Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní
  • Animovaný

Recenze (167)

plakát

36 fillette (1988) 

Schéma i téma dané, peripetie víceméně očekávané, přesto opět funkční (stejně jako pozdější tematicky spřízněné "À ma soeur!"). Catherine Breillat tentokráte bez šokové terapie, zato opět s výborným vedením hereckého ansámblu (především malé velké Lili) a skvělým využitím lokací - ať už gaskoňského Biarritzu nebo některých interiérů (Breillat umí např. bary a diskotéky). Nechybí tradiční (úsměvný) francouzský intelekt, drzost, velká gesta i jistá úspornost sdělení. Se vším se pracuje úměrně, v mezích. K tomu všemu osmdesátkové pozlátko a Kraftwerk, jejichž "I don't want to be your sex object // I've had enough and that's a fact" vystihuje mnohé...│70%

plakát

Atlantic City (1980) 

Degradace kdysi bájného místa, hodnot / tradice (dejte klidně do uvozovek), tělesné schránky ústřední postavy. Demolice se vším všudy. Obrovská starosvětskost (všeho), netajená pocta městu a jeho historii, také nemohoucnost cokoliv nedoříct, inteligentně vyprávět a povýšit film na něco víc. Scénář a jeho postavy skoupé na uvěřitelnost, Louis Malle a řemeslníci kolem zabředlí do průměru. Dvě hvězdy za dva citróny Susan Sarandon a jedna za drobný genius loci (takové "příbuzné" Las Vegas je oproti Atlantic City odporná příšera)... │50%

plakát

Od pěti do sedmi (2014) 

Sled méně, více a mnohem více nevěrohodných životních situací dvojice, která se potkala a okamžitě zamilovala na jedné kouřové. I přes okatou snahu o inteligentní dialogy mnohdy bezobsažné, zaoceánsky zploštělé (bohatě by postačily zplošťující šaty hlavní postavy), černobílé. Věkový rozdíl devíti let, který může být zcela zásadním rozdílem na základní či střední škole prezentován jako příběh stařenky a jejího vnuka (i co se nezbytné cudnosti týče), rozdíl mezi francouzskou a americkou kulturou jako náhodný střet Laponky a příslušníka doposud neznámého papuánského kmene. Při tom "volném spádu" a rychlosti událostí se skoro divím, že mu neporodila předčasně v šestém měsíci a on si v jednom týdnu neodnesl Pulitzera a Goncourta (protože psal bezesporu bilingválně) za omračující povídku o dvou hafanech... PS: Jedna Bérénice ve spodním a její na celý New York zářící sklovina jaro (natož diváka) nedělá, ba ani udělat nemůže. │40%

plakát

Bílý palác (1990) 

Bílý palác nejde úplně stranou žánrových klišé romantických melodramat / komedií, přičemž je znát, že výchozí text / scénář (byť knižní předlohu jsem nečetl) nepatří mezi ty nejsilnější pilíře, nedá se zbavit ani pocitu jistého rutinérství či řemeslnictví (i co se režie týče), valná většina scén i pochodů hlavních postav je v podstatě očekávaná, chybí mnou tak oblíbená (a u jiných nenáviděná) jistá forma nedořečenosti (americký závěr je "dořečený" až běda)... nicméně nedá se říct, že by tu nic nefungovalo. Velmi pomáhá pozdně osmdesátková (či snad časně devadesátková) atmosféra opírající se o sice ne úplně objevnou, ale z valné části vhodně zakomponovanou hudbu George Fentona (pár přešlapů promíjím). A to zásadní, tedy ne úplně konformní vztah dvou lidí odlišného věku i společenského postavení jistou hloubku (min. emoční) v žánru hollywoodské (neokázalé) pop romance nabízí. Pouto mezi hlavními postavami, tedy starší Norou (Susan Sarandon) a mladším Maxem (James Spader) nepůsobí tak ploše a neuchopitelně, jak jsem si poslední dobou v podobně tématicky laděných filmech (komerční i nekomerční produkce) bohužel zvykl vídat, naopak. Nakolik je to dáno solidními a především sympatickými herci, kteří svůj part rozehrávají velmi vkusně je pak otázkou... "I´m 43... and be 44 in December." - "I´m 27."60%

plakát

Calar della sera, Al (1992) 

Tak trošku italská giallo / R&R variace, u které měly dozajista nejvíce práce kostymérky a rekvizitářky spodního prádla (pokud taková báječná pozice u filmu vůbec existuje). A i toho je nakonec velmi málo! Všehovšudy dvoje podvazky, punčochy, nějaké kalhotky, negližé, dva páry odhalených prsou... a přitom spousta nelogických úsudků, plný košík potravin (tedy product placementu), hromada německo-italského zpola pojízdného šrotu a celá krabička použitých zápalek ve scéně nekonečné trýzně. Jaký nepoměr! Zaručeně nejvíce však pobavila jakási parafráze ústředního motivu Twin Peaks, vč. éterických vokálů snad nějaké příbuzné Julee Cruise (maskovaný Leo Johnson coby opravář stojí také za všimnutí). Ale což, bylo krátce po úspěchu Lynchovy TV série a ozvěny byly slyšet až do Apenin... │40%

plakát

Alpy (2011) 

