Steffa.

Steffa.

Kamila Andresová

okres Brno

21 bodů

Moje komentáře

<< předchozí 1 2
    • 26.12.2016  23:07

    Při sledování filmu mě neustále udivovala hrdinčina naivita. Její jednání, které běžnému člověku přijde úplně nelogické s ohledem na vlastní pocity a emoce, však Věra myslí naprosto upřímně a vede ji jakési svědomí vůči straně, pocit spravedlnosti, snad i správnosti, kvůli kterému činí tak, jak činí. Avšak někdy je potřeba se zamyslet, zda je správné a upřímné vůči něčemu (v tomto případě se jedná o socialismus) skutečně správné, nebo zda s vírou ve spravedlivost strany nebudeme upřímností činit naprosto zle.

    • 30.12.2015  02:24
    Konformista (1970)
    *****

    Po všech stránkách úžasný počin! Režisérsky vynikající, nádherná kamera, velmi zajímavé rámování obrazu, překrásná mizanscéna a naprosto skvěle padnoucí hudba, která příběhu dodává patřičnou hloubku. Stefania Sandrelli perfektně přesvědčivě zahrála postavu naivní, povrchní a omezené husičky, která se stane ženou Marcella, bezpáteřního muže, který ve skutečnosti usiluje pouze o to, aby zapadl, nevybočoval, byl, jak sám říká, normální (sňatek, fašistická ideologie,…). Sledujeme tedy muže, který je jedním z mnoha, bez vlastních cílů, vlastní cesty životem či chutí vybočit z davu. Je to muž, který je schopen z minuty na minutu úplně obrátit, muž, neuznávající žádné hlubší hodnoty či alespoň něco, za co by se byl skutečně ochoten postavit sám za sebe, ne jako součást davu. Film postrádá expozici a divák se musí dostat do děje sledováním flashbacků a flashfowardů, nicméně to za trochu té námahy se zorientováním se rozhodně stojí. Obrazový i zvukový zázrak!

    • 28.11.2015  00:20

    Ukázkový příběh ze života, ve kterém místo toho, aby partneři hledali porozumění a naplnění uvnitř vztahu, hledají ho vně. Nevede je to však ke štěstí, snaží se jen naplnit vzniklou prázdnotu z odcizení a víry v něco lepšího, zajímavějšího, což však nenachází. Avšak ani tyto nevěry však nebyly úplně nesmyslné, neboť si díky nim uvědomili svou hloupost a omyly a začali si vážit jeden druhého. Pochopili, jak zbytečné to všechno bylo, což dokazují na pohřbu, kde se setkají a uvědomí si, že se stále milují a ani neví, proč se to všechno předtím vlastně muselo stát.

    • 25.5.2015  23:36
    Pokoj (2003)
    *****

    Je to po všech stránkách tak špatný, až je to skvělý. Plus když si uvědomíte, že to tvůrce myslel vážně, je to na přidání další hvězdy. :D Viděno v Kabinetu múz, takže opravdový zážitek!

    • 22.5.2015  16:59

    Krásný meditativní snímek, ve kterém do každého ze čtyř ročních období vstupujeme branou, která se před námi v obraze otvírá. Chlapec prochází životem, uprchne kvůli dívce, spáchá zločin a poté se opět navrací s duší a srdcem plným neklidu, kterého se zbavuje vyřezáváním znaků, což mu zadal mnich. Až potom odchází s policií, kterou tohle všechno také dojalo a i oni pomáhají s barvením znaků. Všechny to tedy, dá se říct, smířilo, chovají se vstřícněji, ale zákon je zákon a vražda nikomu jen tak neprojde. Po odsezení trestu se vrací zpět a pokračuje ve svém údělu.

    • 22.5.2015  16:58
    Drsné jaro (2001)
    *****

    Ve filmu spatřujeme bandu kluků, kteří nemají žádné cíle, trpí nudou a stále více se propadají do násilí, cigaret a nebezpečně si zahrávají se svými životy i se životy ostatních spolužáků. Kujo je dokonce po celý film naprosto citově chladný, nikdy nehne ani brvou, až na konci, když vidí, že Aokiho snažení dopadne jedině jeho smrtí, pokouší se ho zastavit, dobíhá však pozdě a Aoki umírá. Prostředí školy jen napomáhá k dokreslení atmosféry, neboť stěny školy jsou posprejované, toalety věčně špinavé a celá budova působí spíše jako příbytek nějakého gangu, než jako škola. Hudba jen doplňuje drsnost a násilí, ale zároveň i citovou vyprahlost jejích obyvatel, stejně jako postava liliputánského zahradníka. Film je vlastně takovou výpovědí mladé generace, nemající dostatek zájmů, smysluplných aktivit a pevného sociálního zázemí.

    • 22.5.2015  16:58

    Extrémně zajímavý film, který uchvacuje svou otevřeností i brutalitou. Studenti jsou ochotni podstoupit pro své přesvědčení všechno (vzdát se panenství se spolužákem, zabít muže, který je odhalil, svést manžela své „jakoby přítelkyni“), ale zároveň nejsou schopni vzdát se citu a své lidskosti.

