Mr.KarlAdler

Severský cit pro sociálně-psychologický rozbor znova zabodoval. Možná škoda, že se Here After přeci jenom soustředí výhradně na sociálně-psychologické důsledky, ne na příčiny. I tak je to nejenom emocionálně ošéfované, ale povedlo se skvěle zachytit i tu logiku přístupu jednotlivých lidí. Režisér von Horn se prostě pokusil znázornit stigma mladého vraha (ačkoliv si nebere na paškál jeho vinu) a udělal to báječně, včetně minimalisticky řešené kamery. Ta všechno zabírá s odstupem, a vyjadřuje tak uzavřenost hlavní postavy i přístup, který k ní ostatní volí tzv. "zpoza rohu". Za vyzdvihnutí určitě stojí i dominantní zvuk. Švédskej hon.

DiCaprio zpátky u fyzického hraní, ve filmu o boji člověka proti přírodě (a přírodním zákonům), kde de facto splnil všechny požadavky akademiků pro řádnou oscarovou roli - zarostlý jak Ezau snědl všechno od hlíny po syrového bizona. Navíc si Iňárritu očividně řekl, že po úspěchu Birdmana ví, jak na to pořádně vyzrát, a po roce nabídl další vizuální Vánoce v čele s nedostižným alchymistou Lubezkim. Tahle podobně agresivní a k tomu extra naturalistická forma mě ale vtáhla paradoxně mnohem míň než příběh ptačího muže. Zaprvé scénář nenabízí ve výsledku nic jiného než obvyklý hollywoodský kýč, vlastně jenom schovaný za ostře realistické scény. A za druhé film jako celek ve své nabubřelosti často podceňuje nároky diváka - jako že snad promineme ty vážně se tvářící béčkové scény nebo rádoby přesahující nesmysly (jen aby to něco, co nás odlišuje od zvířat, bylo) - což je u takhle veskrze obyčejně předvídatelné zápletky dost zbytečná nepříjemnost. Krásné na pohled, překvapivě ploché uvnitř. Hezčí podobu mít zklamání roku už asi nemohlo.

Ačkoliv je to naprosto allenovské, staví se pro mě Take the Money and Run na roveň Jarmuschova Down by Law, i díky té tématice útěku z vězení. Začátek je napálený neskutečným způsobem, a i když tempo kolísá a závěr už není tak odzbrojujícím způsobem vtipný jako zbytek, pořád mě to baví víc jak třeba Zelig, kde byla tahle forma dovedená k dokonalosti. Starý Allen, zlatý Allen.

Rúnar Rúnarsson natočil s islandskými herci, krajinou a prostředím film plný klasických západních stereotypů o dospívání. V hlavní roli outsider, jeho láska z dětství, její macho machýrek, jejich ukecanej světaznalej kámoš (fotr nesnáší, když chlastám), chlast, drogy, párty a sex. Akorát na tom islandském, bohem zapomenutém ráji vypadá a plyne holt všechno trochu jinak než na americkém předměstí. Ke všemu je to opravdu špatně natočené i zahrané - příliš názorné a doslovné. Vlastně se jedná jenom o sled situací, do kterých příběh až skoro násilně (protože to tak má být) přimíchává nějaký vývoj. A aby toho nebylo málo, snaží se Rúnarsson dost neobratně šokovat. Původně jsem myslel, že když hlavního protagonistu připraví o panictví obézní padesátiletá teta, je to koruna. Nakonec je ale lepší si počkat na závěr a nedělat ukvapené soudy.

Speciál dokazující, jak velkými fanoušky svého seriálu vlastně samotní tvůrci jsou (a že to občas hraničí s narcismem). Dokáží jednotlivé sekvence napsat tak, že se na svět dívají z perspektivy svých postav, což třeba ve chvílích, kdy se Watson na obrazovce chová přesně tak, jak ho vidí Sherlock, je vlastně nový druh zábavy. Dokáží krásně ohýbat děj, který je pak tak složitý, že o to víc jednoduchý je příběh i zápletka (sami přiznávají - tak primitivní, že by to vyřešil i Lestrade). Ale hlavně nás neustále matou v tom, co je vlastně důležité. SPOILER: Případ záhadné vraždící nevěsty je vlastně jenom vějičkou pro vnitřní Sherlockův boj s pochybností o Moriartyho smrti a následně tak i o sobě samém, zabalený do promakaného vizuálu a fanouškům příjemných odkazů na předchozí díly. Je to jen speciál, netřeba z toho dělat víc nebo lámat hůl jako tady.

Ze začátku jsem chtěl nadávat, jak moc účelově rozházené to je, jak jednoduše předvídatelná krimi zápletka se rozvíjí a že ten prostředek mezi úvodem a rozuzlením bude zatraceně dlouze natahovaná kaše. Ale naštěstí se posléze ukázalo, že k Plynovým lampám jako k detektivce přistupovat nejde. Že je to znamenitě zrežírovaný a zahraný psychothriller s až fyzickým ponorem do jedné otřesně manipulativní hry (tutorial k tomu, jak zasadit zrnko pochybnosti a přiživovat ho pocity viny). Cukorova práce se stíny, rozkládající se labilní kráska Ingrid Bergman a bezchybný Boyer - všechno třída. I tak je podle mě škoda, že každému muselo být po pár minutách z hlediska motivací všechno jasné, a navíc se některé situace i zvraty dost okatě podřizovaly vývoji příběhu. Tak hodně náhod na malém prostoru křičí.

