ale pak to nějak celé ožije a vyskytne se dokonce pár velmi milých scén. Přiznejme si, že spousta filmů nemá ani to.

Britský Boardwalk Empire se vážně nevyvedl. Tak uměle působící film jsem už dlouho neviděla. Postavy odříkávají repliky jak ze Shakespeara, akorát že v tomhle prostředí to působí neskutečně kýčovitě a strojeně. Nehledě na to, že samotné postavy se chovají jako robotické figurky z jiného světa. Pinkie mi tu nápadně připomíná Lou Forda z Killer Inside Me. Necitelná a mrtvolná postava, která ve filmu prostě je, ale nikdy se jí divák nedostane pod kůži. Největší úlet ale představuje Rose, které Pinkie vyhrožuje smrtí a ona mu za to v podstatě ještě poděkuje. Takové přohřešky bohužel nezachrání ani zajímavá stylizace.

Pěkně s nimi vytřely podlahu. Respekt dámy. Po všech stránkách poctivě udělaný film, který má co říct všem, kteří bojují proti jakékoliv nespravedlnosti (Češi, dělejte si poznámky). Pátou hvězdičku přidávám kvůli Bajsfově ignorantskému a vyloženě stupidnímu komentáři a hodnocení.

BBC mi opět vytřelo zrak a stává se z něj pro mě takový britský ekvivalent HBO. Crimson Petal... je silný příběh prostitutky, která se díky svému pudu sebezáchovy dokáže dostat z londýského ghetta viktoriánské doby do luxusní vilové čtvrti. Jedna z nejlepších věcí na celé minisérii je ta, že bez servítek ukazuje všechny neduhy té doby. Celé je to temné, špinavé a hodně realistické. Hudba je ve spojení se skvělou kamerou místy tak děsivě nepříjemná, až mi z ní běhal mráz po zádech. Romola Garai mě tu opět nadchla dokonalým splynutím s postavou. Na celém seriálu mě prakticky zklamal jen ten konec, který mohl být pro postavy mnohem fatálnější a méně smířlivý. 85%

Strom života je opravdu pozoruhodným filmem, ale vůbec není tak nestravitelný, jak by se z některých komentářů mohlo zdát. Malick režíruje s neskutečnou lehkostí a emoce jdou cítit snad z každé scény. Jeho vedení herců je mistrné a výkon každého z nich(jak dětí, tak dopělých) je křehký jako porcelán. Trochu mě mrzí pasáž se vznikem Země, která tu sice extrémně nevadí, ale vůbec nic by se nestalo, kdyby ji Malick vystřihnul. Na druhou stranu je část se skladbou Lacrimosa fenomenální. Přesto je pro mě celý příběh natolik silný a s citem zrežírovaný, až jsem se musela občas pousmát nad tím, jak jsem s některými detaily ztotožnila. 4,5* PS: Nikdo v polovině filmu neodešel a nikdo se nesmál. Díky bohu, že ještě existují slušní diváci.

Nelíbil se mi ani Solaris ani Sunshine a Vesmírná odysea už tuplem ne. Nenašla jsem v ní vůbec nic geniálního, je to jen film zahleděný do sebe. Chybí tu jakékoliv emoce nebo psychologie postav. Sama jsem otevřená všem druhům filozofických a netradičních filmů, ale dívat se dvacet minut na tlupu řvoucích opic a následně na nicotu Vesmíru za zvuku pro mě nesnesitelné Ligetiho hudby, pro mě opravdu není nejlepším příkladem dobrého filmu.

Tak tohle je hodně velký trapas. Prosincoví kluci se toho snaží říct tolik, až nakonec neřeknou nic. První hodinu příběh ještě jakž takž funguje, ale posledních 30 minut je hotové peklo. Poetika, o kterou se film pokouší, vyznívá úplně doprázdna. Divoký kůň a velká ryba mě holt o nějakém vnitřním významu nepřesvědčí. Okořeňte to Radcliffovým zaraženým neherectvím a vysledný produkt můžete rovnou hodit do koše.

Survivor ze života. Atmosféru má film výbornou a všechnu tu špínu, vši a puchýře jsem cítila skoro až u sebe v obýváku. Jim Sturgess mě svým výkonem uhranul hned v první scéně, až jsem dočista zapomněla, že ve filmu hraje i takový Farrell. Kdyby byl celý film o něm, vůbec by to nebylo na škodu. Děj ze začátku cesty skáče příliš rychle vpřed, ale pak se tempo ustálí a film pozvolna plyne a nenudí. Ale co se celku týče, tak Weir opět dostál svému jménu.

Správci osudu bohužel nenaplnili moje očekávání. Čekala jsem tajemnější atmésféru. I takový Fringe zvládl tenhle nápad "podivných mužů v kloubouku" lépe. Nejvíce mě ale zamrzelo, že jsem z hlavní romantické zápletky necítila pořádnou osudovost a sílu. Mezi Damonem a Blunt to taky nijak zvlášť nejiskří a oba jsou spíše mdlí. Nakonec je to spíš jen takový malý film o lásce s hezkou myšlenkou nakonec, ale žádné velké překvapení se tentokrát nekoná.

Ha, kdo by jen řekl, že už je to 10 let? Psal se rok 2000 a já jsem přečetla svou první knihu - Harryho Pottera. V době premiéry 1. dílu byste mě mohli regulérně považovat za totálního potterofila. Ale jak tak šly roky, posedlost obrýleným čarodějem pomalu upadala a já jsem svou pozornost začala upínat k jiným fenoménům. Sedmý díl knihy už jsem ani nečetla a celý ten humbuk už mi spíš začal lézt krkem. Nicméně je pravda, že premiéra finálního dílu ve mně vyvolala pořádnou nostalgii. Samotný film přímo navazuje na 1. část a nijak nevychází vstříc nečtenářům. Postavy umírají zleva zprava, ale smrt málokteré z nich mi přišla opodstatněná, prostě necháme umřít plno lidí, ať to vypadá co nejtragičtěji. V první polovině je ovšem perfektně dávkováno napětí, akce, emoce. Pro mě dojemnější část z celého filmu je kupodivu pasáž s úžasnou Maggie Smith jako prof. McGonagallovou. 2. polovina filmu mi přijde přestřelená, všeho je tam buď moc(efekty, velkolepost) nebo málo(emoce). Kde jsou jen ty časy dřívějších komorních dílů. Podoba konečného souboje mi vůbec nevyhovovala. Největší překvápko přišlo nakonec. V sále se kolem mě ozvalo nejdřív nechápající "cože?!" a následně výbuch smíchu. No kýč jako vrata a nedůstojné zakončení této velkolepé série. Ale nostalgie je silnější, proto 4*.