    • 22.5.2015  16:57
    Tři sezóny (1999)
    *****

    Linie příběhu se krásně propojují a tvoří citlivě vyprávěný příběh o lidském neštěstí, obětavosti, touze, ale i splněných přáních. Je v něm několik dojemných momentů (například, když si chlapec nosící kufřík sedne v obchodě s televizemi a zadívá se na obrazovku, na které právě běží animovaný film a člověku dojde, že se vlastně jedná o malého chlapce, který se už teď tahá po nocích tmou a prodává zbytečnosti, aby se uživil, ale i chvíle, kdy rikša vezme dívku do aleje stromů, ze kterých neustále padají květy, tak, jak to prožívala, když byla ještě mladá a plná naděje do budoucnosti, která ale dopadla úplně jinak).

    • 22.5.2015  16:56
    Průvodce (2008)
    *****

    Film krásně ukazuje, že je možné dělat jakoukoli práci tak, aby měla smysl a abychom z ní měli dobrý pocit (nedalo se srovnat, když mrtvé na odchod připravoval tento mladík, nebo když cizí muži bez zájmu a citlivosti dávali do rakve mladíkova otce). Když byla přítomna i jeho manželka, pochopila, že tato práce není nic, za co by se u svého manžela měla stydět. Film je něčím na rozmezí mezi komedií a dramatem.

    • 22.5.2015  16:55

    Extrémně působivý film, ve kterém se postupně odhaluje vzájemné „soužití“ žen, intriky, faleš i ztráta jejich vlastní individuality. Jedinou jejich snahou je, aby se před jejich domem vyvěsily červené lampiony na znamení toho, že pán dnešní noc stráví u nich. Se ženami je zacházeno bez úcty, nemají téměř žádnou hodnotu a porušení pravidel se krutě trestá. A některé ženy se ještě snaží získat pro sebe lepší pozici způsobením jakéhokoli zla zbývajícím ženám.

    • 22.5.2015  16:50
    Kokuhaku (2010)
    *****

    Film byl naprosto šílený, ale po uležení prvních dojmů, dá se říct šílený v dobrém slova smyslu. Samotný příběh filmu je velmi nečekaný, avšak všechno do sebe skvěle pasuje, žádný prvek ve filmu není bez smyslu a promyšlení. Film hodně využívá flashbacků pro objasnění některých částí děje. Zajímavé jsou také subjektivně zabarvené scény, kdy vidíme pomocí prostřihů scénu, jak se opravdu děje, ale také, jak ji vnímá protagonista, což se od reality dost liší a vytváří to tak zajímavý kontrast. Za pozornost též stojí osvětlení, které v mnoha scénách zvýrazňuje některou postavu, zatímco ostatní jsou skryty v šeru, není jim vidět do tváří.

    • 22.5.2015  16:43

    Film krásně zobrazujíce posedlosti člověka (manžel Gendžurovy sestry chce být samurajem za každou cenu, Gendžuro neobětuje jediný ze svých výrobků, které mu jsou nade vše) i jejich následky (Gendžurova sestra je znásilněna a stává se z ní prostitutka, Gendžurova žena je zabita). I Gendžurovo podlehnutí cizí ženě je krutě potrestáno, neb když si uvědomí, co měl ve své manželce a svém synovi, jeho žena je mrtvá. Nyní už není cesty zpět a může si svá rozhodnutí pouze vyčítat.

    • 22.5.2015  16:34
    Děrsu Uzala (1975)
    *****

    Mystický film zabývající se postavou Děrsu Uzaly, jeho splynutím s přírodou i jeho neschopností žít městským životem. Pohodlí domu je mu nepohodlím a není schopen pochopit, proč nemůže žít alespoň ve stanu na zahradě. Příběh velmi pěkně ukazuje, jak je těžké se vymanit z nějakých zvyklostí, z nějakého způsobu života, jak je těžké vymanit se z minulosti.

    • 22.5.2015  16:33

    Příběh ubíhá pomalým tempem, běžnému divákovi by se snad mohlo zdát, že se v něm mnoho neděje, čemuž napomáhá i použití statické kamery, avšak film nám s velkou citlivostí prezentuje téma, které je aktuální v každé době a to vztah mezi rodiči a dětmi a onu propast, která se mezi nimi tvoří, když opustí domov. Film je překrásný svou jednoduchostí, jak v narativní, tak ve stylové rovině a herecké výkony jsou velice realistické a přesvědčivé.