To je ale nehorázný béčko! A stejně mě Cameron zase dostal. Možná ne tolik jako jindy, ale dostal. Málokde jsem cítil atmosféru jednoho uzavřeného prostoru tolik na vlastní kůži jako právě tady - s tím hlubinným univerzem si opravdu vyhrál. A v podstatě příběhu se zase ukázalo, že my lidi, pokud se chováme jako stroje, jsme sami sobě tím největším záporákem. Nelaciný moralismus. To nad logikou některých situací by se zase šlo úplně jednoduše pozastavit, a hlavně první půlka byla docela zdlouhavá. Tak nějak ale vlastně moc kritizovat nechci. Jako hlavní si z toho beru širokou škálu emocí, které ve mně Propast vyloudila. Od napětí, strachu a vzrušení, až po smích nebo slzy (oživovací scéna).

Hmatatelná atmosféra, ale opravdu, doslova dýchatelný smrad doby a prostředí. Výtečně hrající ústřední duo, přičemž Marion mě dostala ještě víc než Michael (ahoj Sváťo), a úchvatně nasnímané scenérie. Naprd je, že byly ty barvy a jejich agresivní změny snad ze záběru do záběru tak časté, až mi to začalo vyloženě vadit. Explicitní násilí je možná docela novinkou, na druhou stranu bude určitě víc vypovídající o tom, jak to v tom středověku fungovalo. Zarazily mě a zklamaly dvě věci. Zaprvé značná nesrozumitelnost Macbethových motivací - musí znát divák tak dobře předlohu, aby porozuměl? A nebylo to šílenství na místo polemických úvah nad svými činy až přeci jenom moc přes čáru? No, a za druhé si říkám, proč to teda celé neudělat ve verších, když do obrazové nádhery tak krásně zněly. Když postavy ve chvílích emocionálního přepětí chrlí jeden komplikovaný verš za druhým, a naopak v běžné konverzaci se občas spoléhá na běžnou mluvu, vypadá to divně.

Jak poctivě nahláškovat scénář bez sprosťáren, to se dneska fakt nevidí (a hlavně nenosí!) a natočit nejchytřejším možným způsobem nejočekávanější film roku. Jsem upřímně zvědav, kdo tenhle Abramsův příspěvek v dalších dílech trumfne. Podle mě to půjde horko těžko. Vyhnul jsem se dopředu všem recenzím i dojmům a šel do kina s čistým štítem. Vyplatilo se. Třeba z hlediska kritizovaného vyprávění tam prostě nevidím žádnou slabinu, a můžu s klidným srdcem říct, že i přes všechnu tu recyklaci starých motivů, jsem neměl ani jednou pocit vyčpělosti a zbytečnosti, jako tomu bylo třeba u Hobita. Naopak se Abramsovi povedlo vytvořit jedinečnou atmosféru (a to tempo!). Příběh (a celý mezihvězdný svět) mě tentokrát doslova pohltil, poprvé od původních dílů. Stejně tak mě udivilo, jak přirozeně do něj zapadly hlavní postavy a jejich představitelé. I díky nim dává filozofická rovina Star Wars konečně pevný smysl - odvaha vs. strach (žádní sluníčkáři vs. démoni jako v jedničce, dvojce a trojce). Dál oceňuji ignoraci předigitalizovaného trendu nové trilogie (už zase při soubojích nikdo nelítá jak v kung-fu filmech). A navzdory všudypřítomnému sentimentu scénář umně a schválně vynuloval patetičnost, která se mockrát nabízela. No, já myslím, že to líp vykopnout asi nešlo.

Óda na humanismus a demokracii, ale tak okatá a místy nesnesitelně doslovná, že vlastně nevím, jestli je to dobře. Bond s povolením nezabít je lidumilným nájemným vrahem, kterého dohání staré rány, a s definitivní platností ztrácí svou typicky bondovskou auru. Mendes dotvořil kolem Craiga příběh jedné uzavřené postavy, co už skutečně pomalu nemá kam ustupovat, ale to je asi jen v uvozovkách daň za povýšení celé série na trochu vyšší filmařskou, které se dá vztáhnout na všechny čtyři díly. Pak je jasné, že příliš zdlouhavé honičky ve sporťácích nebo hloupoučké dotazy vyřčené z úst Léy Seydoux budou působit o to zbytečnějším dojmem. Vlastně z celého vztahu mezi Bondem a dr. Swannovou mi bylo poměrně stydno. A tak je Spectre je opravdu zbůhdarma nevyrovnaným filmem. Chvílemi se zdá, že stačí vypnout, hodit nohy nahoru, otevřít lahváče, a stejně člověku nic podstatného neuteče. A pak ho zase dostanou do kolen takové úžasné momenty jako úvodní scéna (ze značné části bez střihu, to by mě zajímalo, kdo tu módu nastolil, hehe), zakončená sebeironickým pádem na sedačku, nebo napínavé první setkání s Blofeldem. Tak já nevím, co si mám vlastně myslet. Asi jako s hudbou. Newman se v soundtracku překonává, zato úvodní píseň s titulky fádní a nudná až k pláči.