sRainer

Poslední dobou chodím na filmy proto, abych v nich našel pozitivum. Dává mi to více uspokojení, než jít na představení s tím, že na něm najdu co nejvíce chyb, poukážu na ně a tím si pohladím ego. (Podívejte, jak bych to udělal já, kdybych to uměl.) Když jsi, vzpomeneme, na původního vetřelce, nehledali, jsem v něm odpovědi, byli jsme okouzleni jiným světem na tolik, že to pro nás nebylo důležité. Dnes když jde v počítači vykouzlit všelico, jsme trochu zhýčkaní. Je třeba se posunout také ve vnímaní filmu, stejně tak jako se posunula technika od roku 1979. Proč nám vlastně v Prometheovi chybí odpovědi? Scénář Prométhea je napsán tak, aby v nás způsoboval stejné pocity jako má hlavní hrdinka, toužící po poznání. (My taky dnes hltáme informaci o konci světa, transformaci, příchodu nového věku atd. a zmatení tápeme, co nás to vlastně čeká.) Stejně tak hlavní hrdinka je zklamaná, že ji do hledání pravdy zasáhne ten proklatý vetřelec. My všichni hledáme odpovědi ve vnějším světě a stále se ztrácíme. Proč by na tom měl být scénárista Promethea jinak. Copak on ví pravdu? Zkusme nalézt pravdu sami. Neokrádejme se o požitek, vytvořit si své vlastní domněnky o významu celého filmu, jako to je například u filmu od Davida Lynche. Ridley nás především zavedl domů. Tak jako nám Cameron předhodil problém lidstva zabalený do vizuálních orgií. (protože jinak, by jsme na něj nešli.) Scott nás zavedl, do nehostinných míst jeskyní a pustých plání. Do hloubi neprozkoumaných oceánu naší duše. Hledání pravdy bylo odjakživa lákavější než konečná pravda. Visuální styl Filmu je rafinovaný, minimalistický a tím si myslím geniálnější než ve zmiňovaném Cameronově filmu. I když na plátně vidíme například jednoduché kamenné kopky, na kterých není nic moc vidět pro vynikající načasování střihu, máte pocit, že jste o něco přišli. Aspoň já chci vidět film ještě jednou a nehledět přitom na titulky.  Zkuste si prohlédnout Všechny virální videa, webové stránky Weyland corporation, možná i tam naleznete odpovědi, které vám ve filmu tak chybí. Nejsme v době, kdy mám někdo v televizi, rádii nebo v kině řekne pravdu. Je v nás samotných. Hledejme tam i tu Prometheovu. Díky Ridley 

Vyčítat filmu, že je ufňukaný je stejné jako divit se cukru, že je sladký. Proč máme rádi příběhy? Protože rádi prožíváme dobrodružství, a to svými smysly, ale co je prožitek bez emocí. Mám rád když mě film rozesměje, nažene hrůzu, nebo rozpláče. A tohle se Interstelleru povedlo. Nestydím se za to, spíše lituji diváky, kteří u sledování filmu zůstávají chladní a jsou zaměření jen na hledání chyb, které zde budou sypat, aby si pohonili ego. Interstellar je velká, dech beroucí podívaná s emočním nábojem jako prase. U filmu jsem si uvědomil jak jsou lidé výjimečná rasa schopná vnímat a hledat a nikdy se nevzdat pokud jde o lásku k životu. Nolanuv vypravěčský styl je úchvatný a Zimmerova hudba nadpozemská. Jeden z nejlepších soundtracků co jsem za posledních pár let slyšel.