    • 23.3.2015  16:23

    Detaily jako komunikační prostředek mezi filmem a divákem (neoformalistická analýza) - 1. Úvod - Film Kladivo na čarodějnice nese stejné jméno jako kniha Václava Kaplického z roku 1963, podle které je film Otakara Vávry natočen. Vypráví o událostech, které se skutečně odehrály ve Velkých Losinách na Šumpersku v letech 1678 - 1692. Boblig z Edelstadtu je reálnou postavou a ve jménu Boha při touze po moci a majetku nechal upálit přes sto nevinných osob. Vrcholem jeho zabíjení byla poprava děkana Kryštofa Aloise Lautnera, který se po celou dobu snažil bojovat za práva nevinných obviněných, ale také nejdéle ze všech obviněných odmítal přes těžké mučení tzv. torturu podat falešné přiznání. Je také asi jediným českým knězem v historii čarodějnických procesů v Evropě, který byl upálen po dvojnásobném odmítnutí milosti olomouckým biskupem. 2. Neoformalistická analýza - Hlavním konstrukčním principem filmu Kladivo na čarodějnice je specifické užití detailních záběrů, které promlouvají k divákovi lépe, než by dokázaly například americké plány či polocelky, nebo i samotné dialogy. Detailními záběry je také dosaženo většího emocionálního účinku na diváka (zejména v mučících scénách), protože vše vidíme patřičně zblízka a více se nám to dostává pod kůži. Hrozivá atmosféra je umocněna také působením diegetického komentátora mnicha (opět v detailech). Rámování na detail také napomáhá k implicitnímu vykreslení postavy inkvizitora Bobliga jako záporné postavy, spolu s využitím expresivní hudby a paralelismem mezi Bobligem a Lautnerem. Použití těchto detailních záběrů se tak stává jakýmsi sjednocujícím motivem filmu Kladivo na čarodějnice. Film začíná výstupem diegetického komentátora mnicha, který nám sděluje, že žena je hřích, načež následuje prostřih na detaily koupajících se žen v lázních (mezi ženami je i Zuzana). Mnišský komentátor je rámován na detail (nejprve na jeho oči, poté na jeho ústa atd.) a ve všech výstupech je osvětlován low-key osvětlením, které vytváří tmavší, zřetelnější stíny, které z něj dělají tajemnou postavu. Diegetický mnich plní funkci komentátora, který recituje části z knihy Kladivo na čarodějnice, jíž Boblig využívá ke své argumentaci, ale také svým podáním posiluje fanatičnost celého textu. Jeho projevy vždy nějak korespondují se současným děním. Mnich je však zasazen mimo hlavní dění a celého ho spatříme až na konci filmu, kdy jde navštívit děkana Lautnera do žaláře, a ten si od něj vyžádá trochu šňupacího tabáku. Zvuk dunění bubnů z písně v úvodu je postupně nahrazen jemným hudebním motivem, nicméně dunění bubnů se prolíná celým filmem. Vrací se a značí nějaký posun v ději (bubny začnou dunět, když se ve filmu stane něco významného, něco co posune děj kupředu, ale zároveň předznamenávají nějakou hrozbu). V úvodní scéně je též využito zvukového můstku (ještě doznívají mnichova slova a už slyšíme hudební motiv, který v následující scéně s koupajícími se ženami zesílí), který tak tvoří plynulejší přechod mezi těmito scénami. Z hlediska narace film pracuje s širokým rozsahem vědění, čili se jedná o neomezenou naraci, díky které nejsme omezeni pouze na vědění hlavní postavy, ale vidíme události v širších souvislostech a z více úhlů pohledu (například vidíme i scény, ve kterých inkvizice trénuje s obviněnými jejich výpovědi, ve kterých jsou nuceni obvinit další a další lidi, zejména ty bohaté, na čemž pak inkvizice bohatne). Ve filmu často chybí ustavující záběry, ale místo toho je ihned rámováno na detail, tak jako například hned v úvodu, když domluví fanatický mnich a my spatřujeme detaily koupajících se žen, poté opět mnich a zase ženy. V žádné z těchto scén není záběr na celou místnost. Tím, že vidíme rovnou detaily, nás styl více vtahuje do děje. Film tvoří vyprávění kolem protagonisty děkana Kryštofa Lautnera a antagonisty inkvizitora Bobliga a postavy kolem Bobliga jsou víceméně pouze pasivními přihlížejícími, kterými Boblig manipuluje ke svému vlastnímu užitku. Zajímavé je také pozorovat vývojové vzorce v chování postav (někteří se ze strachu přidávají na stranu inkvizitora, i když se s postupem času nepatrně pokouší vzdorovat, jiní prchají, aby zachránili alespoň vlastní život, farář lituje svých činů, avšak jediný děkan Lautner se snaží aktivně něco dělat pro zbytek lidí) i způsob, jakým je Boblig získává na svou stranu (například informace k jednomu členovi inkvizičního tribunálu o tom, že je také v seznamu obviněných, ale že nelze věřit všemu, a tak postačí, když bude nadále pečlivě a spolehlivě vykonávat svůj úřad, což spočívá v nevzpírání se a obviňování těch, které Boblig obvinit chce). Lidem není umožněno proti inkvizitorově nespravedlivosti nijak bojovat, vždy jsou někým umlčeni (hraběnka odbyde člověka, který ji informuje o tom, že Boblig se vždy před obviněním osoby nechá informovat o jejím majetkovém poměru a ještě mu poví, že od teď už nebude spadat pod její ochranu a my spatřujeme detailní záběr na jeho třesoucí se ruce, odkládající pohár, jako symbol dostatku a ochrany, o kterou teď přišel, ten samý člověk se pokouší vysvětlit někomu dalšímu, že upálené byly nevinné, ale je utišen větou: „Něco Ti poradím, bratře. Drž hubu!