Steffa.

Při sledování filmu mě neustále udivovala hrdinčina naivita. Její jednání, které běžnému člověku přijde úplně nelogické s ohledem na vlastní pocity a emoce, však Věra myslí naprosto upřímně a vede ji jakési svědomí vůči straně, pocit spravedlnosti, snad i správnosti, kvůli kterému činí tak, jak činí. Avšak někdy je potřeba se zamyslet, zda je správné a upřímné vůči něčemu (v tomto případě se jedná o socialismus) skutečně správné, nebo zda s vírou ve spravedlivost strany nebudeme upřímností činit naprosto zle.

Po všech stránkách úžasný počin! Režisérsky vynikající, nádherná kamera, velmi zajímavé rámování obrazu, překrásná mizanscéna a naprosto skvěle padnoucí hudba, která příběhu dodává patřičnou hloubku. Stefania Sandrelli perfektně přesvědčivě zahrála postavu naivní, povrchní a omezené husičky, která se stane ženou Marcella, bezpáteřního muže, který ve skutečnosti usiluje pouze o to, aby zapadl, nevybočoval, byl, jak sám říká, normální (sňatek, fašistická ideologie,…). Sledujeme tedy muže, který je jedním z mnoha, bez vlastních cílů, vlastní cesty životem či chutí vybočit z davu. Je to muž, který je schopen z minuty na minutu úplně obrátit, muž, neuznávající žádné hlubší hodnoty či alespoň něco, za co by se byl skutečně ochoten postavit sám za sebe, ne jako součást davu. Film postrádá expozici a divák se musí dostat do děje sledováním flashbacků a flashfowardů, nicméně to za trochu té námahy se zorientováním se rozhodně stojí. Obrazový i zvukový zázrak!

Ukázkový příběh ze života, ve kterém místo toho, aby partneři hledali porozumění a naplnění uvnitř vztahu, hledají ho vně. Nevede je to však ke štěstí, snaží se jen naplnit vzniklou prázdnotu z odcizení a víry v něco lepšího, zajímavějšího, což však nenachází. Avšak ani tyto nevěry však nebyly úplně nesmyslné, neboť si díky nim uvědomili svou hloupost a omyly a začali si vážit jeden druhého. Pochopili, jak zbytečné to všechno bylo, což dokazují na pohřbu, kde se setkají a uvědomí si, že se stále milují a ani neví, proč se to všechno předtím vlastně muselo stát.

Je to po všech stránkách tak špatný, až je to skvělý. Plus když si uvědomíte, že to tvůrce myslel vážně, je to na přidání další hvězdy. :D Viděno v Kabinetu múz, takže opravdový zážitek!

Krásný meditativní snímek, ve kterém do každého ze čtyř ročních období vstupujeme branou, která se před námi v obraze otvírá. Chlapec prochází životem, uprchne kvůli dívce, spáchá zločin a poté se opět navrací s duší a srdcem plným neklidu, kterého se zbavuje vyřezáváním znaků, což mu zadal mnich. Až potom odchází s policií, kterou tohle všechno také dojalo a i oni pomáhají s barvením znaků. Všechny to tedy, dá se říct, smířilo, chovají se vstřícněji, ale zákon je zákon a vražda nikomu jen tak neprojde. Po odsezení trestu se vrací zpět a pokračuje ve svém údělu.

Ve filmu spatřujeme bandu kluků, kteří nemají žádné cíle, trpí nudou a stále více se propadají do násilí, cigaret a nebezpečně si zahrávají se svými životy i se životy ostatních spolužáků. Kujo je dokonce po celý film naprosto citově chladný, nikdy nehne ani brvou, až na konci, když vidí, že Aokiho snažení dopadne jedině jeho smrtí, pokouší se ho zastavit, dobíhá však pozdě a Aoki umírá. Prostředí školy jen napomáhá k dokreslení atmosféry, neboť stěny školy jsou posprejované, toalety věčně špinavé a celá budova působí spíše jako příbytek nějakého gangu, než jako škola. Hudba jen doplňuje drsnost a násilí, ale zároveň i citovou vyprahlost jejích obyvatel, stejně jako postava liliputánského zahradníka. Film je vlastně takovou výpovědí mladé generace, nemající dostatek zájmů, smysluplných aktivit a pevného sociálního zázemí.

Extrémně zajímavý film, který uchvacuje svou otevřeností i brutalitou. Studenti jsou ochotni podstoupit pro své přesvědčení všechno (vzdát se panenství se spolužákem, zabít muže, který je odhalil, svést manžela své „jakoby přítelkyni“), ale zároveň nejsou schopni vzdát se citu a své lidskosti.

Linie příběhu se krásně propojují a tvoří citlivě vyprávěný příběh o lidském neštěstí, obětavosti, touze, ale i splněných přáních. Je v něm několik dojemných momentů (například, když si chlapec nosící kufřík sedne v obchodě s televizemi a zadívá se na obrazovku, na které právě běží animovaný film a člověku dojde, že se vlastně jedná o malého chlapce, který se už teď tahá po nocích tmou a prodává zbytečnosti, aby se uživil, ale i chvíle, kdy rikša vezme dívku do aleje stromů, ze kterých neustále padají květy, tak, jak to prožívala, když byla ještě mladá a plná naděje do budoucnosti, která ale dopadla úplně jinak).

Film krásně ukazuje, že je možné dělat jakoukoli práci tak, aby měla smysl a abychom z ní měli dobrý pocit (nedalo se srovnat, když mrtvé na odchod připravoval tento mladík, nebo když cizí muži bez zájmu a citlivosti dávali do rakve mladíkova otce). Když byla přítomna i jeho manželka, pochopila, že tato práce není nic, za co by se u svého manžela měla stydět. Film je něčím na rozmezí mezi komedií a dramatem.

Extrémně působivý film, ve kterém se postupně odhaluje vzájemné „soužití“ žen, intriky, faleš i ztráta jejich vlastní individuality. Jedinou jejich snahou je, aby se před jejich domem vyvěsily červené lampiony na znamení toho, že pán dnešní noc stráví u nich. Se ženami je zacházeno bez úcty, nemají téměř žádnou hodnotu a porušení pravidel se krutě trestá. A některé ženy se ještě snaží získat pro sebe lepší pozici způsobením jakéhokoli zla zbývajícím ženám.