Každý se dá nahradit nebo alespoň zahrát. Tedy pokud je prokazatelně mrtvý (a není něčím unikátním, viz např. jedním z vrcholků Alp). Lanthimos si hraje s herectvím (loutkoherectvím), identitou, černým humorem, tragikou všednosti a nepředvídatelné dělá nepředvídatelnějším. Absurditu běžných událostí / rozhovorů dohání stejně jako mezní a tragické události až do krajnosti a minimálně nabízí otázku do jaké míry jsme schopni rozpoznat vážné od povrchního, zbytné od nezbytného a filmovou realitu od mystifikace. Hra na city... │70%

plakát

Podivná barva slz tvého těla (2013) 

Nejvýstižnější popis se mi jeví jako "sebestředné filmařské cvičení". Neustále se opakující postupy, nadužívané efekty a důraz na detail. Pobaví / potěší odkazy do minulosti (nejen k giallu), esteticky, resp. audiovizuálně to může leckomu lahodit (stejně jako předchozí Amer), přičemž sám nepopírám, že některé momenty a kamerové záběry nepostrádají originalitu, nicméně čeho je příliš... Zároveň chápu, že nejde v prvé řadě o dějovou linku, přesto chybí jakési pojivo mezi vizuálem a tím, co se skrývá (nebo má skrývat) pod povrchem. Divák zkrátka není účasten a upřímně mi bylo naprosto lhostejné co se v daný moment na plátně děje, dokonce i jak celý film skončí. Pocit vyprázdněnosti... │40%

plakát

Loft (1985) 

Ústřední dvojice Raoul a Raphaela přichází na jakousi obskurní vernisáž obrazů v prostorách bytového domu, kde se seznamují s několika dalšími jedinci (či chovanci). Přítomna je na místě především mlha, barevné filtry v osvětlení, neúnavný syntetický hudební podklad a zástupy postávajících, snad bavících se lidí. Ve vzduchu však visí nejen umělecké obrazy, nýbrž i zvláštní neklid. Chování některých jedinců nabírá poněkud pokřivených směrů a hodnot, apokalypsa zdá se býti na dosah... Německý režisér (a zároveň scénárista) Eckhart Schmidt posadil svůj film do jakéhosi abstraktního období, kde je normálnost pomalu vytlačována čímsi neuspořádaným, animálním a chaos, tak dobře známý z lesních pohádek Larse von Lišky začíná vládnout. Je to ovšem poněkud bizarní podívaná, osmdesátkově papundeklový experiment, u kterého přestáváte pomalu tušit, kde vládne chaos zcela záměrný a kde dochází k apokalypse režijní či scenáristické. A i když ten šílený balanc ztrácí tu a tam na své poutavosti, nelze se ubránit při sledování zvrácenému pocitu uspokojení. Schmidt zdá se býti méně schopným a talentovaným Zulawskim a podpořen neznámou drogou, kterou požili patrně i všichni herci pro své pološílené expresivní herectví, rozehrává věru zajímavou svéráznou hru. Hru nízkého i vyššího, tanec mezi uměním a pokleslou zábavou (což lze vztáhnout i na příběh samotný). Laciné kulisy (něco tu stále smrdí plastem), přístupná erotika, mrtví-nemtrví, krev, snůška banalit... a to v kontrastu vznešené Beethovenovy Elišky, opakovaných pokusů o poezii, abstraktního umění a snad i nějaké (cílené) myšlenky. Circulus vitiosus... │60%

plakát

Asterix a Obelix: Mise Kleopatra (2002) 

S velkým odstupem času několika let vzpomínám na tento líbezný a barevný film. A pamatuji si všechno naprosto přesně. Před očima mám Monicu Bellucci coby Kleopatru, její kostýmy, ladné stíny, bohaté paruky, všechny ty náramky na ruky... nalepené řasy, vrozené půvaby, půjčené sandály... jako by to bylo skutečně včera. Ptáte-li se na věci ostatní, příběhy, Galy... ano, pamatuji si to naprosto přesně. │40%

plakát

Verfolgt (2006) 

Působivý černobílý obraz, který dodá záběrům hloubku, artové ladění, kontroverzní vztah starší ženy k mladšímu chlapci (v S/M pozlátku), vrstevnatost postav, závěrečné záběry nutící k mnoha myšlenkovým pochodům. Toť výčet možných přání páně režiséra a dalších. Realita? Bídný scénář, toporná snaha o umělecký dojem, nepochopitelné zvraty a výplně (úsměvná rvačka hlavní postavy Jana s přáteli, letenky do Brazílie apod.), otazník nad chováním i pohnutky postav a další kvantum věcí, které zde prostě a jednoduše nefungují / fungují jen zpola. Doporučit nelze ani vyznavačům "atypických" vztahů, natož jistých sexuálních praktik... │30%

Reklama

Reklama