“ atd.). Zápornost inkvizitora Bobliga není definována pouze jeho vystupováním, ale je podpořena i dalšími faktory, kterými je například paralelismus mezi ním a Kryštofem Lautnerem. Oba dva jsou vlivné postavy, avšak každý zastávají jiný názorový protipól. Zatímco děkan Lautner využívá svou inteligenci a moc k dosažení spravedlnosti (neustále se snaží najít způsob, jak dokázat, že obvinění jsou nevinní), Boblig svou moc pouze zneužívá vůči naivním a pověrčivým věřícím a manipuluje jimi ve svůj prospěch. Dalším významným prvkem, který definuje Bobligovo zlo je pojetí práva, které též chápou Lautner i Boblig odlišně. Ekvivalentem k Lautnerovým právnickým knihám je Bobligovi pouze jediná kniha Kladivo na čarodějnice, která deformuje pojem právo, a kterou se Boblig ohání při své argumentaci ohledně své inkviziční práce (například i to, že důkazem pro čarodějnictví je, když se na těle obviněného najde ďábelské znamení, do kterého když se píchne, nevyteče z něj ani kapka krve). Bobligova bezcharakternost mu tak umožňuje tuto knihu využívat vůči zaslepeným věřícím a díky této absenci morálních zásad je Bobligovi umožněno bohatnout na úkor místních lidí. Ve filmu se výraz právo objevuje několikrát. Nejprve, když si Boblig na návštěvě u děkana Lautnera prohlíží jeho knihy a narazí na knihu Práva, začne jí listovat a potom prohlásí: „Neznám.“ Toto prohlášení potvrzuje Lautnerovo tvrzení, že Boblig je nedostudovaný právník, ale také implicitně poukazuje na kontrast mezi úsilím děkana Lautnera být dobrým, morálním člověkem a Bobligovou dekadencí. Dále pojem právo slyšíme ve chvíli, kdy je Boblig upozorněn, že použití tortury je podle zákona legální pouze za asistence soudního tribunálu, na co Boblig vyštěkne, že zná své povinnosti a poté dodá, i svá práva. Opět je slova právo užito, když ženy čekají na smrt upálením „podle práva“, ve chvíli, kdy děkan Lautner prosí biskupa, aby procesy zastavil, protože používá tak nelidské metody, které přinutí každého přiznat cokoli, což odporuje nejen lidskému rozumu, ale i právu, a také, když se děkan Lautner ptá: „A co svědomí?“ a Boblig se uchechtne a odpoví: „Já nejsem teolog, já jsem právník.“ Naprosto zřetelné jsou také rozdílné vztahy Bobliga a Lautnera k ženám. Hned v úvodu diegetický mnich říká, že krása a žena je dílem ďábla a někdy v polovině filmu se Boblig vyjadřuje o ženách: „Když se chceš potěšit z krásné květiny, musíš ji utrhnout a ona pak zvadne.“ Podobné přirovnání je možné i spatřit chvíli po 21. minutě, kdy je nejprve zaostřeno na květinu ve váze, stojící na stole a poté je přeostřeno na usmívající se Zuzanu, přičemž v této chvíli je přítomen i děkan Lautner, který se o Zuzanu s láskou stará, stejně jako o květinu na stole. Proairetickou linií příběhu je informace, že na Šumpersku se vyskytly čarodějnice a je nutné proti nim co nejdříve a nejpřísněji zakročit. Proto je přivolán inkvizitor Boblig, jenž má prý s čarodějnickými procesy velké zkušenosti. Tím se dostáváme k hermeneutické linii, ve které nám je představen samotný Boblig jako bezbožný a bezcharakterní člověk, jenž neoplývá přílišnou vzdělaností, ale je mazaný a ačkoli na čarodějnice vůbec nevěří a je mu to spíše k smíchu, manipuluje naivními věřícími a využívá je pro své vlastní potěšení (pod záminkou hledání ďáblova znamení, se před ním musí Zuzana svléknout, chce zlomit a zničit Lautnera, který je jeho protivníkem, nutí obžalované obviňovat další, především bohaté občany, jejichž majetek pak propadá inkvizici atd.). K popisu postav jsou ve filmu často využívány detailní záběry, které odhalí nevyřčené a charakterizují postavu. Například po scéně jedoucích koní následuje detailní záběr na hruď hraběnky, na které spatřujeme bohatě zdobený křížek, který symbolizuje její naivní víru, ale i bohatství. Hraběnka je také hlavní postavou, kterou je manipulováno, neboť naivně věří v existenci čarodějnic, což Boblig svými řečmi posiluje a její víry využívá k tomu, aby z ní dostal co nejvíce peněz. Hraběnka se také jeví jako zvědavá, ale i nepřiměřeně natěšená vidět čarodějnici, avšak když žebračku spatří, je zklamaná, protože čekala něco děsivějšího, než starou otrhanou babku. Detailní záběr také spatřujeme ve chvíli, kdy Boblig sděluje hraběnce, na kolik peněz asi tak vyjde inkviziční proces a ona při tom pozoruje jeho staré, otrhané boty (v detailu). Naivitu a pověrčivost věřících lze vidět i kolem osmnácté minuty, kdy je jedna obžalovaná nucena, aby přiznala, že svatou hostii nesla na Petrovy kameny a ona vyděšeně oponuje, že tam nikdy nebyla a proč by tam chodila, že by se bála, protože se přece říká, že tam létají čarodějnice, čímž Bobliga opravdu rozesměje. Rámování na detail neslouží ale pouze k vykreslení postav, ale je také použito jako komunikační prostředek mezi filmem a divákem. Sděluje víc, než by bylo možné říct v dialozích. Například při výslechu děkana Lautnera je na jeho žádost předvolána i Marie Kašparová, neboť Kryštof Lautner chce lživou výpověď slyšet přímo z jejích úst. Toho se mu skutečně dostane a on se jí ptá, proč lže a žádá ji, ať řekne pravdu. Následuje švenk kamery na detail ženiných rozdrcených zakrvácených prstů následkem použití palečnice. Tento záběr vypoví víc a netřeba, aby žena cokoli odpovídala. V jiné scéně opět spatřujeme detailní záběr na rozdrcené prsty žebračky, přičemž žebračka drmolí nacvičenou a mučením vynucenou výpověď. Sledujeme záběry a protizáběry mezi inkviziční porotou a žebračkou a mezitím prostřih na detail rozdrcených prstů, čímž je umocněna krutost a absurdita takového doznání, které je jasně výsledkem mučení a zároveň je v této scéně patrná provázanost narace a stylu. Při výsleších je také využíváno křížového střihu. Střídají se záběry na mučené osoby se záběry exteriérů (nebe s letícími ptáky, kterých přibývá stejně, jako přibývá kůlů a odsouzených osob). Přičemž je užito zvukového můstku, neboť i při záběru na nebe s ptáky slyšíme úpění mučené ženy, což dotváří tragickou atmosféru. Interiéry, ve kterých jsou obvinění vyslýcháni, mají malou hloubku pole, čímž takové záběry vytváří tíseň a nemožnost úniku obviněných ani útěkem, ani dokázáním své neviny. Detailní záběry jsou také často spojeny se zesílením hlasitosti zvuku, čímž se znásobuje brutalita mučících technik, kterou naopak zmírňuje následující záběr oblohy. Ke komunikaci s obviněnými využívá Boblig i jeho písař klacek, hraběnka kapesníček a záběry na komunikaci mezi nimi jsou natáčeny přes mříže, z čehož je jasně patrné pohrdání i odpor inkvizice i bohatých osob vůči těmto osobám. Z hlediska prostředí ve filmu jasně převládají interiéry, a to panství děkana Lautnera, které je protipólem k místu, kde je ubytován Boblig, panství hraběnky, biskupství a prostory, kde zasedá inkviziční tribunál a žaláře. Oproti tomu exteriéry spatřujeme jen ve chvílích, kdy je na někoho vydán zatykač a dotyčný či dotyční jsou vozem odváženi k výslechu a do žaláře (doplněno duněním bubnů a melodií písně z úvodu filmu), nebo ve chvílích, kdy je na okamžik přerámováno na prostor s kůly (nejprve tři, ale neustále jich přibývá a v posledním záběru na kůly, je už ani nelze spočítat). Přesuny postav z jednoho místa na druhé nejsou součástí filmu a kvůli absolutní převaze interiérů, si jen těžko děláme větší představu o tom, kde se která z budov nachází a v souvislosti s tím, i jak která cesta dlouho trvala. Jediný jasný náznak cestování je pomocí scén s kočáry taženými koňmi, nebo ve zmínkách o pár scén později. Také si můžeme povšimnout faktu, že děkan Lautner, Zuzana a inkvizitor Boblig jsou jako jediní občas rámováni ve velkých detailech, ze kterých je ještě více patrná jejich proměna. U Zuzany a Kryštofa Lautnera jak fyzická proměna (rány na nohou, rozdrcené prsty, ostříhané vlasy i hadry namísto oblečení), tak psychická proměna (přiznání ostudných a sprostých obvinění, Zuzanin „šílený smích“, ztráta vlastní individuality). Z detailů obličeje Bobliga je zase patrná krutost, schopnost ovlivňovat druhé, touha pomoci a zničení děkana Lautnera. Tyto postavy také můžeme pozorovat od první do poslední scény a celý příběh prožíváme skrze ně. 3. Závěr - Snad každý, kdo se na film dívá, je obeznámen s historickými souvislostmi, čili je asi každému jasné, kam dějová linka filmu směřuje a jeho cílem tedy není jakkoli u diváka vzbuzovat zvědavost. Naopak si však může mnoha způsoby pohrávat s narativem a stylem, kterými u diváka dosahuje určitého emocionálního účinku. Cílem bylo poukázat na funkci detailních záběrů ve filmu Kladivo na čarodějnice a na jejich provázanost s ostatními prvky narativu a stylu.

    • 23.1.2015  16:40

    Zajímavé je, že ačkoli se jedná o válečný film, je v něm pouze jedna válečná scéna a to ta, díky níž je Aljošovi povoleno navštívit matku. Zbytek filmu zaplňuje právě tato cesta. Nicméně i přesto se jedná o velice povedený počin, který diváka ani na minutu nenudí. Smutné je také zobrazení Aljošovy matky, která je ihned v úvodu filmu a na konci spatřujeme její zoufalství z toho, že ačkoli se jí syn vrátil, hned ho musí opět pustit do války a její utrpení z toho, že se jí třeba už nevrátí, začíná nanovo.

    • 23.1.2015  16:39
    Kin-Dza-Dza! (1986)
    *****

    Film vypráví příběh dvou sovětských občanů, kteří jednoho dne na ulici potkají muže, jenž tvrdí, že je z jiné planety a v ruce drží přístroj, pomocí kterého se prý na planetu může přenést. Muži ho považují za blázna a jeden z nich z legrace zmáčkne tlačítko na přístroji. V tu chvíli jsou muži přeneseni na cizí planetu, na které žijí obyvatelé ovládající telepatii. Na planetě se seznamují s Uefem a Bimem, kteří jsou nejprve jejich protivníky, avšak později se spřátelí a zažívají spolu mnohá dobrodružství. Na závěr se oběma mužům podaří dostat zpět na planetu Zemi. Tohle pro mě bylo asi nejpodivnější sci-fi, které jsem doposud měla štěstí vidět. Kromě naprosto specifického příběhu mě zaujal také fakt, že v první polovině člověk vůbec netuší, oč běží a z řeči tamních obyvatel, kteří při své mluvě neustále používají výraz ku, není divák také příliš moudrý. Přesto však film člověka ani na chvíli nenudí a jen zaujatě čeká, co se bude dít dál.

    • 23.1.2015  16:39
    Oblomov (1979)
    *****

    Film vypráví o muži jménem Oblomov, který je „nejzbytečnějším člověkem“ jakého si jen dovedete představit. Nic nedělá, celé dny se jenom válí a jí. Vše se změní ve chvíli, kdy za ním přijede jeho kamarád z dětství, který je Oblomovým pravým opakem - mužem činu. Dá Oblomovi chuť do života a seznámí ho s dívkou, do které se Oblomov později zamiluje. Dívka Oblomova také miluje, přesto však jejich láska zůstává nenaplněna. Oblomov na konci umírá a dívka si bere jeho kamaráda z dětství. Film mne velmi zaujal zobrazením postavy Oblomova i jeho neskutečnou proměnou ze „zbytečného člověka“ v člověka aktivního a radostného. Film si také krásně hraje s prostředím. Nejprve vidíme pouze Oblomovův ošuntělý byt, ze kterého se odmítá hnout, ale později, s tím, jak se mění jeho nálada a přístup k životu, se přesouváme do krásné, svěží přírody, což jen podporuje náš dojem změny, která u Oblomova proběhla.

    • 23.1.2015  16:38

    Děj příběhu je zasazen do ruského maloměsta a odehrává se v 19. století. Hlavní hrdinkou je dívka Larisa, která je zchudlou šlechtičnou a se svou matkou se snaží pro sebe najít vhodného ženicha. Larisiny sestry již provdané jsou, ale kvůli současné finanční situaci nemá Larisa žádné věno. Je však velmi krásná, proto má mnoho nápadníků. Ona se ale zamiluje do Sergeje Sergejeviče, který je velmi populární, avšak ten ji brzy opouští a odjíždí řešit vlastní finanční záležitosti. Larisa se tedy rozhodne přijmout nabídku jiného muže z chudších poměrů, který je však všemi zesměšňován a ponižován a Larise tak způsobuje spíše ostudu. Larisa je i přesto rozhodnuta si ho vzít. Do toho se však ze svých cest nečekaně vrací Sergej Sergejevič a bere Larisu se svými přáteli na loď, na které stráví noc. Druhý den však Larise oznamuje, že se již zaslíbil jiné, čímž Larisu uvrhne v zoufalství. Na loď se však dostane i Larisin budoucí ženich, kterého zničená dívka odmítá. On s vidinou toho, že mu nikdy nebude patřit, uchyluje se k nejhoršímu a Larisu zastřelí. Film je vizuálně velmi pěkný a herecké výkony skutečně přesvědčivé. Velmi mě zaujal především výkon představitelky hlavní hrdinky Larisy, u které je krásně vidět proměna z klidné, vyrovnané dívky ve zničenou, životem, ale hlavně láskou ztrápenou dívku, která zastřelení svým bývalým budoucím ženichem vlastně vnímá jako vysvobození ze své současné zoufalé a neřešitelné situace. Dílo také krásně dokreslují Larisiny písně, které se celým filmem prolínají, a které vždy vypovídají o jejím současném duševním rozpoložení.

    • 23.1.2015  16:37
    Solaris (1972)
    *****

    Příběh se odehrává na kosmické stanici umístěné na oběžné dráze nad planetou Solaris, která představuje dosud nepoznanou formu vědomí. Je schopna zhmotňovat lidské myšlenky a hrdinové se tak setkávají tváří v tvář se svou minulostí a svými vzpomínkami. Na stanici také přichází psycholog K. Kelvin, který na ní má provést výzkum, avšak kvůli ztrátě své milované ženy, která se mu na této stanici zhmotňuje, podlehne síle planety i on. Film je velmi krásnou podívanou. Tarkovskij úžasně pracuje s obrazem. Obsahově je dílo velmi filozofické a nutí člověka klást si otázky nad vlastním životem a nad tím, zda i my si tak trochu nelžeme, protože nechceme vidět realitu. Stejně tak Kelvin si odmítá připustit, že zhmotněná žena je pouze výplodem jeho vlastní mysli, ale místo toho ji začíná víc a víc milovat. Film na mě zapůsobil velmi melancholicky a jako po každém Tarkovském, i po tomto jsem se ještě pěkných pár hodin cítila jako v jiné realitě.

    • 23.1.2015  16:36

    Tento válečný film se odehrává v Bělorusku za druhé světové války a vypráví příběh mladého chlapce, který se dobrovolně, s nadšením, ale proti vůli své matky přidává k partyzánům. Je však od skupiny oddělen a jeho osud se touto skutečností velmi mění. Skrz jeho oči pozorujeme bombardování, vypalování celých vesnic i s jejími obyvateli, střílení atd., což se na chlapci velmi projeví. Jeho dětství je pryč a z veselého chlapce se stává prázdná skořápka. Film mne neskutečně zasáhl. Především záběr někdy u konce filmu, kdy hledíme na chlapce, jehož kůže je vrásčitá a vlas bílý a my si uvědomujeme, že takhle opravdu vypadala válka. Proměna chlapce byla neskutečná. Je na něm vidět děsivá skutečnost toho, jak válka měnila lidské životy, jak zbytečně umírali lidé a to vše pozorujeme očima malého chlapce.

    • 23.1.2015  16:35

    Film mne opravdu velmi zaujal svým zpracováním, které nám ukazuje chlapcovy představy, které ve filmu skoro splývají s realitou. Příroda pro něj není pouhým útočištěm, ale živým světem, se kterým si povídá při svých hrách, až se nakonec promění v rybu, plavající za bílým parníkem (možná se jednalo o chlapcovu sebevraždu). Ve filmu jsou skutečně krásné barvy přírody i chlapcova snového vidění světa.

    • 23.1.2015  16:34

    Válečný film vyprávějící o dívce Veronice, jejíž přítel Boris odchází do války. Po celou dobu však nepřestává věřit, že její milý žije. Jednoho dne po nebezpečném náletu však podlehne samotě a utrpení z války a vezme si Borisova bratrance Viktoria Marka. Svého činu však začne velmi brzy litovat, jelikož Borise nikdy nepřestala milovat a svůj čin začíná vnímat jako zradu proti němu. Film krásně ale smutně vykresluje život lidí během války, těžkosti běžného života žen, kterým muži do války odešli a ony jsou teď na všechno samy. Ve filmu jsou také velmi dobře zobrazeny Veroničiny výčitky, které jsou ještě podpořeny rozhovorem dvou mužů v nemocnici, když je jeden z nich zoufalý z toho, že na něj jeho milá nepočkala a ten druhý mu vysvětluje, že v tom případě za to ta dívka vůbec nestojí, tak ať je rád, že není jeho. Tento rozhovor Veroniku velmi zasáhne.

    • 23.1.2015  16:33

    Jedná se o dvoudílný střihový dokument zabývající se vznikem německého fašismu a vlastně i dalších totalitních režimů. Dokument nám předkládá myšlenku, jak vzniká fašismus, ale ukazuje nám i další oblasti, které postupně začínají spadat pod diktátorovu nadvládu. Ve filmu je také působivě zobrazena například Hitlerova schopnost manipulovat s davem atd. Ačkoli se dokument zabývá vážným tématem, které zasáhlo celý svět, informace jsou podávány s ironií, nadsázkou a skvělý komentář Miroslava Horníčka v nás chvílemi až vzbuzuje dojem, že sledujeme netradiční komedii, jejímž cílem je nás rozesmát. Vzhledem k tomu, že se jedná o dokument, informace jsou pravdivé, o to více děsivé je zaměřit se ve filmu na davovou psychologii a to, jak moc je možné lidi zmanipulovat.

    • 23.1.2015  16:32

    Film je příběhem i vizuálně velmi poutavý. Co mne však překvapilo, tak to, že z jednoho hloupého milostného dopisu byl takový poprask, kvůli kterému měli být Boris a Xeňa dokonce vyloučeni. Je to asi dáno tehdejší dobou, neboť si nedovedu představit, že by tato situace mohla vzniknout v dnešní době.

    • 27.11.2014  19:30
    Happy end (1967)
    *****

    Film je vyprávěn retrográdně, pokud se však divák zamyslí nad možností zhlédnout film v opačném směru, zjistí, že ve variantě, v jaké je nám dílo předloženo, se ve filmu jedná o nespolehlivého vypravěče. Vnímáme rozpor mezi pravdivým vyprávěním světa příběhu a jeho zkresleným podáním, vycházejícím z autorského záměru, čím je v případě tohoto filmu právě retrográdní vyprávění, jenž však ozvláštňuje naše obvyklé vnímání času a běhu života. Ve filmu vidíme zpětný pohyb obrazu, ale po chvilce si uvědomíme, že i jednotlivé dialogy ve scénách jsou prezentovány od poslední řečené věty k první, čímž film dosahuje komediálního rázu. Když se tedy na film díváme ve směru, v jakém je nám předkládán, spatřujeme komedii. Pokud bychom si ho však pustili opačně (čili vlastně tak, jak by to mělo být), jednalo by se o drama. Jen co film pustíme, už nám poskytuje vodítka k tomu, že něco bude jinak (na obrazovce se objeví nápis konec, v mottu jsou přehozené věty), ve filmu se také vyskytuje několik sebeuvědomělých prvků (soudci mluví pozpátku, tetička v nemocnici se rozčiluje řečí pozpátku, i samotné jméno Bedřich Fridrich, jelikož překladem jména Fridrich z němčiny, získáme jméno Bedřich). Těmito sebeuvědomělými prvky poukazuje film sám na sebe jakožto na dílo, které funguje na principu nesmyslnosti, ale zároveň komediálnosti, kvůli netradičnímu sledu událostí prezentovaných syžetem. Díky protagonistově voice-overu působí události a situace, jež má divák nutkavost si domýšlet a převracet je do „správného“ směru, jiným, komediálním rázem. Také si můžeme všimnout, že některé postavy ve filmu jsou spojeny s určitými motivy (například, když ve scéně vidíme záběry na jezero, očekáváme, že se po chvíli někde objeví Ptáček). Film také často využívá dialogových můstků k ukázání nadcházejících událostí, avšak pointa je divákovi prozatím utajena (scéna s dítětem, kdy se Bedřich ptá: „Čí je to dítě?“, nutí diváka přemýšlet, zda je Fridrichovo či Ptáčkovo). Film využívá převážně omezené narace, jen občas zabíhá do narace neomezené (například když Julie podvádí Bedřicha). V této scéně je totiž důležitý dialog mezi Julií a Ptáčkem, neboť nám později pomáhá chápat motiv při Bedřichově podvádění Julie s Anežkou. Bedřichovy vztahy jsou také spojeny s motivem kufru a figurínami. Ani Bedřichovo povolání řezníka není v tomto filmu samoúčelné, ale zdůrazňuje surovost některých událostí (zachraňování). Nejdůležitější částí tohoto filmu je dle mého scénář, neboť ačkoli jsou věty v dialozích říkány v opačném pořadí, než by měly zaznít, dávají smysl, pouze nabývají vtipného rázu a ozvláštňují film.

    • 28.7.2012  23:23

    Příběh, který má duši. Co je správné? Ohlížet se za hlasem morálky..nebo za hlasem svého srdce? Je správné vzdát se všeho a být nešťastný jen proto, že by naše rozhodnutí nemuselo být z morálního hlediska vhodné? Nebo všechny předsudky hodit za hlavu a poddat se citu, který je tak silný, že ho již nemůžeme přehlížet? Inu, co dělat.. Film vás přenese do roku 1939, do Anglie, která je právě ničena válkou. Při bombardování, ve kterém Maurice málem zahyne, složí Sára přísahu, že vztah ukončí, pokud se jejímu milovanému opět vrátí život. Násilné odloučení ale ničí oba dva. Po dvou letech se opět setkávají a jejich vášeň vzplane nanovo. Tentokrát se již na nic neohlížejí a jdou za svou láskou. Zdá se však, že ani to, co jsme považovali za věčné, nemusí mít šanci věčným se stát..

    • 3.2.2016  22:35
    Laggies (2014)
    ****

    Že to nemá zajímavou kameru? Že střih nestojí za pozornost? Že psát na to neoformalistickou analýzu nemá cenu? Je mi to fuk. Je to život. A ať je to sentimentální jak chce, pořád je to prostě jen obyčejný život a ten za pozornost stojí.

    • 28.11.2015  00:10
    Mes chères études (TV film) (2010)
    ****

    Skvěle zahraná role Laury, která se skrz svůj sen vystudovat a stát se překladatelkou a cestovat, propadá hlouběji a hlouběji, daleko za hranice své vlastní morálky, kterou však cítíme, že má po celý film i přes všechno, co dělá. Zprvu má pocit, že jen jednou překročí své hranice, aby zaplatila dluhy a než se naděje, dělá to znovu a znovu, přičemž spatřujeme, jak ji celý tento způsob života ničí a nabourává její psychiku. Záběr, ve kterém sedí ve škole a ostatní spolužáci si balí věci a odchází z učebny dokonale vystihuje Lauru jako dívku, pro níž na světě zbyla jen samota, prázdnota a pomíjivost.

    • 22.5.2015  16:54
    Killer (1989)
    ****

    Ačkoli ve filmu umírají hromady lidí, není to tím stěžejním. Tím je přátelský vztah dvou mužů, ačkoli jeden je policista a druhý nájemný vrah. Film nám však Jeffreyho předkládá tak, že ho začínáme vnímat jako kladnou postavu a držíme mu palce. Ve filmu je také krásně vystavěna mizanscéna, která symbolicky vytváří kontrast mezi dobrem a zlem (obleky postav jsou černé nebo bílé, v různých časových sekvencích se vrací záběry na kostel – místo úniku, do kterého se protagonista stále navrací, v kostele se také vyskytuje bílá holubice, zatímco když je venku střelba, z křoví vylétají černí ptáci atd.)

<< předchozí 1 2
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace